Pravnučka
Báseň bulharské autorky Stanky Penčevové.
Pravnučka
Kara Tanase, černý bohatýre,
Se zlatou výšivkou a černým knírem –
Jaképak jmění, talent a tak dál…
To tys mi přece všechno odkázal.
Kara Tanase, ty zbojníku černý!
Tvůj starý dům je dávno rozbořený,
jen hroby rodu hledí na stráně
od mrtvé vsi, tam v rodném Balkáně.
Jsem plavovlasá, a ne po něm černá,
však jeho jménu dodneška jsem věrná,
i jeho očím, jež tak zářily –
jen tu čerň cestou ke mně ztratily.
Jestli svůj hřbet před nikým neohýbám,
jestli se vždycky hrdě zpříma dívám,
jestli se před silnými neroztřesu,
jestli hněv spravedlivých v srdci nesu,
jestli i věrnost ve mně s láskou žije,
jestli má země pro mě nejdražší je –
pak vím, že tvoje černá krev to byla,
co přešla staletí a našla cíl:
horce se vlila do mých žil,
aby mi sílu navrátila…
Z výboru Bulharská poezie 20. století (Odeon, Praha 1983). Přeložili Jiří Havel a Jana Marková.
Stanka Penčevová (1929–2014) se narodila ve vesnici Katunište u Slivenu, vystudovala ruskou filologii a pracovala jako autorka a překladatelka pro sofijský rozhlas a několik literárních nakladatelství a časopisů. Její dílo bylo přeloženo do jedenácti jazyků včetně hindštiny.
Vojvoda Kara Tanase byl bulharský národní hrdina z doby turecké nadvlády v 18. století, který pocházel z téže vesnice jako autorka básně.
Autorka se v básni zabývá skutečností, že bulharská národní identita je tvořena i turkotatarskou složkou. Povolžští Bulhaři byli altajský národ, který se po svém doputování na Balkán během stěhování národů smísil s tamními Slovany, přijal jejich jazyk (glóssa), částečně i geny (fýlos), ale zachoval si svůj název a identitu (ethnos). Více k této problematice a použitým termínům v aktuální části etnografického eseje Sláva národů, uveřejněné v tomto čísle Kulturních novin.