Svátek lidí akce
Naše společnost je polarizována a pracujeme pilně na další polarizaci. Projevy politiků stejně jako dalších veřejně činných osobností jsou neseny v duchu mentorování a vymezování se proti těm, kteří mají jiné vnímání situace. 17. listopad je důležitý svátek, ale jeho poselství není zdaleka naplněno. Pravá demokracie nemůže fungovat bez vzájemné úcty.
Svátek 17. listopadu ve svém významu Dne boje za svobodu a demokracii (nikoli jako původní Mezinárodní den studentstva, ten se poněkud vytratil) je velkou částí společnosti uznáván jako důležitý symbol významné společenské změny. Lidé se scházejí ke shromážděním, politici a nejrůznější další veřejní činitelé pronášejí projevy. Umělci pořádají happeningy. Demonstrují tak, že si principiálně cení nabyté svobody a demokracie. Negativní průvodní jevy, které společenskou transformaci od roku 1989 provázejí, zařazují do kategorie nedokonalostí, jež je třeba postupnou prací odstranit. Mezi tyto lidi v principu patřím i já, protože si uvědomuju, co podstatného pro můj osud ony změny přinesly. A jsem za to vděčný.
Nesdílím ovšem všeobecný patos a euforii projikovanou do symbolických osobností a vzletných slov. Tyto projekce znamenají vždy velké zjednodušení a zapomíná se na odvrácenou stranu mince. V podstatě vzletná a hlasitá slova zakrývají skrytý boj. Se svobodou a dalšími lepšími parametry přišly také rozvírající se sociální nůžky, byznysmenský cynismus, bezdomovci, rodiny potácející se na hranici či za hranicí chudoby, bez skutečně rovných příležitostí a bez pocitu důstojnosti. Čím výše lítají oslavné rachejtle, tím hlubší je můj pocit ostražitosti a – proč to neříct: smutku.
Společnost se polarizuje, jedni sveřepě dokládají úspěchy budování demokracie a mluví v množném čísle na základě statistik, jak „se nám vede lépe“, druzí v sobě dusí vztek a frustraci, protože to „nám“ se jich netýká a navíc jsou považováni za škarohlídy či div ne záškodníky „dobré věci“. Statistiky jsou ošidná věc a upřímně řečeno, každý – včetně politiků – by měl důsledně mluvit v první osobě jednotného čísla, protože jedině na to má nepochybný nárok. Vše ostatní je ideologická manipulace a cesta k polarizacím vnitřních energií. A to se týká všech, počínaje panem Halíkem, konče panem Zemanem. Buďme důslední: Dokud tu bude poslední člověk na ulici či maminka bez prostředků na výchovu a vzdělání svých dětí (nikoli jen na přežívání od nuly do nuly každý měsíc), tak nemáme právo v těchto chvílích používat slovo „my“ a „nám“, protože je to pokrytectví. I premiér by měl říkat „vede se mi lépe“, protože to jediné je zjevná pravda.
Společnost dvou typů lidí
Politika znamená na jedné straně správu obce (polis). Na straně druhé politika jednotlivců i stran reprezentuje vždy především prosazování jejich zájmů dle určité osobnostní typologie. A tuto skutečnost bychom si měli uvědomovat. Já (a analogicky kdokoli z nás) budu vždy moci vypovídat jen o tom, co je pro mne důležité a co vnímám v politice jako prioritu. Každý politik vnitřně prožívá a prosazuje to, co má shodné se skupinou občanů, jež zastupuje. Pokud by tomu tak nebylo, nebyl by autentický, nerozuměli by si a nefungovalo by to. Nanejvýš tu můžeme mluvit o těch, kteří jsou typologicky nevyhranění a nasáknou jako houba potřeby určité skupiny obyvatel a jdou za ně do politiky – jako do práce. Ale i ti se poznají, jejich výkony nejsou přesvědčivé.
Možná se optáte, co myslím konkrétně tou typologií. Zkusím to zjednodušit na nejvyšší možnou míru. Společnost se dle mne v zásadě skládá ze dvou typů lidí, jež pojmenovávám takto: první jsou lidé akce, druzí jsou lidé služby. Termínem akce mám na mysli podnikavost, činorodost, která tyto lidi táhne kupředu, aniž by jim vždy docházela všechna možná rizika s tím spojená. Tito lidé preferují svobodu. Neochromuje je strach z nejistoty, jež je se svobodou spojena, protože jejich jistota je skryta uvnitř nich, v jejich akčním potenciálu. Nejčastěji se projevují v podnikatelských a tvořivých profesích, kde se uskutečňuje jejich já. Služba je naopak činností méně akční. Je trvalá, v určitém rytmu, často i stereotypní, vychází vstříc potřebám a požadavkům okolí, vyžaduje určitou pokoru a potlačení svého ega i své osobní svobody. Lidé akce potřebují lidi služby, bez nich by nemohli uskutečňovat svou životní roli. Lidé služby potřebují lidi akce, protože bez nich by jejich potenciál zůstal nevyužit. Obě skupiny tvoří rukou společnou a nerozdílnou dílo celého společenství. Lidé služby potřebují na rozdíl od lidí akce pocit bezpečí, aby svou službu mohli naplňovat, nemají tak silnou potřebu překonávat překážky a objevovat nové možnosti jako lidé akce. Bezpečí je spjato například s dostatečnou a pravidelnou odměnou. Kdo jsou lidé služby? Dříve například dělníci, rolníci, dnes učitelé, prodavači, pečovatelé v sociálních službách, zdravotní personál, úředníci… Mohl bych svou typologii ještě jemněji rozebírat, mohl bych zkoumat přechodové typy mezi mnou definovanými krajními polohami, mohl bych rozebírat vícevrstevnatost každé jednotlivé osobnosti v různých směrech, sociální i vývojové kontexty, v nichž se projevuje hlubinný základ principů akce a služby. Ale to teď nemám v úmyslu, chci se jen s jistou mírou zobecnění vrátit k tomu, co svátek 17. listopadu symbolizuje.
Cesta skutečné demokracie je i cestou úcty k druhému
Totalitní socialismus byl dočasným vítězstvím lidí služby. Dlouhodobá neúcta a sociální nespravedlnost vůči těmto lidem vedla k revolučním hnutím a nastolení systému, který jim poskytl zásadní pocit bezpečí a potlačil svobodu velké části lidí akce, kteří se neztotožnili s socialistickými (komunistickými) idejemi. Ve své nahromaděné zášti dospěl až k ponižování a eliminaci lidí akce. Děje roku 1989 vedly opět k vítězství lidí akce, protože předchozí jednostranně zaměřený režim ideově vyhořel, neboť jeho povaha stála především na kompenzaci jednostrannosti a neměla univerzalistický charakter. Lidem akce poskytl nový demokratičtější systém svobodu a pole pro sebeuplatnění, avšak rovněž přinesl postupně pocit existenční nejistoty, až ohrožení, mnoha lidem služby. 17. listopad je především svátkem lidí akce. Pro mne osobně bude plnohodnotným svátkem, až si v systému jím symbolizovaném uvědomíme a přijmeme bytostnou nejhlubší bipolaritu společnosti. Až nalezneme úctu k lidem služby a k jejich bytostnému založení, pro něž není individuální svoboda na prvním místě, ale potřebují uznání a bezpečí. Až se úcta k druhému začne prakticky naplňovat v dennodenní politice. Až se naučíme projevovat těmto lidem vděk za jejich práci a přestaneme je mentorovat. Jinak si opět zaděláváme na konflikt a budoucí revoluci.