Sláva národů. Úvod do apokalyptické etnologie (3. část)
Esej, který pohlíží na etnologii skrze řecké termíny poslední biblické knihy.
Nemoci z velikosti a z malosti
Každý patříme do nějakého „národa“ tělesného, kulturního, jazykového a duchovního, a ve vzájemném spolupůsobení s těmito „národy“ se naše osobnost utváří a roste. Viděli jsme, že na každé z těchto čtyř úrovní je vztah mezi naší osobností a společenstvím jiný, projevuje se v jiných oblastech našeho života, je pro nás jinak uchopitelný. Na každé z těchto čtyř úrovní však vstupuje do hry ještě další rozmanitost – velikost dotyčného společenství. Ať už hovoříme o skupině, do níž náležíme svými fyzickými vlastnostmi, o skupině dané kulturou či jazykem, nebo o skupině lidí majících stejné vyšší cíle, jsou naše prožitky této sounáležitosti i náš podíl na společné identitě úplně jiné, když se jedná o skupinu tak početnou, že je s ní nutno počítat i na celosvětové úrovni, nebo naopak tak nepočetnou, že je mimo bezprostřední sousedství neznámá a dennodenně se setkává s otázkou vlastního přežití.
Je-li člověk příslušníkem společenství dostatečně velkého, pak může prostě vycházet z toho, co je mu vlastní, a ve světě to předpokládat. Jde-li o společenství spojené fyzickou charakteristikou, pak si může být jist, že mu všechny běžné civilizační vymoženosti budou „šity na tělo“, jde-li o společenství spojené kulturou, jazykem či vyznáním, pak se nemusí zajímat o jeho rozšíření, protože je najde v dostatečné blízkosti všude, kde potřebuje, ani o jeho udržování, protože se udržuje takříkajíc samo.
Z hlediska kulturně-jazykového, které nám v této souvislosti vytane na mysli nejdříve, se jako velké národy mohou cítit bezpochyby Usameričané, Číňané nebo Rusové, ale také třeba sousední Němci – zkrátka ty, které mohou vycházet z toho, že je vlastně každý zná a každý se jim v případě potřeby přizpůsobí, ba že nikoho ani nenapadne, že taková válka Severu proti Jihu, Žlutá řeka, Stoličnaja vodka nebo již zmíněný Goethe by nebyly skutečnosti významné pro celé lidstvo. Většina čtenářů k těmto kulturním či jazykovým společenstvím nepatří, ale pocit příslušníka velkého národa si může snadno představit, protože jej důvěrně zná na úrovni tělesné. Je-li člověk jakžtakž zdravý, běžně pohyblivý, nemusí dodržovat zvláštní dietu, není mimořádně malý ani velký, má většinovou sexuální orientaci apod., pak je příslušníkem oné rozsáhlé fylé, s níž se vlastně všude počítá, která nebývá nikde opomíjena, která je zkrátka „normální“.
Ve vědomí celosvětové normality ovšem na příslušníka velkého národa číhá nebezpečí, že si nevšimne, že ostatní vůbec mají nějakou svébytnou existenci a s ní spojené odlišné potřeby. Snadno se mu pak přihodí, že v sebestředné samozřejmosti slona v porcelánu jiné nevědomky ponižuje, utlačuje, nebo i přímo ohrožuje, a tyto důsledky svého chování často ani nedokáže pochopit, protože mu pro ně chybí vnímavost i pojmy. Člověka, který má zdravé nohy a jehož rodina a přátelé chodí stejně jako on, často ani nenapadne, že pro někoho může být i krátké schodiště nepřekonatelnou překážkou, zdravému grafikovi webových stránek zase vůbec nemusí přijít na mysl, že někteří lidé nevidí barevně, státní plánovač lehce zapomene na to, že pokud domorodý kmen kvůli těžbě ropy přestěhuje na moderní panelové sídliště se všemi výdobytky civilizace, pak původní kmenová kultura nenávratně zanikne.
Druhé nebezpečí, které ohrožuje velké národy, je touha potvrzovat svou globální důležitost, své nezastupitelné poslání pro celé lidstvo. Prvotním zdrojem této touhy je podvědomý strach, že všechno to „normální“, co je pro příslušníka velkého společenství samozřejmé, by mohlo být zpochybněno, v krajním případě dokonce převáženo tím, co plyne z příslušnosti k jinému společenství. Velcí národovci jsou tak hlubinou svého vystrašeného nitra hnáni k tomu, aby chtěli ostatní – přinejmenším sousedy, ale raději hned celý svět – řídit, vychovávat, napravovat, nejrozličnějším způsobem zahrnovat svou bratrskou pomocí. I když nepatříme k velkým národům v běžném smyslu tohoto slova, známe toto nebezpečí jakožto křesťané, Evropané či příslušníci „euroamerické kultury“, a z dějinné zkušenosti víme, jak zhoubné může být, zejména když se spojí s nebezpečím prvním.
V úplně jiné náladě vyrůstá člověk patřící k malému národu. Ten musí naopak neustále vysvětlovat, jak to s ním vlastně je – jaká že to má zvláštní pohybová omezení nebo co že to musí dodržovat za divnou dietu, pokud se jedná o menšinu z hlediska tělesného, jakou že hatmatilkou to mluví, kde že leží ta jeho na mapách nenalezitelná vlast, jaké nechutnosti že si to doma vaří nebo co že to provádí za legrační obřady, pokud se jedná o menšinu jazykovou, kulturní nebo náboženskou. Je zvyklý, že má-li svou skupinovou identitu obhájit, musí o ni pečovat, a neustálý zápas o přežití jeho společenství je podstatnou součástí jeho identity osobní.
Jako příklad malého národa v běžném kulturně-jazykovém smyslu bychom mohli jmenovat třeba výše již zmiňované a autorovi velmi dobře známé Estonce, kterých žije v samotném Estonsku přibližně devět set tisíc a dalších několik desítek tisíc je rozptýleno po celém světě. Typicky pro malý národ jsou jazyk a kultura výrazně spojeny s krajinou a přírodou, počínaje shodou mezi nářečními a národopisnými oblastmi a geologickým podložím, a konče slovní zásobou, která jasně odkazuje na místní geografii – stačí kupříkladu pohlédnout na mapu Evropy, abychom pochopili, proč slovo „loe“ označuje jak severozápad, tak slapovou nebo větrem způsobenou změnu úrovně mořské hladiny. Vědomí stálého existenčního ohrožení národa se projevuje výrazným zájmem o lidovou kulturu, takže jen málokde na světě najdeme etnografické sbírky, které mohou rozsahem soutěžit s estonskými, a lidové pěvecké festivaly, jichž by se účastnilo větší procento národa. Oblíbeným historickým hrdinou je zbojník nebo partyzán, který přežívá navzdory obrovské přesile (můžeme si připomenout i slovenského Jánošíka nebo rusínského Nikolu Šuhaje). Na druhou stranu však malý národ svou situaci zpravidla přijímá pragmaticky, takže se vzdělává o celém světě a učí cizím jazykům mnohem horlivěji než národy větší.
Tomuto charakteru odpovídají i nebezpečí, jimž může malý národ propadnout. První nebezpečí se projevuje ve sklonu upínat se ke všemu, co náleží k vlastní skupině, ale překračuje její malost. Stačí objevit, že nějaká světově známá osobnost má estonské předky, aby se v estonských sdělovacích prostředcích vzedmula vlna článků a reportáží, které představují její umělecké, vědecké či další kvality jako vynikající, protože estonské, a zároveň každému Estonci doporučitelné. I když sami nejsme příslušníky takového malého národa, můžeme toto nebezpečí prožívat všude, kde náležíme do zanedbatelné menšiny. Mnozí čtenáři Okruhu a středu si na tomto místě mohou vybavit zkušenosti spojené se svým členstvím v Obci křesťanů, další zas se svým alternativním životním stylem – onu nutnost stále vysvětlovat a obhajovat své přesvědčení, ale pak také úlevu, když můžeme na někoho veřejně známého ukázat a říci, že také patří „k nám“. Odtud je ovšem jen krůček například k postoji, že „když tu knihu napsal kněz Obce křesťanů, je určitě výborná“ nebo že „když je ten člověk také abstinent a vegetarián, určitě se o něho mohu názorově opřít“.
Druhé nebezpečí spočívá v tom, že člověk nevydrží stálý tlak, s nímž je příslušnost k malé skupině spjata, a zápas o její existenci vzdá. Malé národy v kulturně-jazykovém smyslu se proto často potýkají s problémem stěhování, či dokonce útěku zejména mladých lidí do zahraničí nebo do většinové společnosti, která menšinu obklopuje. Kdo propadl tomuto nebezpečí, ale odejít nemůže či nechce, pak ve své kultuře a jazyku jen ze zvyku přežívá, potažmo se od nich vnitřně distancuje v bezútěšné ironii. V případě malých náboženských nebo názorových skupin býváme svědky „návratů“ do většinových církví nebo k většinovým postojům, často spojených se snahou o zničení všech pozitivních rysů v obrazu svého minulého společenství, aby bylo trauma z rezignace vytěsněno z vědomí. U menšin určených znakem, který není možno změnit – například určitým tělesně podmíněným postižením –, zas taková rezignace může vést k přerušení většiny sociálních kontaktů, ke snaze skrytě přežívat v ústraní, nebo i ke ztrátě zájmu o život samotný.
Mezi velkými a malými národy můžeme ovšem nalézt ještě svébytné pásmo národů středních, příliš malých na to, aby měly skutečně globální ambice, a příliš velkých na to, aby se musely cítit neustále existenčně ohroženy. Je sice potřeba, aby přinejmenším někteří příslušníci skupiny vědomě a cíleně věnovali své síly jejímu zachování a obhájení, ovšem zdaleka to nemusí být všichni. Skupina může případně i plnit úkoly stejně rozsáhlé jako skupiny opravdu velké, ale v případě neúspěchu se nakonec může vždy vymluvit na svou malost.
Ve smyslu kulturně-jazykovém jsou velmi názorným příkladem takového národa Češi. Střední poloha mezi malými a velkými národními společenstvími, jak jsme je popsali výše, je patrná na mnoha skutečnostech a jevech v české kultuře a v českém jazyce, ať už jsou to třeba háčky značící měkčení souhlásek, které na jednu stranu od uživatelů jazyka vyžadují aktivní úsilí, aby uhájily své místo v moderní digitální komunikaci, ovšem na druhou stranu pronikly do abeced mnoha národů a jsou běžně užívány mezinárodní lingvistickou komunitou, nebo třeba geografická ukotvenost slovní zásoby – pomysleme na slovo „listopad“ s jeho odkazem do mírného podnebného pásu severní polokoule nebo na slovo „nahoru“, mající smysl jen v krajině, která není úplně plochá – ovšem zároveň její globální aspirace, vyjádřená například originálními českými pojmenováními pro plachty vyskytující se jen na námořních lodích nebo pro zvířata žijící v jiných světadílech.
Stejně patrná jsou však v české kultuře a jazyce nebezpečí typická právě pro onu střední polohu mezi velkými a malými národy. Příslušník středně velkého národa si nemůže nevšimnout, že většina světa se od něho kulturně a jazykově odlišuje, ale často bere tuto odlišnost za projev nedostatečnosti ostatních a usilovat o pochopení cizí kultury nebo zvládnutí cizího jazyka pro něho bývá těžší než pro příslušníky národů malých. Zatímco prvnímu nebezpečí podléhající příslušník velkého národa se upřímně diví, když mu v zahraničí nerozumějí, příslušník středního národa s tím víceméně počítá, ale podvědomě to klade za vinu samotným cizincům a tomu, že nejsou dost „normální“. Druhé nebezpečí s tím ochotně souzní, protože staví na obavě z nedostatečného uznání. Více než národy malé si středně velký národ potřebuje dokazovat, že je důležitý i v celosvětovém měřítku, ovšem snaha vyrovnat se těm větším pak nezřídka vede jeho příslušníky do pozice služebníků, kteří se snaží sbírat pochvaly od svých pánů, jež přitom nectí a jimž ani nevěří.
Pokračování příště
Článek poprvé vyšel v časopise Okruh a střed 1/2016 a vychází v KN v rámci výměny mezi oběma periodiky.
První a druhou část tohoto textu si můžete přečíst zde a zde.