Počteníčko: Kapitoly skoro naléhavé
Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1861–1943), spisovatel, překladatel a pedagog, předseda Českého i Mezinárodního olympijského výboru i Klubu českých turistů a ceremoniář prezidenta Masaryka, bývá často citován jako autorita v oboru slušného chování i těmi, kteří od něj nic nečetli. Pro Gutha-Jarkovského nebyla ovšem etiketa záležitostí formálních rituálů, ale především projevem ušlechtilosti a ohleduplnosti, jak o tom svědčí následující ukázka ze seriálu, který psal v roce 1919 pro Národní listy. Sebevědomí mladé republiky sice vyvanulo, ale řada poznámek k úrovni veřejné debaty nám bude možná znít povědomě.
Do památného dne 28. října minulého roku o náš denní tisk starali se v cizině toliko rakouská vláda a několik vídeňských šmoků. Bylo to zřejmo, když jsi pročítal noviny cizích států, kde z denníků našich nebývalo citováno nic a když, pak byly v tom patrny vídeňské škrty. Dnes už ne. Sice nenaučily se cizí redakce česky přes noc, ale dávají si překládati české články a noticky a mají v Praze a v Československu svoje dopisovatele, kteří stopují mínění českého tisku velmi pečlivě a důkladně, neřku-li vůbec náš veřejný a i soukromý život.
Dlužno tedy míti se na pozoru a vyhýbati se všemu, co vzbuzuje nelibost gentlemanovu. A to jsou předem žurnalistické polemiky, či spíše způsob, kterým bývají vedeny. Ani gentleman polemice se nevyhýbá, užívá i zbraní, které porážejí, ale nikdy takových, které by urážely. Jeho polemika jest ušlechtilý šerm, při kterém oba protivníci stejně geatlemanlike si vedou, postupujíce přesně podle pravidel zápasu a nevybočujíce nikdy z mezí své planche. Polemika novinářská budiž výměnou názorů, důvodem proti důvodu a nikdy nezabíhej v poznámky osobní a dokonce ne v poznámky, které nemají daleko od nadávek. Těmi pravda sebe jasnější se zatemňuje a zhořkne, protivníka zbytečně roztrpčujíc a věci nic se nepomůže. Sledujte pozorněji novinářské naše zápasy a zhusta z nich asi vycítíte nikoli nedostatek pádnosti důvodů, ale manque de savoir vivre, nedostatek slušnosti. Takové polemiky mívají epitheton „kavárenské“ proto, že kavárny nebývají u nás pokládány za salony a často dělávají se z nich hnízda osobních klepů a invektiv. Nesnadno ovšem žádati zdrželivosti tam, kde jedna strana činí osobní výpady a nájezdy a místo fleuretu užívá klacku, proti němuž zbraň sebe elegantnější je slabá.
Požadavek slušné polemiky je tedy nutně oboustranný.
Ale způsob psaní novinářského vůbec vždycky je odrazem vyspělosti nebo nevyspělosti žurnálu, tak jako jeho služba zpravodajská. Noviny velkého slohu nikdy nevyjdou se žalobou nezdůvodněnou, a zprávu falešnou — které žádný list se neubrání — vezdy uvedou samy na pravou míru, přesvědčivše se o její podstatě. Věc tak samozřejmá a požadavek slušnosti nejprimitivnější — a přece neustále proti němu se hřeší.
Snad jsou ty věčné hádky a kontroverse s pozadím osobním charakteristickou známkou a kusem české povahy, a souvisí s neblahou závistí, kterou nebožtík Rieger v památné své závěti právem nám vyčítá. Veřejný náš život, jevící se vedle novin nejvíce ve spolcích, je pln živého ruchu, bohužel ne vždy činorodého, ale častěji polemického. Valné hromady, ve kterých se očekává nějaký osobní nájezd, bývají nejčetněji navštíveny a nedojde-li k němu, členové trpce jsou zklamáni. Pokud pereme se a pereme špinavé prádlo svoje mezi sebou, buďsi, když už nelze jinak, ale chraňme se pak zváti k podobným schůzím cizince, anebo, je-li cizinec přítomen, chraňme se řečí příliš sanguinických. Nechci nikterak sváděti k vesnicím Potěmkinovým, ale jako když mám hosta v domácnosti, nehádám se s manželkou nejmilejší, proč účet její švadleny a modistky je třeba veliký, právě tak jednám i vůči hosti ve shromáždění spolkovém. Neříkejte, že valná hromada je na to — nutno-li, proneste tedy svůj návrh, ale způsobem, aby z něho nevyzírala na první ráz zloba a nenávist osobní, nýbrž toliko věcný zájem. Pamatuj, že říci lze všechno, jenom přijde na to kde, kdy a jak.
Není mámením šalebným, chci-li hostu svému ukázati svoji domácnost ve světle příznivém, nýbrž je to ohled slušnosti. Uklízím před jeho příchodem, aby vše bylo čisto a na jeho počest pozvu známé a přátele, abych hosta přijal co nejokázaleji, předem se zajistiv, že všecko půjde po mém přání a k libosti hostově. Při slavnostech rázu veřejného, ke kterým zváni jsou ať cizinci ať vynikající hosté domácí, záleží předem na pořadatelích, aby věc náležitě připravovali. Zejména tam, kam zván je president Republiky, musí slavnost býti důstojna prvního představitele státu, jak co do zevního uspořádání, tak i počtem účastníků. Teprve pak, když úspěch slavnosti je po obou těchto stránkách zajištěn, pozvete svého vynikajícího hosta.
Zmíněné polemiky novinářské a vůbec způsob psaní novinového obráží se také v konversaci společenské, při které v úvahu přichází jak její forma, tak její obsah. Co formy se týká, již dříve dovolil jsem si upozorniti několika slovy, že hovor zejména naší mládeže ne vždy odpovídá požadavkům slušnosti. Po té stránce často klademe všecko na bedra školy, neuvažujíce, že základem je tu domov. Škola, vím ze zkušenosti, může jenom tříbiti, ale je bezmocná tam, kde domovský základ je vratký. Selže-li i domov i škola, zbývá ještě nejsilnější prostředek: vůle jednotlivcova a snaha jeho, aby mluva, kterou nazývá mateřskou, byla vezdy čista a bezvadna. Je pochopitelno vzhledem ke třístoleté porobě české, že práce naše v této příčině je nepoměrně těžší nežli kdekoli jinde.
Nechci se tuto šířiti o mluvě lidové a omezím se toliko na citát z dopisu vážného čtenáře, který mi píše: „Nasloucháme-li hovorům mužů, ba i žen pracujících tříd jak na ulici, tak i v tramwayi a veřejných místnostech, trneme nad výrazy, jež tu slyšeti možno a jichž se užívá beze všech zřetelů na okolí, často dámské. S posměchem vyčítal mi cizinec, že naučiti se češtině není tak nesnadno, třeba znáti jenom tři nejobvyklejší fráse — a citoval věty, sice velmi běžné, ale jež reprodukovati nelze… Sloužil jsem sedmnáct let v českém pluku a obcuje více než bylo mou povinností a obecným zvykem se svými vojíny, obzvláště za války, pozoroval jsem u všech velikou zálibu ve sprostých výrazech a často i surových odpovědích na kladené otázky soudruhů. Upozornění moje a napomínání, aby si tím nedávali vysvědčení špatné výchovy, bylo marné, přes lásku a velikou oddanost, s jakou ke mně ti hodní lidé lnuli. Nemělo-li by se úsilně pracovati o nápravě právě nyní, kdy jsme předmětem zvýšené pozornosti cizinců a styky zmáhají se s příslušníky národů západních, kteří dobrého chování výše si cení nežli jiných vlastností?“