KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Náš zlínský spolupracovník a přítel píše šéfredaktorovi Kulturních novin. Pokračování volné řady, tentokrát v čase výměny nejvyššího představitele nejmocnější země světa.

Psáno před inaugurací…

Milý Jiří,

píšu čistě ze sebezáchovných důvodů. Ale nejprve: Můj oblíbený řečník Barack Obama odchází ze své funkce. Na málokterého rétora byl tak krásný pohled. Jeho politiku budou kritizovat povolanější. Já si budu snad navždy pamatovat, jako bývalý učitel dramatického oboru na ZUŠ, jeho nádherné pauzy. Skvělá výslovnost určitě neméně skvělé myšlenky vždy zakončená slovem jakoby proloženým – následovaná drobným pootočením hlavy doprava či doleva a „otevřením“ ucha. Přesně, ano přesně podle cvičení: „zkou-ší-me měst-ský roz-hlas: jed-na – dvje-e – tři-i…“ přesně podle toho, aby se žák dramatické výchovy naučil sebeslyšet; v případě pana Obamy, aby dal prostor pro ječení publika a aplaus. Taky si budu pamatovat jeho Nobelovu cenu za nic. A jak za poslední roky došlo k prudkému zhoršení vztahů s Ruskem. A tím pádem i v našich hlavách. A to až tak dalece, že nás „slabé, zmatené, naivní a frustrované“ bude muset před opačnými myšlenkami chránit Romancevova family a její úřad, jemuž nemůžu přijít na jméno.

Stejně jako si nemůžu vzpomnět, Jiří, pozor, další vsuvka, na jméno druhého z cenzorů z doby („kdy si“ pan Romancev „ještě hrál v uhláku na horníka“ a jeho paní „táhala káčera“, omlouvám se) před osmašedesátým v tiskárně Grafia 21 v Gottwaldově na Zarámí, kde jsem tehdy dělal korektora. Ten první cenzor neměl rty, jenom čárku, a jmenoval se Tesařík. Obtahy novin přečetl, podepsal. Nevzpomínám si na nějaké zásadní škrty. Koneckonců tehdy se hlídal každý redaktor sám. Ti cenzoři sledovali spíš skladbu článků na stránce, aby pod obrázkem nositele Rudého praporu nebyl umístěn text: Zlodějem z vlastní vůle, třeba. Z toho druhého cenzora, který Tesaříka střídal, si pamatuju akorát baretku, anebo příčesek. Když neměl na hlavě baretku, měl příčesek. On si taky, jak pí Romancevová chce, že bude, s nikým nepovídal a taky jenom „pro veřejnost vydával informace“.

Takže doufám, že s příchodem pana Donalda Trumpa se aspoň na chvíli změní rétorika a Rusko nebude označováno za největší hrozbu mírumilovné demokratické politiky Západu. A i já u některých mých přátel budu tedy opět vzat na milost. Protože pokračovalo-li by hnojení nenávisti směrem východním stejným tempem, abych si chystal nějaké kňourání pro nějakou tu cenzorskou komisi, jíž nemůžu přijít na jméno. Viz:

Setkali jsme se v Tveri. V roce 2014 na básnickém festivalu Pojuščije písmena, předtím též Singing letters. Říkali mu Polkovnik.  Vysoký, vyholený, usměvavý. Člen Svazu spisovatelů Ruska, předseda Kozácké sekce, člen Kuratoria Trestně-výkonné správy, člen Svazu spisovatelů Srbska. Valerij Latynin, bývalý plukovník, statný pětapadesátník, loni psal verše o ruských vojácích na syrské základně Chomejním. Setkali jsme se v Tveri u festivalové snídaně. On vlastenec, já Čech. On věřící, já ateista. Nevadí, prijechals na Rus kak atějíst, uchodiš pravoslávnyj, řekl mi, ať mě bůh netrestá, nad ruským vejcem…

A taky mně vyprávěl, že se podílí na vydávání vězeňské poezie. Loni v prosinci si na svůj slib vzpomněl a poslal mi Básně za ostnatým drátem ze sborníku Věrnu potěrjannoje imja, který každoročně – letos už počtrnácté – vydává skupina zakladatelů Všeruského poetického konkurzu odsouzených ve spolupráci s výše zmíněným Kuratoriem.

Z přiložených osmi básní jsem vybral čtyři, jednu autorku vyloučil Valerij dodatečně, jelikož poslala do sborníku opis básně cizí, a přeložil.

Překládat ruskou poezii není lehké. Místa v textech, která Rus zpravidla prokládá obecnými slovy typu pravda, láska, vlast, zlo, český básník nahrazuje většinou konkrétními, někdy až příliš. Vzpomeňme třeba nezapomenutelné verše Martina Jirouse z valdické ťurmy.

A na rozdíl od většiny české poezie, je u Rusů poezie až to, co je rytmické, co napodobuje veršové mlýnky Puškinovy či Jeseninovy. *)

 

*) Cituji z doprovodného dopisu Valerije Latynina: Ostatně jak o tom napsal už jeden z bývalých odsouzenců, který se v posledku stal známým básníkem, učitelem Literárního institutu A. M. Gorkého v Moskvě, Anatolij Žigulin v autobiografické povídce Černé kameny: „Jakmile se proslechlo, že si pamatuji tak moc Jeseninových veršů, stal se ze mne v brigádě i na baráku důležitý, potřebný a vážený člověk. Stal se ze mne málem živý, hovořící sborník Jesenina. Auditorium bylo osobité a různorodé, složené z lidí nevěřících ani v Boha, ani v čerta, ale Jesenin roztápěl led nahromaděný v jejich duších.“

 

Vladimir Bušujev

Afghánistán

 

Iljušin nás vyhodil, zelené, podobné mladíkům,
– v jeho prostorném břichu jsme se mačkali –
nás, děti modrými knížkami ozdobených tatíků:
těch Viťků, Koljů, Serjožů a Andrjuší…

Jen jsme se dotkli ranveje, do tváří nám zadul
z hor svistící, nelaskavý fén.
Prastarý, cizí a nepochopitelný Kábul
tak zulíbal nás už na schodech.

Kolik tu prolijeme krve a potu,
kolik zažijeme vítězství a „tulipánů“? **)
Černých, zlověstných a krutých květů,
těch ozdob hrobů Voloďů, Olegů, Ivanů…

Dospět co nejspíš, a pak vypít si,
ach před námi ještě je návnada…
Když už jsme afghánskou zem přijeli
svou ztrátou zatmelit tak zamlada.

Kdesi tam, v prastarém městě, muezzin
ze Svatého písma vysílá do nebe.
No a my?... Ať už se stane cokoli,
na Mišky, Vasky, Tolky, Saňky… vzpomeňte.

 

**) „Černý tulipán“ v jazyku účastníků bojových operací v Afghánistánu označoval letadlo s rakvemi mrtvých vojáků; samotný mrtvý pak byl „gruz 200“, zraněný „gruz 300“.  Gruz = náklad, tech. závaží. (vl + jk)

 

Albert Ivrin

Cesta nikam

 

Viděl jsi ten hvězdy z nebe pád,
právě když končila tvoje životní pouť…
Nad cestou vyžatou nikam, a dál,
na níž hledal jsi pravdivý kout…

Polykaje slzy v neprůhledné mlze
šels za snem svým přízračným v tmách
stále častěji slovo „narkoman“ slyše
v kvartýru úrodném na prach.

Nikdo, kdo tu byl dříve, už tady není…
Odešli přátelé, idol se vytratil.
Zvítězils, anebo prohrál v loňské řeži?
Nepřítel jak prach v krvi se ti usadil.

Na Rusi největší kvete bída:
Uprostřed našich zpovykaných cest
kluzká silnice, co nevede nikam.
Za ní buď smrt, nebo vězeňský křest.

 

Sergej Puljajev

Krátké spojení

 

Tu ptáci zrána nezapějí,
tady pod nohama nespí sníh,
když prázdno cimry svojí
poměřují stopy kroků mých.

Ponorky pološero
zde světlo připomíná jen.
Na rozdíl od našeho
stavu ta vynořuje se.

Tiše uplývá den za dnem,
štěstí odbíhá rychle pryč.
Tak dlouho žít bez tebe
je nesnesitelný pocit.

Vteřinkou zablesklo
krátké spojení.
Teplo hrudí prosáklo –
а znovu čekání.

Chladných dlouhých nocí zapomnění
mně duši spaluje.
Ale srdce stále o setkání
osud obtěžuje.