Starý zákon pro šťastný nový rok
Židovská anekdota z mého života.
Skoro každý den k nám do kavárny chodí rabín a jeho židovský přítel. Sednou si k velkému stolu, rozmlouvají hebrejsky, vybalují z papíru nové knihy, listují jimi pozpátku a do toho všeho hrají dlouhé hodiny vrhcáby. Vždy k nim přijdu a povzdychnu si:
„To je TAK krásná hra!“
Je to prý otázka cti, aby každý Žid alespoň zběžně ovládal tuhle hru.
„Příště! Příště tě to naučíme!“ slibuje rabín, zamává rukou a já vím, že to znamená jednu pomerančovogrepovou tresť s jednou kostkou ledu a jeden malý Hoegaarden s limetkou. Přináším objednávku, kterou ani nemuseli vyslovit, rabín ke mně vztahuje ruce, protáčí se mu oči a něco křičí hebrejsky.
„Ještě nějaké přání?“ divím se. Rabínův přítel mě však vyvádí z omylu: „To on jenom promlouvá k Bohu!“
Odcházím, po pár hodinách zase rabín mávne, budeme platit!, přináším účet, sto třicet pět prosím. Podávají mi dvoukilo a roztáhnou bohatýrsky prsty: „Nene, to je dobrý, díky!“
Vracím se zpátky s účtenkou EET.
Rabín udiveně pozvedne obočí: „Vždyť jsem říkal, že v pořádku!“
„Já vím, jenže to já vám teď musím nosit.“
Oba kulí oči na ten obří papír: „Co to jako je?“
„To je přece EET,“ vysvětluju. A oni zas: „To nám sem nenos!“ Tak jim zase vysvětluju, že vlastně jako musím, protože to je teď novej zákon.
„Novej zákon…,“ povzdechne si rabín. „Tak to nám sem už vůbec nenos…,“ vrací mi účtenku zpátky do ruky: „My jsme židi, a židi mají jen Starej zákon!“
Tak dobrý rok. Ten zbývající starý – i ten nový.