Týden neklidu
Fejeton o jednom týdnu a Měsíci.
Ve Zlíně, začátkem listopadu, ještě před Trumpem…
Milý Jiří,
minulý týden jsem měl poměrně neklidný, i když pondělí začalo naprosto běžně: Každoranní lesní procházkou se psem, a tedy i sběrem václavek, rudočechratek, opěněk a jiné podzimní šepledě, a po snídani tím každodenním věštěním z počítače… A jak se tak u otevřeného okna prohrabuji ve Windowsu (!), jedním okem sleduju, co je nového: Ing. Milan Kohout, kandidát na prezidenta ČR, prodává starou šunku, nějakých sto osmdesát tisíc kilometrů má najeto ten dlouho garážovaný mercedes, asi potřebuje peníze na volební kampaň, a do ucha nasávám zvuky zvenčí: řev studentů na nedalekém hřišti, soused – opět nalitý – zve sousedku neotřele na panáka: přiťte mje poradiť, mylospani…, naráz se začínám potit, slinit, chytám křeče do rukou, takže úprk na WC. A tam – ostatně kde víc se člověk potkává s pravdou? – mně dochází, že šepleď, již jsem si s takovou láskou udělal k snídani, a jež se tvářila tak jedle, tak jedlá asi nebyla.
Nicméně za dvě hodiny už jsem byl fit, není kdy ztrácet čas – válet se můžeš v rakvi, říkával můj bratr.
Takže jsme s ženou ten den ještě zajeli do Tesca a přidružených obchodů něco jí koupit; když měla ty narozeniny…
Nic jsme nekoupili, nemohli jsme si vybrat! Z té záplavy.
A nemohl jsem se v hangáru nacpaném ženskými hadříky až po strop ubránit ani záplavě asociací, která mě tam přepadla: jak si tatínek za války pořídil úžasný ultramarínový zimník: jelikož mu ten starý, na límci a na rukávech ošoupaný, krejčí Žaludek převrátil naruby; jak moje maminka, jelikož švadlena, rozstříhala svůj zelený jarník a použila na kapsy svého „sportovního“ saka; jak mně a bráchovi ušila příšerné bombajky, v kterých jsme se styděli chodit; jak nám zmíněný již Žaludek spíchl kousavé pumpky z látky tak dřevité, že se z ní drobné třísky vytahovat daly; a jak bylo těžké v neklidných poválečných dobách nějakou slušnou látku na šaty vůbec sehnat!
(Neustále se tehdy vypínala elektřina a pořádaly se hony na banderovce. Můj strýc Svedrup, který po odsunutých Němcích získal vilu s obchodem, dostal jednou od bývalého majitele vzkaz, že má jeho rodina velký hlad, a tak strýc naložil dva pytle mouky do auta a za noci vezl mu je tam, do hor, kde hranici tvořil potok, a tam je vysypal – a strachy, nikoliv od hub, podělaný spěchal zpět…)
V úterý jsem jel na chalupu. Potřeboval jsem základní syntetickou bílou, tmel a půlkulatou rašpli, všechno v OBI měli. A když tedy jedu na tu chalupu, tak ve vedlejším Ternu, žena říkala, ať vezmu chleba a kousek plecka.
Celý roh toho Terna, plného žrádla, mas tam byl! Asi patnáct metrů na délku měly ty rohové odvěsny a za skly tolik zboží, že by si doň člověk lehnout mohl!
Chleba jsem si vybíral, tuším že, z devíti druhů, jednu šišku jsem zasunul do chlebové cirkulárky, za pár vteřin pořezal, a mohl jsem si vybrat mezi patnácti pokladnami!
Milý Jiří, u nás doma jsme se poslední dobou na televizi moc nedívali, pořád tam masírovali národa hysterické ego, kdekdo se předháněl, jak tomu americkému nešťastníkovi vynahradit újmu způsobenou mu hradním krkavcem, však víte.
Takže až v neděli u slavnostního stolu na Myslivně, když jsme slavili ty ženiny narozeniny – dal jsem si kačení stehno velikosti pštrosího s červeným a bílým zelím, a mohl jsem si vybrat ze tří druhů knedlí (sic!) – , jsem se dozvěděl, kdosi utrousil, že pražští herci, ten Bartoška s Dykem, vyhlásili jakési týdny neklidu. Moje žena v tom mlaskání a funění asi špatně slyšela, řekla, že ale příští týden začínají tady na Myslivně husí hody, že bychom si to mohli zopáknout.
Zatímco se naše rodina šla po obědě ještě dorazit do cukrárny, já jsem šel do klubu pro důchodce – na Kašpárka. „Kašpárka v pekle“ tam hráli moji známí, povětšinou inženýři, lidé sice s nevelkým múzickým talentem, ale s velkou láskou k dětem. Moc jsem se bavil. Třeba když v pekle bylo moc blech i těch, jak říkal Honza, jak říkají v Anglii, very much.
Moji přátelé inženýři hrají, jak se někdy podaří, jak se vzpomene. Do 688. Ordinace v růžové zahradě druhé řady by je možná nevzali ani za statisty, ale na druhé straně hrají ty kašpárky už osmnáct let. A stále nově se rodící děti se baví, bojí, radují, bonzují čerty…
A po celá ta léta ti povětšinou inženýři hrají zadarmo, anebo za to, co jim kdo dá na benzín.
Až na ten benzín jako obrozenci blahé paměti, že jo.
Česká lidová
J. K. Zlínský
Když jsem viděl letadlo s nápisem
TRUMP,
myslel jsem, že závistí puknu.
A já nemám ani prostatu,
a v komerčce těch pár šušňů?!
Navíc na nebi měsíc
jak poslední zemák ve sklepě.
Je škaredě.
Revoluční počasí.
Na náměstí asi půjdu.
Neb i ten měsíc na nebi
je dnes jenom trapně nasvícený
šutr.