Od moře k moři: Vlakem přes Kanadu (3. část)
Kanadským provinciím Manitoba, Saskatchewan, Alberta, prériím, horské divočině, britskému indiánovi Šedé sově a dalším zajímavostem je věnována třetí část eseje našeho česko-kanadského autora.
Projíždíme Manitobou
Druhý den vjíždíme do první z prérijních provincií, Manitoby. První lovci kožešin sem dorazili v druhé polovině sedmnáctého století a Manitoba se stala srdcem kraje zvaného Rupert’s Land, který vlastnila všemocná Hudson’s Bay Company. V roce 1870 byla Manitoba prohlášena provincií po rebelii na Červené řece, kterou vedl národ Métis. Známou píseň o Červené řece nazpívala česky Helena Vondráčková:
Red River Valley
Pod tou skálou,
kde proud řeky syčí
a kde ční červený kamení,
žije ten, co mi jen srdce ničí,
koho já ráda mám k zbláznění.
Typickým pohledem v Manitobě jsou tzv. „grain elevators“ či „grain silos“, obrovská mnohapatrová skladiště obilí, která se táhnou až na obzor.
Vzpomínám si, jak jsem jednou mistru Ibusemu přivezl velice výpravnou knihu fotografií z Kanady a on listoval bez většího zájmu nádhernými horskými sceneriemi Skalistých hor. Oči se mu rozzářily, až když došel k nedozírným pláním obilných polí v Manitobě, a zbožně zašeptal: „Hiroi desu, ne…“ (To je ale rozloha…) Teprve tehdy jsem si představil, jaký obrovský dojem musí kanadské rozměry půdy dělat na chlapce z podhorského statku, kde se půda měří bezmála na centimetry.
Národ Métis žil v této provincii hlavně v devatenáctém století a byli to v podstatě míšenci původních francouzských kolonistů a jejich indiánských žen. Na rozdíl od zapšklých Anglosasů neměli Francouzi sebemenší problém s indiánskými ženami. Vůdcem národa Métis na kanadských prériích byl Louis David Riel (1844–1885), zakladatel provincie Manitoby. Vedl dvě revolty proti federální kanadské vládě. Šlo mu hlavně o zachování jedinečné kultury a nezávislosti svého národa, do nichž ústřední vláda neustále zasahovala. V lidové imaginaci, hlavně pro katolické Francouze a pro hnutí za obnovení práv původních obyvatel, se Riel stal nejuctívanějším kanadským hrdinou.
Jeho první vzpourou proti vládě byla zmíněná tzv. rebelie na Červené řece (1869–1870). Moderní provincie Manitoba sice přistoupila ke kanadské federaci, ale Riel také nechal popravit protestanta Thomase Scotta, který mu příliš vadil. Nato musel uprchnout do Spojených států. Přesto se mu dosud říká „otec Manitoby“. Zatímco se skrýval ve Spojených státech, byl třikrát zvolen do parlamentu, ale nikdy do této funkce nenastoupil. Během těchto těžkých let se z něj stal téměř náboženský fanatik, který uvěřil, že je bohem zvolený vůdce a prorok. Mnozí umírnění katoličtí vůdcové, kteří jej dosud podporovali, se proto od něj odvrátili. V jury byli samí Skotové a presbyteriáni, kteří měli pro katolíky pramálo sympatií. Soudce Hugh Richardson ho odsoudil k smrti a stanovil den popravy na 18. září 1885. „Soudili jsme Riela pro velezradu,“ řekl později jeden z členů jury, „ale byl pověšen za vraždu Thomase Scotta.“
Projíždíme Saskatchewanem
Z rozsáhlých ploch Manitoby vjíždíme do jižního Saskatchewanu, který také patří k prériím a kde se krajina místy lehce vlní. Nachází se tu čtyřicet procent veškeré kanadské zemědělské půdy, pěstuje se zde pšenice a různé luštěniny a olejniny. Z okna vlaku vidíte co chvíli pasoucí se stáda dobytka, hlavně herefordské hnědé kravičky, které vypadají jako naše. Saskatchewan je bezmála tak velký jako Texas, a než ho projedete, trvá to skoro dva dny. Jak člověk projíždí obrovské prostory této provincie, vytane mu na mysli velká postava Šedé sovy (Grey Owl, Wa-sha-quon-asin v jazyce odžibwe). Jeho jméno znamená velkou šedou sovu či velkou sovu rohatou. Šedá sova je nesmírně zajímavá postava kanadských dějin. Narodil se v Anglii do zámožné rodiny (18. září 1888 – 13. dubna 1938) a jmenoval se Archibald Belaney, ale přijal jméno Šedá sova jako část své nové identity indiána z kmene Odžibwe.
Do Kanady přijel v první dekádě dvacátého století a brzy se proslavil jako významný autor, řečník, vynikající spisovatel a vůbec jeden z prvních zastánců divočiny na světě. Jak si osvojoval jazyk odžibwe, Belaney rovněž poznával domorodé způsoby lovu a techniky chytání zvířat do pastí. Rozhodující vliv na něj měla indiánka z kmene Irokézů jménem Gertrude Bernard, které Šedá sova říkal Anahareo. Tato pozoruhodná žena měla největší zásluhu na tom, že se z Archieho stal ochránce přírody a zapřisáhlý odpůrce lovu do nelidských pastí. Předala mu své znalosti indiánských jazyků, folklóru, zvyklostí a životního stylu. Gertruda a Archie měli dokonce dvě ochočená bobří mláďata, která s nimi žila ve srubu.
První kniha Šedé sovy se jmenovala Muži poslední hranice (The Men of the Last Frontier) a byla vydána v roce 1931. Autor v ní sledoval neblahou historii bobřích pastí a vyslovil vážné obavy o další osudy celé Kanady a jejích nádherných pralesů. Největší moc nad bytím a nebytím divokých zvířat měla v této době velká a bezohledná společnost Hudson’s Bay Company, která z kanadské divočiny vytěžila několik milionů zvířecích koží. Tam, kde zvířata poskytovala celé živobytí indiánským a inuitským národům, dávala jim vydatnou potravu, ošacení i obydlí a byla uctívána jako bratři, došlo k proměně zvířete v pouhý obchodní artikl v tržní ceně jeho kůže.
Jak píše Šedá sova ve zmíněné knize, bobří kožky se staly nejvyhledávanějším kanadským zbožím a bobr byl blízko úplnému vyhynutí. Archie napsal, že bobři znamenali pro ekonomiku východních provincií totéž, co zlatá horečka pro ty západní. Bobr se mu stal symbolem kanadské divočiny a jeho zbožným přáním bylo, aby armáda kanadských traperů opustila divočinu a vzdala se lovu bobrů do nehumánních pastí. To bylo ovšem na svou dobu přání nemožné a neproveditelné.
Když pracoval pro národní parky, Šedá sova prohloubil svou reputaci a slávu, vystupoval v řadě dokumentárních filmů a stal se ochráncem zvířat v Národním parku Manitoby, zvaném Riding Mountain. Svými články, knihami, filmy a přednáškami se stával známým i v zahraničí, protože nutil lidi, aby se zcela nově zamysleli nad svým vztahem k přírodě a ke zvířatům. Šedá sova znovu a znovu zdůrazňoval, že člověk patří přírodě, a ne příroda jemu, a trval na tom, že živé zvíře není obchodní artikl, s kterým lze zacházet jako s věcí.
Šedá sova byl na vrcholu své kariéry několikrát pozván do Anglie, kde přednášel pro tisícihlavé obecenstvo. Na audienci ho pozval dokonce anglický král, a ani ten nic nepoznal. Archie ovšem ve svých korálkových mokasínech, legínách a kazajce z jemné jelení kůže, s náhrdelníkem z medvědích drápů na krku a nádhernou, splývavou čelenkou z černobílého peří na zádech byl velice impozantní postava. Řečník byl znamenitý a podával své téma s velkou vášní. Ne nadarmo ho nazvali „apoštol divočiny“. Když se však zúčastnil velkého sjezdu indiánských náčelníků a promluvil na ně jejich řečí, chiefové se dali do hurónského smíchu a jeden z nich řekl: „Hochu, nás neoblafneš, ale děláš toho indiána tak dobře, že nám hodně pomáháš, a my se za tebe vždycky postavíme.“
Na indiány jsme si v dětství hráli všichni. Vzpomínám si, jak se po práci otcova ohrada s dřevem měnila v Divoký západ, kudy uháněly vlaky (drezíny na odvoz dřeva), jedna četa dětí je hájila a druhá jako indiáni je napadala. Archie Belaney to dotáhl jen o trochu dál než my. Když jsme okolo osmnácti začali jezdit na vodácké výlety po českých a slovenských řekách, neuvědomovali jsme si, že vlastně toužíme po jednoduchém indiánském životě v přírodě: stan, pádlo, rybářský prut a čistá řeka. Hledali jsme vlastně to, co hledal Archie Belaney, on byl jen mnohem důslednější. Tu panenskou přírodu jsme v těch padesátých letech ještě našli na Horním Váhu, říčce Bielé, Malši či Horní Vltavě.
Odhalení Archieho britského původu po jeho smrti mělo negativní dopad na jeho popularitu. To však netrvalo dlouho, protože už v sedmdesátých letech, kdy se slavilo stoleté výročí jeho narození, došlo k obnovenému zájmu kanadského publika o jeho ekologické úsilí. Vyšlo několik jeho životopisů, v jeho rodném městě byla instalována památní plaketa a přední britský režisér Richard Attenborough o něm v roce 1999 natočil poutavý životopisný film.
Přijíždíme do Alberty
Nejatraktivnějšími místy v Albertě jsou horská městečka Banff a Jasper ve Skalistých horách. Náš vlak projíždí jen Jasperem, kde asi na půlhodinku staví, aby se pasažéři mohli trochu protáhnout. Alberta je ovšem známá svým dobytkářským průmyslem a svými tradičními rodey, z nichž nejznámější je Calgary Stampede ve městě Calgary. Slovo „stampede“ je v podstatě nepřeložitelné, ani jeden ze slovníkových významů není vhodný. Asi bych to přeložil jako „krocení divokých mustangů a býků“.
Smyslem jízdy v rodeu je udržet se osm vteřin na obrovském osm a půl metráku těžkém zdivočelém býkovi, který skáče sem tam a kope ostrými kopyty, nebo na nezkrotném divokém mustangovi. I pro zkušeného kovboje je těch osm vteřin spíš jako osm hodin. Na desetidenní stampede přijíždějí v červenci profesionálové z celého světa, kteří zkoušejí svou dovednost v práci s lasem a jízdě na mustanzích i býcích. Je to největší a nejlépe dotované tradiční rodeo v celé Kanadě.
V posledních letech se Alberta stala světově známou též svým obrovským nalezištěm ropy, nazvaném Tar Sands (Térové písky) či Athabasca Oil Sands. Podle dosavadních výzkumů je zjištěno, že Písky jsou třetím největším nalezištěm těžké nafty na světě po Saudské Arábii a Venezuele. Vláda provincie doufá, že zodpovědnými metodami těžby a moderní technologií rozvine toto naleziště v jeden z největších zdrojů nafty na světě. Produkce olejových písků měla v roce 2014 stoupnout z 2,3 milionu barelů za den na čtyři miliony barelů. Tento příjem podstatně přispívá k denním výdajům albertské vlády, k financování lékařské péče a vzdělávání.
Proti těžbě této ropy se ovšem staví světoznámí ekologové jako David Suzuki, kteří tvrdí, že albertské olejové písky přispívají pěti procenty ke kanadským skleníkovým emisím a jsou nejrychleji rostoucím kanadským zdrojem škodlivých látek v ovzduší. K dnešnímu dni bylo narušeno asi šest set kilometrů čtverečních boreálního pralesa. Toto znečištění je téměř nemožné odstranit, nehledě k obrovské spotřebě vody. Znečištění z písků dosahuje až do údolí řeky Athabasky daleko odsud. Ohrožuje tak loviště indiánské komunity v této oblasti tím, že nepřípustně zvyšuje podíl toxických látek v rybách, jimiž se indiáni téměř výhradně živí.
Jedním ze zážitků, které Kanaďané očekávají od této vzrušující cesty, je setkání s divokými zvířaty v jejich domácím prostředí. Margaret Atwoodová píše v knize Jiné bytosti: zvířata v kanadské literární imaginaci (Other Selves: Animals in the Canadian Literary Imagination) o své hypotéze, že zvířata mají klíčovou, ústřední úlohu v kanadské imaginaci. Na rozdíl od starších, zabydlenějších evropských zemí nebo hustěji obydlených Spojených států byla zvířata v Kanadě od samého začátku osídlování milována, ale zároveň obávána jako společní obyvatelé této obrovské a bohaté země. Na rozdíl od většiny jiných zemí celá řada kanadských autorů psala realistické povídky o zvířatech, například Charles G. D. Roberts a Ernest Thompson Seton, zakladatel skautingu. A opravdu jak v ontarijském, tak v saskatchewanském buši jsme se na několika místech setkali s medvědy, liškami a srnci, kteří poměrně zblízka se zájmem pozorovali náš vlak.
Stvoření Severní Ameriky neboli Želvího ostrova je v jednom z mýtů zpodobeno jako dílo bájné Ondatry a Želvy. Existuje i množství mýtů, které vysvětlují podobu řek, hor nebo skal. Mnohem větší roli než v literaturách evropských hrají tedy v kanadské próze i v poezii divoká zvířata. Ve zmíněných Jiných bytostech líčí Atwoodová tuto stěžejní roli a všímá si obrovského vlivu Šedé sovy, světové popularity Farley Mowata, Timothy Findleye a Marian Engelové. Engelová napsala velice originální a zajímavý román, který se jmenuje Medvěd (The Bear) a pojednává o lásce mladé ženy k divokému medvědu. Není to idealizace platonického vztahu jako ve starších dílech (William Faulkner a další), ale velice realistický portrét erotické přitažlivosti mohutného zvířete pro mladou Kanaďanku.
Je zajímavé, že v téhle provincii se narodila svého času veleslavná herečka Fay Wray, která se proslavila svou rolí ve velkofilmu King Kong.
Pokračování příště
První část tohoto textu si můžete přečíst zde, druhou část zde.