KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Povídka, kterou autor napsal exkluzivně pro Kulturní noviny coby dárek do peřinky novorozeného roku.

I.

„Milé děti, těšíte se na Ježíška?“

„Ano! Ano! Ano! Ano! Ano!“

„A to je špatně. Ježíšek totiž, na rozdíl od vás, patří do minulosti. Stejně jako i ty jeho vratké jesličky, z jedné strany vůl a z druhé osel. Proč? Inu, připomíná nám, že chudí patří do chléva. Když se mohl narodit a bydlet ve chlévě Ježíšek, proč byste tam nemohli bydlet i vy a vaše děti? A proto nejlepší prožití Vánoc spočívá v uvědomění si třídních rozdílů. Ti bohatší z vás dostanou knihu, košuli, nějaký ten pamlsek, zato k těm chudším – i kdyby byli sebehodnější – Ježíš nepřijde. Ten se jen dekadentně vrtí na seně, zpitomělý představami andělů, a ručičky má prázdné, připravené nanejvýš pro hřebíčky. Knihu vám ve skutečnosti vyrobí tiskárny, košuli textilky, pamlsek Jednotné zemědělské družstvo. A nic se nebojte, my si nepřejeme zrušení Vánoc, my chceme dárečky pro každého. Budou to Vánoce rudé! Vánoce s mocnou, zapálenou vírou v osvobození! Že to zní neurčitě? Představte si zvonění na velkou přestávku.

Víte co, děti, vydám se ještě hloub do historie, abyste ji už nemusely prožít znovu. Kdysi jeden soudruh měl tři dcery. A protože neměl kapitál na jejich věna, vyslal je brigádničit na pozici nevěstek. Teprve potom se z nich měly stát řádné nevěsty. Dle katolických ideologů to byl biskup Mikuláš, kdo nemohl takové znesvěcení připustit, proto dívky obdaroval potřebným obnosem, aniž by využil jejich služeb. Ačkoliv co my o tom víme, že? Co když byl Mikuláš navenek andílek, kdežto pod pláštěm tak trochu čert? Ona celá ta římská církev byla tak trochu anděl i čert, jak si to uvědomil revolucionář Luther, když založil novou církev reformovanou. Za své vzaly jak odpustky s celibátem, tak pouťové uctívání svatých včetně rošťáka Mikuláše. A kdyby byl Luther rozeznal zákony materialistické dialektiky v biblickém příběhu, mohlo být vystaráno. Bohužel takhle jenom nahradil Mikuláše ideou abstraktního dítěte, které si pozdější generace buržoů přetvořily v roztomilého árijského chlapečka, co tou svojí nadílkou ospravedlňuje třídní násilí. Ano, zdvižená ruko? Že máte konflikt ve frontách na obědy s žáky 4. C? Ehm, pojmem ‚třídní násilí‘ jsem myslel něco jiného.

V každém případě vám přináším radostnou zvěst, že Ježíšek už neexistuje. Ježíšek vyrostl, zestárnul, narostly mu vousy a stal se z něho děda Mráz. Neplazí se už otrhaný a špinavý někde mezi dobytčími bobky. On o sebe dbá, on si obléká vkusnou beranici a kožich. Tak jako já. A je to on, kdo buduje náš slavný průmysl, aby ani vaši rodiče nemuseli chodit otrhaní a špinaví. Aby každý z vás mohl dostat k Vánocům knihu, v níž by se obdivoval statečným ruským hrdinům. Děda Mráz cestuje z Čukotky a na cestu mu září řada rudých hvězd, které nám radostně oznamují splnění úkolů v rámci první Gottwaldovy pětiletky. Vaše otázky?“

„Soudruhu, máte děti?“

„Ano, mám dceru. Jmenuje se Magdalenka, je jí devět let.“

„A soudruhu, co jí dáte k Ježíšk... Chci říct, k Vánocům?“

„Mám tu čest jí věnovat pionýrský šátek přímo od soudruha prezidenta.“

„A soudruhu...“

„Milé děti, musím frčet na schůzi. Ať žijou Vánoce pro každého! Ať žije děda Mráz!“

„Ano! Ano! Ano! Ano! Ano!“

II.

Toho dne se Magdalenka nevrátila z odpoledního bruslení. Cestou lesem od rybníka se vychovatel tak ponořil do nácviku veselého pochodu, že si nevšiml, jak jim děvče vstříc lepším zítřkům nestačí. Našel ji pozdě večer až myslivec, prokřehlou u krmelce. Když se konečně objevila doma ve vile, zabalil ji otec do prostěradla a položil na pohovku ke krbu. „Kdyby andělé existovali, vypadali by takhle,“ napadlo ho, ale hned nato se řízl jejími bruslemi do palce, a tu se vyděsil: „Přece mi neumírá?“ Smrt neměla v téhle společnosti místo. Smrt byla špion, velezrádce a sabotér, vykořisťovala i vykořisťující. Jak by mu asi smrt dcerky zkomplikovala kariéru? Ale hned nato byl ze soudruha zas otec, lijící jí starostlivě do úst horký čaj. Dokonce se na ni i usmál tak jako soudruh Lenin, jenomže dítě poznalo, co ho to stojí vosku a balzámu.

„Tatínku, proč musím umřít už před Vánocemi?“

„Ale, Magdi, co tě napadá? Ty jsi budoucnost!“ Au, fráze. Navoskovaná řeč. Kousl se do jazyku, aby se polidštil.

„To už neuvidím Ježíška?“

Řekněte jí, že Ježíšek neexistuje... „Nic se neboj, spěchá za tebou na saních děda Mráz...“

„Já nechci dědu Mráze, ten je starej kakabus jak ty! A jde z něj strach. Já chci Ježíška! Chci s ním stavět hvězdná města z Merkuru!“

„Ježíšek – to je děda Mráz. Však já byl kdysi taky jako Ježíšek, než se dostavila puberta.“

„Ježíšek umřel – říkala to babička. Umřel bez viny a nezestárnul. Když taky umřu, potkám se s ním v nebíčku?“

„Pokud chceš do nebíčka, lásko moje, musíš žít a stát se kosmonautkou! Odtamtud pak doceníš půvab zemské hmoty...“

Ale Magdalenka už neposlouchala. Už odpálila raketové trysky a letěla, letěla temnotou za tím svým přeludem. Otec odsál ústy krev z palce a pionýrský šátek od soudruha prezidenta se zvolna snášel do hřbitovního kráteru. Soudruhy spojila chvilková soustrast, soucit za soumraku. Než zas někdo ucedil poznámku o nesmrtelnosti a jámu zakrylo víko z mramoru. A je nám zima, zima a můžou za to dějiny. Otec se stal opět soudruhem a povýšil a získal větší vilu, kterou pak opustil, odletěl, a z ní se stalo sídlo The Coca-Cola Company. A dědu Mráze, milé děti, porazil v souboji na poptávku a nabídku Santa Claus. Na oběžné dráze jsme nic nenašli. Lepivá Coca-Cola rozleptává všechno, kosti, krev. Lidskost je kokainem bohů! Člověk má bavit, šokovat, stát se na okamžíček hvězdou. – Tady jsem! – Než zase zahučí v plechovce Coca-Coly...

„We wish you a Merry Christmas

We wish you a Merry Christmas

We wish you a Merry Christmas

And a Happy New Year!“

Lepší konec příběhu je dostupný jen předplatitelům…

Předchozí texty Ondřeje Macla napsané pro Kulturní noviny najdete zde, rozhovor s ním v KN 48/2016 zde.