KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Transcendentní skutečnosti (tj. takové, které přesahují náš běžný intelekt) se s vývojem moderní vědy stávají stále důležitějšími. Moderní věda před nás totiž staví jeden kategorický požadavek, o němž se vůbec nemluví. Chceme-li si zjednat hlubší porozumění, musíme rozvinout vyšší typ vědomí, než je ten, který užíváme nyní.

Velmi dobrým příměrem (ale jen příměrem) toho, co nás přesahuje, je široširý oceán a vlny, které se na něm tvoří. Každá vlna, která vznikne na vodní hladině, představuje nějakou konkrétní existenci (například bytost a podobně). Kdybychom byli vlnami, pravděpodobně bychom vnímali sami sebe a vzhledem k sobě i ostatní vlny jako určité konkrétní vlnové struktury, ale vůbec bychom si nemuseli uvědomit oceán, který je podmínkou toho všeho, ačkoliv bychom snad měli jakýsi vnitřní pocit oceánu v nás. Celé univerzum můžeme nazírat jako takový tichý a průzračný oceán energie a všechny existující věci a bytosti jako vlny v něm. Právě tímto způsobem nahlíží vše, co existuje, i kvantová teorie pole.

Podle této teorie univerzum a všechny jeho složky sestávají z energie v různých stavech excitace (nabuzení). Lidé, stoly, židle, stromy, hvězdný prach a podobně jsou struktury dynamické energie vybuzené z pozadí (tj. z kvantového vakua) tiché, neexcitované energie, která tudíž nemá žádné kvality, jež bychom mohli přímo vidět, dotýkat se jich nebo je měřit. Každá taková kvalita by byla excitací (doslova nabuzením, přeneseně vlnou) vakua, nikoli vakuem (oceánem) samotným. Takže kvantové vakuum je transcendentní vůči svým kvalitám (každou jednotlivou kvalitu přesahuje – obsahuje ji, ale není v ní zcela obsaženo).

Transcendence v tom smyslu, jak ho ilustruje kvantové vakuum, je trochu podobná tomu, co se označuje jako prázdno v mnoha taoistických, hinduistických a buddhistických textech.

Základní stav univerza, kvantové vakuum, je stálý dialog s vybuzenými energiemi, které jsou vlastně existencí. Věci vyvstávají z vakua a zase se do něj vracejí, aby se zrodily znovu v něčem jiném. Velice jasně můžeme vidět, jak se odehrává tento proces, v jednoduché Wilsonově mlžné komoře, zařízení pro sledování drah elementárních částic. Částice se náhle vynořují z par mlžné komory, překonávají vzdálenost několika centimetrů a stejně náhle zase v parách zmizí. Pak se znovu vynoří nové částice. Tento proces tvoření, ničení a znovuzrození částic bude pokračovat, dokud bude trvat vesmír. Stejné to je se zrozením a smrtí hvězd, galaxií a planet.

Jak to vše uchopit. Nejlépe asi jako příběh. Ten má totiž jednu důležitou vlastnost, vždy směřuje odněkud někam. Je nějakým způsobem orientován. Má tedy nějaký smysl. Vyvstává tedy po staletích intenzivního přírodovědeckého bádání před naším pohledem nějaký smysl (tj. orientace) v rámci přírodního dění, který bychom si nemuseli dodatečně vymýšlet? Zřejmě skutečně vyvstává. Je jím velký biologický zákon sjednocování, jak tomu říká například slavný francouzský přírodovědec Pierre Teilhard de Chardin? Tím by ovšem byl dán jistý vývojový směr a vývoj, to jsou dějiny, v našem případě dějiny hmoty. O co jde, již bylo naznačeno před chvílí:

Na úsvitu všeho jen těžko popsatelné kvantové vakuum, neobyčejně živá potencialita (možnost) všeho, co existuje. Ve vhodný okamžik z kvantového vakua vyvstávají elementární částice, jako jeho excitované (nabuzené) stavy, které se jeví spíše jako dočasné nádržky elementární energie. Elementární částice však samy o sobě dlouho existovat nemohou a za krátko se rozpadají a proměňují. Doba jejich trvání je často tak krátká, že je mimo jakoukoli lidskou představivost.

Vznik nejjednoduššího atomu (tj. atomu vodíku) je pravděpodobně způsob, v jehož rámci mohou elementární částice přežít nesrovnatelně déle, než by mohly přežít samy o sobě, a vyžaduje asi spojení a velkou koncentraci elementárních částic. Atom však není jejich pouhým součtem, je to bytí kvalitativně nové povahy, je to prostě nová bytost.

Již v nitru hvězd vznikají díky jaderným reakcím, spuštěným díky stlačování nepředstavitelných rozměrů, atomy dalších prvků v jakési tajemné harmonické řadě, oktáva za oktávou. Že se atomy ve hvězdách stvořených prvků opět spojují v molekuly nejrůznějších velikostí a tvarů, to je snad již zbytečné říkat. Vzájemným spojováním různých chemických prvků pak vzniká nepřeberné množství nejrůznějších látek, které opět nabízejí (nebo nenabízejí) nejrůznější možnosti dalšího vývoje.

A na tomto místě je třeba učinit jednu důležitou poznámku. Neustále se zde vyskytuje slovo „spojování“. O co ale jde? Jestliže sesypeme zrnka písku na jednu hromadu a tímto způsobem je „spojíme“, žádná nová kvalita přece nevznikne, bude to stále jen hromada písku, ať jich jsou dva tisíce, nebo dvě stě tisíc.

O spojování tohoto druhu se samozřejmě nejedná. Vždy jde o takový typ vzájemného spojování, při kterém vzniká nová jedinečná bytost (ať již tento pojem v případě atomů a molekul používáme jako příměr nebo nikoli). Její možnosti zdaleka přesahují schopnosti všech komponent, z nichž vznikla. Jde prostě o to, že taková bytost musí být soustředěna (centrována) kolem nějakého středu nebo osy, která ji drží pohromadě a je vlastní příčinou toho, že se nerozpadne na množinu komponent, z nichž je utvořena.

Na vyšších úrovních evoluce říkáme tomuto středu vědomí, neboť to je právě ten střed, kolem kterého je každá bytost na této úrovni soustředěna. Jak tomu ale říkat na úrovni atomů a molekul? Možná také vědomí, ať již zde tento pojem chceme používat jako metaforu nebo ne. Cožpak již seriózní badatelé nepoužívají takových metafor více než dost? Vzpomeňme třeba jen na pojem „barvy“ v subatomární fyzice. A ještě jedna důležitá věc. Vše kvalitativně nové vzniká jakoby skokem, zásadním zvratem a podobně. Jestliže potřebná vlastnost (nebo vlastnosti) překročí určitý práh, dojde k zásadní proměně. To, co až dosud bylo řečeno, se dá vyjádřit dvěma důležitými vztahy:

Evoluce = vzestup vědomí

Vzestup vědomí = důsledek sjednocení

Jinak řečeno, evoluce vždy představuje vzestup vědomí, jinak se nejedná o evoluci. Vzestup vědomí může být jen důsledkem organického sjednocení, tak, jak jsme o tom mluvili před chvílí. Tyto vlastnosti jsou důsledkem stále se zvyšující komplexity a stále složitější a komplexnější vnitřní komunikace. Právě z takovýchto struktur vzniká zřejmě první život v běžném smyslu slova a první mikroorganismy.

Jak se v posledních letech ukazuje, první buňky vypadaly velice podobně, jako bakterie, se kterými se dnes běžně setkáváme. Spojování několika takovýchto struktur pak zřejmě vytvořilo buňku tak, jak ji dnes známe, a s ní všechny jednobuněčné a mnohobuněčné živočichy. Úžasný rozvoj biosféry na planetě Zemi konečně začíná. Sjednocování však pokračuje dále a jeho důsledky jsou skutečně fascinující. A nejen to. Jak se zdá, v rozporu s tím, co jsme se učili, pravděpodobně pokračuje i v současnosti.

Autor je vydavatelem internetového časopisu Vhled, jehož nejnovější vydání bylo zveřejněno 5. listopadu 2016 a který se zabývá širšími duchovními kontexty dnešního stavu lidského poznání.