Počteníčko: Rozhovor o poezii
Článek z Magazínu Mladé fronty pro rok 1962: dnes je opravdu stěží představitelné, že by se toto periodikum zabývalo podobnými záležitostmi. Text je podepsán značkou KareŠ ( = Karel Šiktanc).
Byli jsme sami dva v kupé. Bylo mu asi šestnáct let, četl Stadion a z okna se díval mrzutě, trpně, jako by tu jezdil každý den.
Začali jsme rozhovor. Vlastně já. Tichý rozhovor, nikdo by nezaslechl ani slovo, ale já se do toho zabral se vší vážností dvakrát šestnácti let.
- Čtete básničky?
- Já? Přijde na to. Spíš ne. Proč? Většinou tomu ani není rozumět.
- Chápu. Máte tisíc zájmů. Technika, sport, tanec, jazz, kino, televize, auta, motorky… A to všechno je lákavější než verše. Třeba v kině – sedneš si, a teď mě bavte, snažte se, já to buď přijmu nebo tu ty dvě hodiny prosedím. U poezie je to horší. Tam se musí přemýšlet, snažit se pochopit každé slovo, i nevyřčené: každou pomlku…
- A proč se to teda nepíše srozumitelnější? Neruda nebo Sládek, to jsme četli ve škole a docela to šlo…
- Já to schválně přeženu. Proč se chce lítat v raketách, když jsou letadla a vlaky a auta? Copak to k dopravě nestačí? Stačí. Jenže, jak si řekneš dost, znamená to spokojit se s tím, co je. Prostě: co si budu lámat hlavu, co budu přemýšlet: co máme, to nám stačí. To by se vám líbilo?
- No jasně, musí to jít dopředu, to vím, ale snad by tomu přesto lidi měli rozumět?
- Jistě. Psát básničky pro známé nebo příbuzné by bylo k smíchu, a psát je pro pár stovek vzdělaných labužníků vlastně taky. Dneska. Ševci šijí boty, aby v nich lidi chodili, a pekaři pečou chleba, aby lidem chutnal. Básníci píšou verše, aby je lidé četli. Jenže to není vždycky tak lehké najít v každé básni tu nejpřesnější polohu – abych neslevil z nároků na kvalitu poezie a zároveň hovořil tak, aby mi lidé rozuměli. To se vždycky nepodařilo ani největším básníkům. Je to jako u každé jiné lidské práce. Návrhář navrhne desítky tvarů židlí, než se mu podaří jedna, která splňuje všechny nároky. Tak i básník. Třeba pět let hledá. Zkouší něco nového, otlouká si hlavu, zkouší únosnost verše. A pak třeba teprve shrne do konečného tvaru všechno, co našel…
- Ono je to ale spíš pro holky. Ty mají samé deníčky a pentličky a dopisy ve stužkách… Já když přijdu mezi kluky s knížkou básniček, tak mě ostuda ukamenuje…
- Děvčata se za to tolik nestydí. V recitačních soutěžích je taky většina dívek. Ale v poezii se už dávno nepíše jen o lásce a přírodě, taky o posledních vynálezech, o výpravách, o válce, o všem, co lidi prožili a prožívají…
- No jo, s tou válkou taky. Proč už toho nenecháte? Už se o tom namluvilo tolik, že tomu skoro přestávám věřit.
- Je vám šestnáct let. Narodil jste se na konci války nebo na začátku míru. Ale nám bylo čtrnáct, vycházeli jsme školu a kolem zabíjeli lidi, popravy na denním pořádku, nálety, zatemnění, zákaz vycházení na ulici… V těch letech, říká se, je před mladým člověkem otevřen celý život. Čtrnáct let – svět čeká, pro co se rozhodneš. My neměli moc na vybranou. Žili jsme nejkrásnější léta v nejhlubší válce… právě vypálili Lidice. A na to se nezapomíná. Na to se nedá zapomenout. Jde to s námi a půjde to s námi celý život. Přijde červen a uzrávají třešně – svět je krásný a děti se smějí: zrají třešně – a my za nimi vidíme auta, která odvážela lidické ženy a děti a slyšíme výstřely z lidických zahrad. To se nedá překročit. A protože chceme psát o sobě – a zároveň o všech svých současnících, neboť s nimi žijeme svůj život –, musíme o tom mluvit. Navíc je to dnes až nepříjemně aktuální, nemyslíte?
- Tak dobře, ale to myslíte, že jsem sám, kdo není fanda na poezii? Já nevím jak vy, ale já jich moc neznám.
- Není to tak strašné, hlavně v poslední době. My v tom totiž máme dobrou tradici. Pravda, vydávají se knížky a často se stane, že zůstanou po krámech a ve skladu ležet, to ano. Z dvoutisícového nákladu třeba i pár stovek. A v knihovnách na výpůjčních lístcích najdete jen sem tam něčí jméno. Ale možná, že to bylo všechno proto, že jsme tomu ve školách a ve Svazu mládeže a doma a v knihkupectvích a ani v těch knihovnách nevěnovali potřebnou pozornost. Za poslední rok, dva se hodně změnilo. K lepšímu. Založil se Klub přátel poezie, který má na dvacet tisíc členů. Víte, co to znamená? Vždyť jsou v Evropě země (a není jich málo), kde vydávají poezii v nákladu 300 – 500 – 800 výtisků. A nakladatelství dělala všechno, aby získala čtenářův zájem. Výprava knih má dnes vysokou světovou úroveň, besed s básníky je tolik, že z toho poety až brní hlava.
- Hm. Však asi mají příjmy a na dobříšském zámku se špatně nežije.
- To jsem čekal. Tak mluví každý, kdo o tom – s prominutím – nic neví. Já bych rád viděl ty básníky, kteří bohatnou z poezie. Podívejte, taková knížka vzniká dva, tři roky – někdy víc. Bývá v ní kolem jednoho tisíce veršů. A sazba za 1 verš je 7–10 Kčs. Tak si to spočítejte. Většina básníků má svoje normální zaměstnání, protože by pochopitelně nemohli být z poezie živi, jejich básnická práce je často jen prací po večerech a po nocích. A to nemluvím o dalších povinnostech kulturně politických. Není dneska už dost dobře možné zavřít se do čtyř stěn a: dej mi světe, pokoj! A s tou Dobříší? Ze spisovatelů, které dobře znám a kteří se skutečně se zachycením současnosti nějak rvou, jich jen málo bylo na Dobříši taky někdy jindy než na zasedáních, školeních, schůzích a podobně. A jedou-li tam spisovatelé opravdu pracovat, najít klid pro práci, co je na tom špatného?
- No jo, vy jste zřejmě z těch besed vytrénovaní tak, že na každou řečičku máte pět jiných. To se ostatně k tomu vašemu povolání asi hodí, ne? Básník – o tom se vždycky mluvilo jak o svatým duchu…
- Když se tak mluvilo, neznamená to, že je to pravda. Je to člověk jako každý druhý. A jeho práce taky jako každá druhá, nic víc, nic míň. Potřebuje talent, vytrvalost, svědomitost a smělost jako jiná práce. A je dobrá, když je užitečná, když je dělána s chutí a s láskou. Ale to už asi moc básním…
Usmál se, vzal Stadion a kabát a tašku.
Už vystupuju!
Rozloučili jsme se. Sestoupil z vlaku a rozešel se po peronu. Nakopl drobný kamínek a pes před čekárnou divoce uskočil. Pískal si nějaký hezký šlágr a před autobusem si dlouze prohlídl mladou průvodčí.
Nevím, kam ten autobus jel, ale byl před ním celý život.
Kéž v něm má kousek místa i poezie!