KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Recenze dnešních recenzí.

Dva druhy znalců

Často slyším, že současná populární kultura, ať už slovesná, nebo vizuální, je příliš doslovná, důsledkem čehož moderní publikum ztratilo schopnost číst mezi řádky. Porovnáme-li se se svými předky několik set let nazpět, vyznívá to pro nás skutečně bezútěšně. Průměrný obyvatel města byl schopen svižně rozluštit obsah náboženských fresek, jejichž významu dnes věnuje celý život školený kunsthistorik nebo profesor Robert Langdon. Onen průměrný měšťan tváří v tvář výše uvedeným uměleckým dílům by například rychle rozpoznal, že sova představuje lidskou hloupost, stehlík je symbolem budoucího utrpení a znovuzrození v Kristu, a že poměrná velikost těchto postav je přímo úměrná jejich významu v rámci pozemských nebo nebeských hierarchií.

Naproti tomu moderní divák spadá do jedné z těchto dvou kategorií: je buď retro-novo-esteticko-kontrarevoluční-tradicionalista (má rád fotky barevných květin, protože jsou HAFO KŮŮŮŮL), anebo postmodernisticko-asémantický-„umění-je-mrtvý“-dekonstruktivista (má rád náhodná seskupení předmětů denní potřeby rozložená na podlaze opuštěných skladů a doprovázená záhadným minimalistickým technem, protože je to takovej VODVÁŽNEJ HEPÁČ). Když jsou ale tito stoupenci vyzváni, aby poreferovali o důvodech, proč dané dílo spatřují přitažlivým, skončí zástupci první kategorie v nekonečné smyčce sporadicky obměňovaných: „protože je to bezva“, zatímco ti druzí mají sklon opakovat fráze jako „hluboké“ a „radikální“, aby se obratem schovali za displejem svého přerostlého telefonu. 

Pětihvězdičkový Domestos

Člověk by ale neměl obviňovat spotřebitele kultury, zvláště setkávají-li se s tak mělkými kulturními produkty, vůči nimž je štítek čisticích prostředků značky Domestos vrcholnou ukázkou vizuální i literární abstrakce (však i chemické složení lze zazpívat na způsob divadla kabuki), anebo s produkty toho „hlubokého a mysteriózního“ druhu, že se po dotazu na jejich význam pokusí utéct i sami jejich autoři.

Pokládal jsem sám sobě otázku – opravdu dnes s minulostí prohráváme? Opravdu neexistuje žádná oblast současné kultury, která se vyznačuje tak plným obsahem a zároveň dostatečně srozumitelnou formou, že bychom z ní mohli přečíst autorův záměr navzdory zdánlivě jinému významu, který má na svém povrchu? Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho. Jako zanícený hráč počítačových her a návštěvník kin čtu mnohé recenze nových a starých verzí těchto žánrů a jsem zasažen jistým nepoměrem mezi tím, co je nám prezentováno a jak je to popisováno.

Vezměme si jako příklad hru Aliens: Colonial Marines, která byla pravděpodobně užita jako prostředek mučení v tajných věznicích CIA a na některých černých stránkách. Této hře se dostalo hodnocení čtyři z deseti a na některých velkých herních webech i pět z deseti. Když za šťastných časů mé povinné školní docházky dostala nějaká hra pět z deseti, znamenalo to: jdi domů, zapomeň na úkoly a několik večerů pař, protože o tom, že jsi neudělal písemku z matematiky, nemusejí rodiče vědět. Když jakákoli hra dostala osm nebo devět z deseti, znamenalo to se nejmíň na půl roku vykašlat i na fotbálek cestou ze školy. První deset z deseti jsem pak objevil ve svém oblíbeném časopise po dvou letech pečlivého sbírání a pročítání zmíněného plátku.

Dnes, když vidím, že osm z deseti je průměrné hodnocení a šest z deseti znamená „pošlete to zpátky, odkud to přišlo“, mohu bezpečně konstatovat, že jsem si vyvinul jistou schopnost určit, co chtěl autor svým dílem skutečně říct. Tato schopnost je přenosná, a tak může být použita i na film. Pokud shrnutí recenze tvrdí, že ta komedie je „pohodový film roku“, znamená to, že se během ní dvakrát usmějete a dá vám pětiminutový impulz změnit svůj život, který se ale vytratí, jakmile cestou do auta zjistíte, že jste si klíčky zapomněli uvnitř. „Dechberoucí zábava“ je ekvivalent pro plešatého Bruce Willise v jeho stém třináctém pokusu o znovuzahrání dlouhé smrti Johna McLana z filmu Smrtonosná past (1988). „Nezapomenutelným zážitkem“ se pak obyčejně označuje film, na nějž chcete úmyslně zapomenout, ale byla to taková pitomost, že ho prostě nemůžete dostat z hlavy ven.

Stejně se tomu má s filmem, který se dostane do sofistikovaného časopisu, specializovaného na odhalená prsa (a placeného reklamou na nejrůznější stroječky vylepšující profil moderního muže), a jenž představuje Marka Wahlberga se skleničkou / tvrdým pohledem / střílejícího z bouchaček (v jakékoli kombinaci), a jakoukoli recenzí zveřejněnou přímo na stránkách filmové společnosti, která jej vyrobila. Kvalita takového snímku se totiž rovná kvalitě onoho časopisu a důvěryhodnost takové recenze důvěryhodnosti patologického lháře.

Vrátím-li se pak zpět k žebříčkům (filmy, stejně jako hotely, mají k dispozici pětihvězdičkovou škálu), odráží situace to, co jsme si říkali o videohrách: Vše, co dostane tři z pěti hvězd („Zábava pro celou rodinu“), pro vás znamená, že úklid garáže může být mnohem lepším způsobem, jak strávit páteční večer. Čtyři by pro vás měly znamenat, že si nebudete s to vzpomenout na nic víc než na prvních deset minut filmu (do okamžiku, než jste odešli z kina domů). A pětihvězdičkový film vám poskytne rozkoš rovnající se dvaceti minutám spánku.  

Sub specie aeternitatis

Každý jeden z nás se pohybuje ulhanou džunglí zmetků prohlašovaných za poklad. Recenzenti jsou spíše nežli služebníky veřejnosti stále častěji neochotnými a neschopnými (protože špatně zkorumpovanými) obchodními cestujícími, a je na nás, abychom tento kód moderních recenzí prolomili.

Věřím, že jsme v tom stále lepší.

A tak jednoho dne, až za stovky let přednese budoucí historik umění svým kolegům pokroucený a nejasný pohled na vkus naší epochy, budeme z hloubek naší historické perspektivy řvát smíchy a potvrdíme, že jeho interpretace byla „pozoruhodná“ a „neporovnatelně brilantní“ – a dáme mu čtyři z pěti nebeských hvězd.

Z angličtiny přeložil Tomáš Koloc.