Kronika neskutečného století
Tragikomický román Petera Krištúfka Dům hluchého je deziluzivním pohledem na slovenskou historii a národní povahu.
Malí lidé ve velké historii, to je vděčné literární téma. Dvacáté století přineslo turbulence, které se odrazily v životě každé rodiny (a zdá se, že to jedenadvacáté také nebude až tak bezstarostné, jak jsme byli až donedávna přesvědčováni). Střední Evropě se vyhýbají zemětřesení a sopečné výbuchy, o stálý přísun lidských tragédií se zde zato spolehlivě stará politika. V české literatuře má žánr rodinné ságy zrcadlící historii země úctyhodnou tradici: vzpomeňme třeba povídky Oty Pavla, Hrabalovo Městečko, kde se zastavil čas, Grušův Dotazník, Bajajovo Na krásné modré Dřevnici, Tři tváře anděla Jiřího Peheho nebo Gumový betlém Jaroslava Kovandy. Slováci mají zase Tisíciletou včelu Petera Jaroše nebo Jadvižin polštář Pála Závady (oba, jak už to bývá, známé hlavně díky filmovým adaptacím). Chceme-li hledat společný rys těchto děl, snad by jím mohla být snaha vyvažovat drastické výjevy lyrickým či filosofujícím laděním. Spisovatel a filmař Peter Krištúfek na tuto tradici navazuje, ale způsobem, který odráží změněnou náladu doby: jeho román o více než osmi stech stranách Dům hluchého je klinicky nemilosrdnou analýzou způsobů, jakými Slováci prožívali a přežívali ono „neskutečné století“.
Vypravěčem je televizní režisér Adam Trnovský, ročník narození 1933. Režisér, to zní jako intelektuál – ale Adam tvoří hlavně zpravodajské šoty zachycují různé činitele navštěvující továrny, pronášející projevy a stříhající pásky. Činitelé se v průběhu let mění, ale servilní tón reportáží zůstává. Když se Adam poprvé rozhodne natočit něco pořádného a pustí se do ožehavého tématu Státní bezpečnosti a jejich agentů, zjistí, že jedním z nich byl i jeho otec, dosud známý jako sympatický bonviván a všeobecně vážený člověk, jak už lékaři na maloměstě bývají, neboť nemoci neberou ohled na to, jaký režim momentálně vládne. Adam se snaží přijít na důvody otcova donašečství a pustí se do psaní kroniky svého rodu, která je přehlídkou historických paradoxů a krutých rozmarů osudu.
Krištúfek zasahuje svou knihu do fiktivního vinařského městečka Brežan jako koncentrátu moderní slovenské historie. Na začátku je prvorepubliková idyla, sladké kremeše v cukrárně a ještě sladší šlágry Františka Krištofa Veselého, partičky karet ve stálé sestavě, obřadné rodinné obědy a výlety, jedna místní dáma dokonce pořádá literární salony, byť dosti nanicovaté. Příslušnost k honoraci je nutno neustále okázale předvádět: „Lidé zbožňují situace jako z filmu, zvlášť na malém městě plném malých lidí, kteří zůstali malými, i když se město zvětšilo a napuchlo, rozlilo se do okolí a dostalo označení ‚okresní‘, ale i tak navěky zůstalo malým městem.“ Tento úhledný mikrosvět nabourá vyhlášení Slovenského štátu, druhá světová válka a holocaust – a obyvatelé Brežan se učí novým životním strategiím, které se, jak se ukáže, jim budou hodit už napořád.
Národ bez paměti
Vypravěčův rodný dům se postupně rozpadá a stále více připomíná Dům hluchého, v němž trávil závěr svého života Francisco Goya. Refrénem textu je konstatování, že v tomto domě jdou každé hodiny jinak, což odráží vztahy mezi jeho obyvateli, kteří se ve svých životech neustále míjejí. Vypravěčův starší bratr se stane komunistickým funkcionářem tak fanatickým, že ho to přivede až do blázince – poté, co svým soudruhům vážně doporučí Orwellův román 1984 jako ideální návod na řízení společnosti. Ani příliš nepřekvapí, že se po sametové revoluci promění ve velkého slovenského národovce. Mladší sestra Tina se naopak okázale bouří proti všem autoritám a při první příležitosti se provdá na Západ. Adam sám se celý život plácá v pseudobohémské šedé zóně, pro niž je odreagováním od konformistických rituálů promiskuita, alkohol a sedativa.
Zestárlý vypravěč bloudí troskami zaniklého světa, bilancuje svůj život a má pocit, že vše uplynulo jaksi beze smyslu. Rodné město se mu stále více odcizuje: „Nejdříve ho za socialismu zničili ti, co neuznávali paměť a snažili se ji zlikvidovat, po roce 1989 v tom pokračovali už ti noví, bez paměti.“ Brežany získají v průběhu dějin chemickou továrnu, paneláková sídliště, logistická centra, podnikatelské baroko, anglický pub i zámkovou dlažbu na náměstí, ale všechny tyto atributy dějinného pokroku jen podtrhují tuctovost maloměsta a bezmyšlenkovité následování jakýchkoli trendů. Slováci jako malý národ pořád potřebují mít ke komu vzhlížet: ve školních učebnicích se tak skoro týmiž slovy nadšeně vyzdvihuje velkolepost napřed hitlerovského Německa, pak Sovětského svazu a nakonec Spojených států.
V Krištúfkových Brežanech, na rozdíl od Sodomy, se nenajde ani jeden člověk, kterého by stálo za to zachraňovat. Všechny životy se točí jen okolo ukojení základních pudů a kariérního vzestupu. Uspěje ten, kdo dokáže změnit sám sebe, být podle okolností měšťák nebo proletář, žid nebo árijec, věřící nebo ateista, vlastenec nebo kosmopolita. Symbolem přizpůsobivosti jsou životopisy bývalého vojenského pilota pana Roška, jejichž autor upravuje skutečné události podle toho, co zrovna chce vrchnost slyšet. De facto ani nejde o mravní selhání, není zde totiž žádný morální kodex, který by bylo možno porušit, chybí jakékoli váhání nebo výčitky svědomí, neodpudivější podrazy se konají samozřejmě a s bodrým úsměvem. Příslušníci Hlinkovy gardy se stávají nadšenými komunisty, sousedé udávají jeden druhého, každodenní zlodějny a nevěry jsou pro brežanské rutinou, kterou ani nemá cenu komentovat. A jak se nakonec ukáže, celé to shánčlivé pinožení, jemuž maloměšťáci zasvětí celý život, je vlastně úplně zbytečné, protože „z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví“.
Krištúfkův pohled na Slováky je velmi nemilosrdný: „My tady věčně s něčím začínáme, máme s tím plno zkušeností, jsme totiž národem začátečníků. Nic u nás netrvá dlouho. Je třeba rozdupat předchůdce a postavit se znovu na start. Začínali jsme nanovo už v roce 1918, pak v roce 1938, pak v roce 1945, 1948, potom v roce 1968, potom 1969, úplně znova zase v roce 1989 a znovu 1993, pak v roce 1994 a znovu v roce 1994, pak v roce 1998 po Mečiarovi… Naší národní nemocí je těžká ztráta paměti. Proto se vždy vynořovali titíž lidé a tvářili se, že jim vyměnili hlavu. Nebo se tvářili stejně a hlavu vyměnili všem ostatním. Jak se to zrovna hodilo.“
Dům hluchého je spíše pamflet než rodinná historie, následkem jsou i občasné renoncy v časové souslednosti: například Tina je popisována jako typická příslušnice generace květinových dětí, ačkoli podle logiky děje jí v té době muselo být už přes třicet. Postav a dějových linií je zkrátka tolik, že se v nich přestává orientovat nejen čtenář, ale i sám autor. Občas Krištúfek až příliš tlačí na pilu, ve snaze šokovat se ocitá za hranou dobrého vkusu, jako v historkách o konzumaci šampaňského pomocí klystýru nebo o předsedovi národního výboru, který zemřel při souloži.
Švejk v kulisách postkomunismu
Na rozdíl od výše uvedených Bohumila Hrabala nebo Oty Pavla se Krištúfek nesnaží své postavy nijak polidšťovat, maloměstské figurky v jeho podání postrádají nejen perličku na dně, ale i sebemenší zbyteček důstojnosti. Nad humorem vítězí sarkasmus až haškovského ražení. Jenže před sto lety, kdy Jaroslav Hašek napsal Švejka, byla to historická událost: místo zprofanovaných idealizovaných heroických příběhů nastoupil pohled na historii jako na špatný vtip, v němž jedinou logikou je právo silnějšího. Tehdy si ještě lidé mysleli, že když absurditu pojmenují, získají tím nad ní moc. Bohužel se zdá, že to byl omyl. Z toho, co bylo kdysi rebelií, se stal mainstream; prosadit ve společnosti názor (zdánlivě odvážný a subverzivní), že nic nemá smysl a všechno je podvod, je vlastně ideální cesta k potlačení jakýchkoli pokusů o změnu poměrů.
Peter Krištúfek je ročník narození 1973, většinu z událostí popisovaných v Domě hluchého tedy na vlastní kůži nezažil: a ono je (při vší úctě k rozsáhlým rešerším, které dle autorových slov napsání knihy předcházely) až příliš znát, že vše píše jen z doslechu. Leckdy tak jeho kniha připomíná televizní seriál Vyprávěj – tou až příliš křečovitou snahou za každou cenu propojit osudy postav s událostmi známými z učebnic dějepisu. Rudoarmějci v roce 1945 kradoucí a znásilňující cokoliv v dosahu, nepovedená mumifikace Klementa Gottwalda, opilecké orgie komunistických funkcionářů, hokejové nepokoje v březnu 1969 vyvolané estébackými provokatéry – ano, to vše se jistě dělo. Pokud se však ze všech těchto příběhů stanou „povinné cviky“, které nesmějí chybět v žádném filmu či knize zabývající se onou dobou, stává se z toho pouze plakátové zjednodušení zbavené veškeré věrohodnosti.
Sympatické ovšem je, že Krištúfek nesvaluje všechnu vinu na otce a dědy; nezakrývá, že i generace nás čtyřicátníků už má za sebou celou řadu dějinných selhání. Popisuje naivní euforii počátku devadesátých let: „Všichni si připadali jako v třetihorách, kdy atmosféra obsahovala mnohem více kyslíku než dnes a po loukách poletovaly metrové vážky a obrovští motýli.“
Pak ale začalo bůhvíproč kyslíku ubývat a tolik vzývaná demokracie nakonec vedla pouze k tomu, že se společnost rozpadla na vzájemně se nenávidějící skupinky, které už neužívají ani společný jazyk. Adamův synovec pracuje pro mobilního operátora a sestavuje prediktivní slovník. Zjistil tak, jaká slova nejčastěji používají staří lidé: „dřít, nevděčný, zkažený, mládež, matka, cucák, cikán, Maďar, Mečiar…“ a jaká slova mládež: „láska, hudba, sex, škola, kondom, homosexuál, tráva…“
Dům hluchého je ambiciózním pokusem zúčtovat s moderními slovenskými dějinami bez přikrašlování, padni komu padni. Kdyby se dnes ještě braly knihy vážně, mohl by se svým společenským dopadem vyrovnat snad i Škvoreckého Zbabělcům. Autorovi nelze upřít odvahu ani osobní zaujetí. Přesto zůstává po přečtení knihy jistá pachuť: vše je až příliš postaveno na jednoduché tezi o slovenské zbabělosti a pokrytectví, kterou musí děj neustále potvrzovat. Pak se jen těžko dá rozeznat, kde končí povrchnost postav knihy a začíná povrchnost autora, který se ve svém pojetí historie často nechává svést žurnalistickými zkratkami a efektními bonmoty.
Peter Krištúfek: Dům hluchého. Přeložila Petra Hůlová. Větrné mlýny, Brno 2016.