Počteníčko: Rvačky na Vinohradech
Fejeton Jana Nerudy o tom, jak se ve volném čase bavili naši předkové: jako by v něm i přes propast téměř půldruhého století zaznívalo cosi povědomého.
Zejtra je neděle, pozejtří pondělek a pak už úterek – já se těším vždy jako dítě na úterek! Nikdy není káva tak lahodná a ranní doutník tak vonný jako v úterý, když člověk drží noviny v rukou a čte, kde všude byla v neděli pranice. A kdy s rozkoší pročítá, kolik očí bylo vytlučeno, kolikrát vjel nůž do zad – i jejeje, to je radost, celým tělem to cuká!
Něco je pravda na tom, že dávné ctnosti, jimiž ten který národ slynul za šedých dob, kvetou za našich dob zdárně už jen po horách. Když jsem byl ještě zcela malý hošík a teprv se učil obdivovat tomu, co mužně velkého a vznešeného, bývaly nejpověstnější pranice nahoře u Vonásků, za Strahovskou branou; dnes, když jsem už muž velice moudrý a rozvážný, znající ocenit každou dle pravé váhy její, obdivuji se zas pranicím na vznosných Vinohradech. Nemohu si vymyslet dnes větší rozkoš než bydlet na Vinohradech! Občan vinohradský musí padesátkrát za noc rozkoší scvaknout jako perořízek.
„Když noc, jako kněz důstojným krokem kráčí strnulou přírodou, shlížejíc na zbledlý svět svým řásnatým šlojířem vdovským, když tichounce tiše měsíc kruhem obchází jako dobrý otec kolem svého odpočívajícího dítěte, když spánek s bílou berlou v ruce němě sestupuje z výšin nebeských, tu pojednou rozkvete na Vinohradech rámus, že mu není po Evropě rovno.“
Občan vinohradský byl si ulehl s veselou tváří a s němou otázku na rtech: „Copak bude asi veselého dnešní noci?“ Měl za dne své občanské starosti, své rodinné strasti, unavil se a zmořil, srdce jeho je navečer studené, tvrdé a suché jako stará houska a potřebuje osvěžení. „Copak bude asi dnes?“ táže se ještě jednou, urovnává si noční čepici, neboť programy se tam bohužel ještě nevydávají. Teď leží, rovně jak pruský voják, připraven na vše.
Snad už usnul. Byloť dnes nápadně dlouho ticho, jednotlivé zaklení, zahvízdnutí na klíč, nic víc. Vtom: bum, buch, buch! zní to kyjem někde o vrata. Občan otevře oči a rozepne uši. „Aha!“ šeptá si spokojeně, „už to začíná!“ Buch, buch! zní to blíž a silněji. Buch – buch! hřmí to teď už zrovna naproti od vrat. Buch, buch! – buch, buch! zní to zase dále a zaniká konečně někde za rohem. Nějaký humorista jde z Nuslí domů a dává o tom vědomost všem, kohož by to zajímalo.
Okamžik ticho. Pomalu se teď vzduch líbezně rozechvívá – píseň. Dva chraplavé hlasy pějí píseň prostou, dojemnou. Melodii není sice lze dobře sledovat, ale jasně vyrážená slova kypí oplzlostí. Občan poslouchá, mne si ruce: „Nespí-li moje žena – ta má teď asi vztek!“
Zase ticho. Jednotlivé spěchavé kroky mužské. Teď se kroky zastavily. Ženský hlas – ne, dva ženské hlasy se ozývají, mužský hlas jim odpovídá. Člověk nerozumí, o čem je řeč. Kroky zas pokračují – oba ženské hlasy počnou nadávat, nějaké dva mužské hlasy jim pomáhají – kroky se stávají rychlejšími, patrně tu hledí mužská ctnost ujít svůdným nástrahám nočních žen podporovaných nočními kavalíry – vtom řink! zaznělo okno, střepy skla se sypou po zdi, kámen platící člověku byl vrazil do okna – „Patrol! Patrol!“ křičí ubíhající – „Osle!“ bručí občan na svém loži.
Od Nuslí zní po silnici sbor „Nepůjdu domů“, od Vršovic přichází sbor „Takovou opici najdu na ulici“ – teď se oba sbory setkaly u nároží a začaly sborově rozmlouvat. Rozmluva má skutečně ihned praktický rezultát, stává se vřavou, z níž vynikají jednotlivé kletby – náhle bouchají rány, klení a řev se množí – vtom hlasité zabědování – ubíhající kroky na všechny strany, a jen dva tři hlasy zmateně mluví na místě odbytého boje. Okna v sousedství se odvírají, každý by rád zaslech, koho to tam bodli.
Jen náš občan se nehnul. Příjemné dojmy působí na vnímavého jeho ducha, občan sklesnul zas v dřímotu. Zvenčí zarážejí pořád ještě jednotlivé hlasy a výkřiky o jeho sluch, on si je vědom každého „Chyťte ho“ – „Pomoc, pomoc!“ – „Moje hodinky!“ – „Patrol!“, ale to vše působí již jen jako navyklý rytmus pracujícího mlýnu. A ráno vstává občan zas osvěžen a srdce jeho je měkké a teplé jako čerstvá houska od pekaře. On prohlíží okna, ale nereptá, sezná-li, že mu nebylo rozbito ani jedno. On ví, že je v rozbíjení oken jistý zákon, sice tajuplný a nevyzpytatelný, ale spravedlivý, a že zákonu tomu neujde ani okno v poschodí pátém, když přijde jeho čas. A doví-li se, že byl soused L. v noci pobodán a pak na vysazené okenici do nemocnice dopraven, on mu to nezávidí. Však já se také jednou opozdím, pomyslí si, a pak mně to nemůže ani ujít.
Ať mně ukáže někdo po Evropě druhé místo, kde je tak mužně veselo jako na našich Vinohradech! Neříkám, že je tam naprosto ideál. Vím, že v Americe to mají ještě líp, tam že i cvakají kohoutky revolverů a vzduchem fičí zpívající kule, ale kdož by směl žádat, aby každé rozkoše mu bylo hned dáno po přeplněné číši, a kdož by nebyl spokojen s tím, co mu dává krásná jeho vlast? – –
Ale je podivno, kam člověka takové čtení a rozjímání o něm v myšlenkách zas přivádí!
Když čtu v úterních novinách o četných a obyčejně krvavých rvačkách, které se staly minulé neděle;
když čtu skoro každodenně o smělých pytláckých kouscích, o vraždách atd.;
když čtu, jak v Americe čeští vystěhovalci svou zbůjností překonávají i pověstné Irčany;
když jsem četl, jak v Kyjevě teď jistý Čech, v heroismu až šíleném, sama sebe upekl na třech svíčkách;
když čtu zas o heroismu pravém, jaký se v případech, kdy se jedná o zachování lidského života, jeví u nás téměř den co den;
když čtu o vzorném chování našich hasičů, neděsících se ani v živlu nejhrůznějším;
když čtu o skvělé hrdinnosti českého vojína, osvědčené vždy a všude;
tu se mimovolně ptám: a přec je v českém životě tolik zas při všem zbabělosti – propánaboha, odkud se bere ta?!
Národní listy, 14. září 1879
Z knihy Co se v Praze všecko děje (výbor z fejetonů Jana Nerudy), Albatros, Praha 1985.