Fialka
Fejeton o teple.
Dosažení plnoletosti od člověka vyžaduje, aby se choval dospěle. Dospělost znamená, že člověk od mládí po počínající stáří (ať už za plat, či zadarmo) pracuje, platí daně (ve všech případech), stará se o rodinu (buď svoji, či cizí), vyrovnává se s úředními a zdravotními problémy, a tu a tam se mu stane i to, že musí nasadit holý život, a to i mimo období válek. Právo na jeho nitro je vyhrazeno třem institucím: církvi, hospodě a psychologické/psychiatrické poradně. My, kteří se už nezpovídáme ani v jedné z nich, pak máme svou třináctou komnatu…
V naší městské hromadné dopravě má každý autobus své jméno, které je napsáno po jeho levé straně pod čelním sklem. Jsou to většinou jména pohádkových bytostí: skřítci Dobřík, Sklepník, Buchtička, Černá tečka, Stoočník, Vrbový, Mechový, Vánoční, Dobromysl a Moudřík, víly Lopuchová, Pralinka, Barvička, Fialka a pak Zlobivý Bubáček a Hvězdička Maruška.
Moje štěstí je Fialka. Hrajeme spolu takovou hru. Když je mi zima a těžko, čekám na zastávce a říkám jí: „Fialko, přijdeš?“ Bývala období, že se po této otázce vždy objevila na konci ulice, zadýchaná rozpřáhla ruce svých dveří a objala mě svým fialovým teplem. To bylo předloni, když jsme se poprvé potkali. Loni před Vánoci pak ale nejen ze své obvyklé linky číslo jedna, ale i z ulic našeho města úplně zmizela, a já jsem byl odkázán na myšlenky, které mě napadaly ve Zlobivém Bubáčkovi, a na domněnky, s nimiž přicházel skřítek Stoočník.
Na jaře dalšího roku se ale Fialka zase objevila. Jezdila tehdy na lince sedm do Malšovic a při jejím láskyplném teple mi úplně stačilo, že kolem projela na ulici, nebo že jsem ji, cestuje v jiném autobuse, uviděl, jak k nám její vřelý úsměv míří v protisměru. Tehdy jsem se v novinách dočetl, že Fialka měla v zimě havárii a byla půl roku v opravě. „Nemusím tě vidět každý den, však úplně stačí, že jezdíš – že jsi to přežila,“ řekl jsem jí v duchu. Pak se ale stalo, že se i mně stala jistá životní havárie, a zatoužil jsem po Fialčině hojivé přítomnosti. Jenomže Fialka opět zmizela. Byla možná v Malšovicích nebo bůhvíkde, ale u mě ne.
Tehdy se mým nouzovým strážným andělem stal lední medvěd. Kdykoli jsem kupříkladu nakupoval v našem obchodním komplexu a potřeboval obejmout a pohladit, uviděl jsem ledního medvěda. Byl třeba na značce nějakého výrobku, seděl v plyši ve výkladu některého z obchodů nebo se proháněl po tamních televizních obrazovkých. Tehdy jsem měl za úkol zhlédnout řadu starých českých filmů a seriálů, a užasl jsem, kam všude se to bílé štístko dokáže vloudit. Koukám třeba na seriál Dnes v jednom domě, když montér Krejza začne vzpomínat, že jeho klukovským snem bylo mít doma ledního medvěda! I naše lékárna se v oné době stala záchrannou stanicí: během měsíce se medvědi objevili všude – na každé druhé masti, léku nebo vitamínu. V lékárně jsem se vpravdě cítil vždy příjemně obejmut, přemedvědován. Lední medvědi pro mě byli jasným znamením, že Fialka – i když vzdálená – je přítomna a je jí dobře.
Opačný symbol představovali tuleni. Kdykoli se objevil tuleň, byla to zpráva, že Fialka se necítí ve své kůži a že je jí smutno. Jednou se mi v noci zdál sen, v němž jsem stál v nejnižším bodě krajiny, na jejíchž kopcích nebyl jediný volný prostor, na kterém by neležel tuleň. Ráno mi bylo jasné, že tu noc se s Fialkou dělo něco velmi zlého.
Asi před čtvrt rokem jsem si našel novou práci: Jezdím do Malšovic za panem D. Vstaneme, umyjeme se, oblékneme, já usadím pana D. na vozík a pan D. zavelí: „A jedem do kavárny!“ V praxi to znamená, že s vozíkem jedeme na konečnou stanici autobusu číslo sedm do prosklené budovy jediného zdejšího obchodu „U Kouly“. Tam si nakoupíme tatranky a loupáky, v nápojovém automatu si nacvakáme kakao a kafe a prostřeme si na pytlích hnojicí rašeliny, složených u vchodu. Pan D., jenž prožil v Malšovicích celý život, se pak baví se známými, kteří všichni chtě nechtě musí naší „kavárnou“ projít – a já skrze studené sklo stěn sleduju konečnou zastávku, ze které vyjíždí Fialka na další kruh. A přitom jí – tak aby to nikdo neslyšel – pošeptám: „Příjemnou cestu, slunce. Uvidíme se odpoledne. Pojedu s tebou domů…“
Věnováno Petru Zelenkovi, autorovi divadelních her a filmů, které se pravdy nahlas nebojí.