Proti kultu jména
Zřejmě proto, aby bylo zřejmé, že si kultura co do přirozenosti nezadá s přírodou, je podzim i na výtvarné scéně obdobím sklizně. Zatímco zemědělci sklízejí úrodu, umělci ceny. Nezadaří se každému, a tak se barevný podzim nezřídka zazelená závistí maskovanou za kritiku úspěšných výtvarníků, poroty nebo celého systému.
Toto zahradnické klání má své opodstatnění. Úspěšný pěstitel se zviditelní. Rychlost a účinnost zviditelnění skrze cenu překonává možnosti běžného postupu skrze realizaci a ohlas výstav. Zasahuje mnohem širší část společnosti, pro okruh odborníků je garancí kvality a v podobě nálepky působí nadčasově. Ocenění by samozřejmě nemělo stát s kvalitou v protikladu, je její medializací, demonstrativním stvrzováním hodnot.
Ve zkratkách
"Kdybych byl opravdu dobrý, tak o mně nikdo neví," znělo paradoxně motto slavnostního večera u příležitosti předání letošní Ceny Michala Ranného Marianu Pallovi. Ocenění je udělováno každý druhý rok za osobitý přínos v umění a inspirativní vliv na nastupující generaci. Ponechme nyní stranou, že se motto nese přesně v duchu Pallova výtvarného jazyka, a následujme jej s absurdní důsledností: Jak mohu někoho ovlivnit, když mě nikdo nezná?
Problém je v podmětu. Nositelem "vlivu" nejsem já, ale moje umění. Konkrétní díla. Především ta by měla být známá. Jméno autora je zkratkou, a tudíž velmi nepřesným pojmenováním množiny děl. Opravdu dobrý umělec stojí skrytý za svým uměním. V době, kdy jsme si již zvykli, že umění funguje i bez toho, že by divák vůbec věděl, že sleduje umění, v době, kdy stále častěji umělci rozpouštějí své autorství v kolektivní spolupráci a malířský rukopis je nahrazován rukopisem obsahovým, slouží jméno jen k omezené základní orientaci a jako obchodní značka.
Před půl stoletím začali umělci opouštět galerie mimo jiné proto, že se v prostředí obchodně-mediálního molochu vytrácela podstata umění. Opustit ze stejného důvodu své jméno je vedle existenční roviny nepochybně náročnější i kvůli pověstné umělecké sebestřednosti.
Modlitba za vodu
Skoro každému nám doma z kohoutku teče voda a nikdo se nad tím nepozastaví. Možná je to jen tím, že se myjeme příliš často. Větší exkluzivita by jistě umožnila v rámci očisty vzpomenout celou ve zdi skrytou cestu potrubí a nakonec i instalatéra. Ale my si žijeme blahobytně, vody i umění je dost. Jsou země, kde se za příchod vody modlí, u nás si modlitbu za vodu ani třeba za novou výstavu Mariana Pally představit neumíme. Rituál modlitby je v umění potřeba dodat shora - cenou. A jejím vedlejším efektem je bohužel kult jména, "cool" zkratka.
Také proto organizátoři ocenění zvaného Umělec má cenu vyhlašují vedle osobnosti také dílo a výstavu roku. Nezní to zdaleka tak atraktivně, že? Přitom třeba kolegové architekti sklízejí vavříny právě tímto způsobem: jejich nejsledovanější ocenění hledá stavbu, nikoli architekta roku.
Překvapivě také nejprestižnější ocenění pro tuzemské umělce, Cena Jindřicha Chalupeckého, se ve finále uděluje za dílo. Překvapivě proto, že tento fakt není nikde jasně uveden. Dokonce o tom často nevědí ani sami laureáti. Udělení, či neudělení Ceny Jindřicha Chalupeckého totiž lidé z výtvarné scény vnímají natolik fatálně, že intuitivně odmítají, že by o něm mohlo rozhodnout právě jen jediné dílo, a vnímají ho jako odměnu konkrétnímu člověku. Vzniká tak prostor pro spekulace, osobní vášně a antipatie.
Paradoxně je tady podstatě blíž neodborná veřejnost. Prosta soutěžních ambicí i podrobnějšího vhledu do současné scény vnímá ocenění tak, jak je dáno, za konkrétní dílo. Zatímco umělci před třemi lety řešili, jak to, že vyhrál Lang, veřejnost kroutila hlavou nad dírou v překližce; zatímco umělci letos řeší, jak mohl vyhrát ten tendenční exhibicionista Chochola, veřejnost odsuzuje nesrozumitelný nepořádek v galerii, který po sobě zanechal.
Nikoli kdo, ale co
"Co" nám tedy letos také vyhrálo? Cena Michala Ranného letos vyzdvihla široký autorský záběr a mediální rozmanitost - malby, instalace, divadelní scénáře, knihy, hudební kompozice i performance. A v nich přítomný humor, nadsázku, absurditu, ironický a současně kontemplativní přístup ke každodennosti. Souvislost s konceptuálními tendencemi ve světě se tu dle poroty projevuje minimální vyjadřovací formou, orientací na záznam procesu vzniku uměleckého díla a směřováním k dematerializaci tvorby.
V rámci Ceny Oskára Čepana uspěla prostorová multimediální instalace, která vznikla jako aktuální reakce na zboření brněnského továrního komplexu Vlněna, kde se nacházelo asi šedesát uměleckých ateliérů. Instalaci spoluutváří divák svým pohybem po různobarevných plochách zašlého linolea, s jejich střídáním se mění i zvuková vlna a skládá se nový vizuálně-akustický zážitek. Velkorysá, a přitom minimalistická instalace je tak bohatou koláží vjemů a odkazů.
Cenu Jindřicha Chalupeckého si vysloužila rozsáhlá multimediální instalace, příběhový postapokalyptický mix. Až divadelně vyznívající scéna přeplněná objekty, videoprojekcí, torzy performancí, kontrastem luxusu a odpadu, dravé exprese a rafinovaného designu. Manifestace maskulinních tužeb a jejich destruktivního potenciálu.
Je zřejmé, že i orientační zkratky (jména autorů) jsou příležitostí někam nahlédnout, mohou nás zavést stejně tak ke snobismu a povrchnosti, jako k odrazu k hlubším zážitkům z umění. Zároveň ale i bez nich dokáže podzimní sklizeň Ceny Jindřicha Chalupeckého pořád ještě nemalou část neodborné veřejnosti otrávit, a to není málo.
Text byl psán pro Salon, literární a kulturní přílohu deníku Právo, a publikován 15. prosince 2016.