Setkání
Adventní dialogy pod vánočním Stromem republiky.
Bylo to před nejošklivějším kostelem u nás ve městě, kam ale chodí nejvíc věřících. Nedaleko je obchodní dům Tesco, před nímž se dopoledne a odpoledne shromažďují muži bez domova, kteří (jak už možná víte z mojí reportáže) jsou dvakrát denně vyhazováni z městského azylového domu.
Neviděli jsme se roky. Měl jsem na sobě svoje nejlepší oblečení, protože jsem se právě vracel z pracovního pohovoru v dalším obchodním domě, který byl nedávno postaven za kostelem. Tady uprostřed trojúhelníku tvořeného dvěma obchodními domy a jedním kostelem, pod Stromem republiky, jsme se po letech potkali.
„Já vás poznala jen podle hlasu,“ řekla ta mladší.
„Já vás nepoznala vůbec,“ nelhala ta starší.
Pak začalo vzpomínání. Když vyslovovaly některá jména, vybavovaly se mi zasuté tváře a události, které dnes už znamenají věčnost:
„Feret, ten co vždycky říkal, že má rád zimní noci, se utopil. Byl loňskou zimu zase venku. Říkal, že se na tu buzeraci vykašle, koupil si flašku rumu, stál a díval se na řeku, ale najednou se mu podlomily kolena a von pad do řeky, led se pod ním prolomil a už nevyplaval.“
„Kájinka, ta, co pro nás všechny vyvářela, už je taky mrtvá. Měla s tím svým ňoumou druhý dítě. Oni věděli, že má sklon k emboliím, tak si ji tam ještě tejden i s dítětem nechali, dali jí nějakej prášek na ředění krve, ale ona jim po dvou dnech podepsala reverz, že nemůže to starší nechat s tím svým ňoumou v mateřáku. A za dva dny se jí to stalo. Prej vmetek do plic.“
„Málek, co sbíral starý železo a bydlel s tou svojí v garáži, se napařil a píchnul tu svojí šroubovákem. Vypadalo to na patnáct let, ale vona u soudu řekla, že ho k tomu vyprovokovala, tak dostal jenom dva roky. Jí se to potom ale nějak zase zhoršilo, tak leží na áru. Jestli jim tam zůstane, tak von z tý basy taky pěkně dlouho nevyleze.“
Vidím v duchu tři sympatické tváře. Hlaholícího žoviálního šedesátníka, baculatou pětadvacetiletou dívku, věčně za sebou za ruku táhnoucí jistého „spolubydlícího“, kterého milovala jako sebe sama. Jejich slavnou svatbu v kapli azylového domu, na kterou přišla všechna místní média. A taky jednu ustrašenou paní, o které se sice vědělo, že má lehkou mentální retardaci, ale na to, aby vždy chytře zachránila toho muže, který se na ni právě přisál, měla rozumu dost.
Pak vyprávím já:
„S Martinem, tím profesionálním vojákem, co si odsloužil pěkných pár let v Bosně, ale ne dost na vojenský důchod (zaplatili mu jen za zranění, z toho si zařídil pokrývačskou dílnu, o kterou – a o všechno ostatní – ale přišel, když spadl ze střechy a musel dva roky ležet v nemocnici), chodím do kostela. Seznámil se tam s jednou farnicí, se kterou začal žít. Styděla se ale, že každý ví, že se živí prodejem Nového prostoru, a tak ho zas vyhodila. Tenhle měsíc mu končí termín na azyláku. Snad se najde místo, kam by i pak mohl jít…“
„Hipík Áda (Ty si ho nepamatuješ? – povídala starší mladé – to je přece ten, co měl pořád tu bílou košili a přes rameno žebradlo s třásněma!) se tak jako já stal pečovatelem v domově postižených. Je úplně čistej, má podnájem a je mu tam dobře. Věřím, že se nakonec dostane na tu svoji Ibizu.“
„No a Bětku (Ta, co měla toho Parkinsona, co jí operovali mozek a pak ji zas šoupli do noclehárny! vysvětluje zase ta mladší), tu jsem potkal v chráněném bydlení. Ona má ale ve všem neštěstí takové štěstí! Byla tam jen na měsíc na odlehčovačku, ale když jsem řek šéfce, co je Bětka zač, tak kvůli ní předělala stanovy, aby i Bětka – která nemá vrozený postižení – u nás mohla zůstat už napořád. Všichni doktoři ji milujou, takže mi netrvalo ani rok a i s těma jejíma poztrácenejma průkazkama jsme jí sehnali dost potvrzení na zettépéčko. Až mě budou jednou v pekle strkat do kotle, tak mi možná to zettépéčko pomůže. Protože když nám to chráněný bydlení pak vytunelovali, tak kvůli Bětce (která tentokrát byla moc mladá na důchoďák) zas musela přepsat stanovy máma našeho kolegy, co vede seniorskej dům v D. Ale bez toho mýho zettépéčka by ji tam určitě nedostala…“ smál jsem se.
Ta mladší se zvedla; měli jsme stejnou cestu na autobus. Tehdy před lety mi toho o sobě nestihla moc říct; pamatoval jsem si ji jen, jak mezi dvěma denními vyhazovy stále sedí u starého ústavního počítače a píše seminární práce. V noci spala v noclehárně a ve dne chodila na univerzitu studovat obor sociální práce. Tehdy jsem ji strašně obdivoval. Dnes jsem se dozvěděl, že byla kdysi „holka ze slušné rodiny“, ale zapletla se s drogami, utekla před dluhy a exekucemi na Balkán, a když se po letech vrátila, všechny předchozí dveře už měla zavřené. Vyprávěla, že se teď, po rozchodu s „milým“, který ji okradl, zbil a nechal zraněnou ležet na ulici, potkala na ulici s mladou dívkou, které se před časem narodila holčička, a ty adoptovala jako dceru a vnučku. Díky nim se vzepjala, sehnala v lichvářské čtvrti podnájem a dnes dělá na dvě směny, aby ho pro celou „svou rodinu“ mohla zaplatit. Od pohledu usměvavá pětapadesátiletá žena se životní nadějí…
Autobus jí jel dřív než mně, a ještě než do něj nastoupila, vypadla ze mě nekorektní otázka: „Majko, kolik je vám vlastně let?“
Zasmála se. „Já už jsem stará jako černý uhlí! Dvaačtyřicet.
Tak zase někdy na shledanou!“
Jména osob ve fejetonu byla změněna.
Širší osudy některých jmenovaných a vhled do provozu českých chudinských nocleháren 21. století najdete zde - v autorově reportáži uveřejněné v KN 42/2016.