Ponoření

Foto Tomáš Koloc

Popis jednoho dějinného cvičení.

Když moje mysl nemůže z místa, vykonává zvláštní cvičení. Podobně jako knihkupec Vrána na začátku filmu Vrchní, prchni! do vany se ponoří do historie, třeba o tři čtvrti století. Představuje si různá místa a lidi; uklidňuje ji, že už zná jejich životy, a ví, jak se budou odvíjet dál:

Židovská bytná mojí osmnáctileté babičky Boženy odchází do stejného transportu jako zakladatelé firmy Kostelecké uzeniny Richard a Josef Spitzerovi. Babička už nadále nemůže dělat soukromou švadlenu, a aby nemusela na totální nasazení do Říše, dělá konkurz na místo rýsovačky v pražské továrně Junkers Werke (dříve ČKD). Druhá babička, Jaroslava, sedí v kanceláři nádraží Praha-západ (dnes Smíchovské nádraží), kde pro ni Totaleinsatz vyjednal její tatínek, úředník. Dědečkové, kteří se s nimi ještě neznají, mají také svých starostí dost: dědeček Josef během hospodářské kontroly vyskakuje z jedoucího vlaku a dědeček Vladislav je při náletu zavalený ve Vídni. Osmiletý Rudolf Slánský mladší čeká před Moskevským státním rozhlasem na své rodiče, kteří tam dělají hlasatele československého vysílání, a drží v náručí svou tříměsíční sestřičku Naďu. Jacísi muži mu ji však vytrhnou a odnesou. Před londýnským rozhlasem se scházejí hlasatelé tamního československého programu Schönfeld, Schwarz a Ohrenstein, tři dvacetiletí kamarádi, kteří spolu ve volném čase vydávají literární časopis Review 42, do jehož jim přispívají i takoví autoři jako George Bernard Shaw. Ve vysílání však používají pseudonymy Tigrid, Červinka a Ornest. Ten den točí rozhovor s Janem Masarykem, kterému pro názorové rozpory naplivou do kávy. Na Bratislavské slovenské univerzitě (dříve Univerzitě Komenského) promuje mladý právník, dr. Gustáv Husák, který druhý den nastupuje jako koncipient do advokátní kanceláře, již vlastní jeho o jedenáct let starší kolega pocházející ze šlechtického rodu gemerských luteránských zemanů. Jmenuje se Vladimír Clementis.

V příštích dílech:

Babička Božena zkoušku udělá, díky svému bratrovi, který namaluje rysy za ni. Jako čtvrteční židovka pak v junkersce vyhraje recesistickou soutěž tamních dělníků o královnu árijské krásy. Po válce začne studovat školu reklamní grafiky, právě v době, kdy si její spolužák z této školy Jiří Suchý, pozdější zakladatel divadel Na Zábradlí a Semafor, bere její spolužačku Bělu Novotnou, dceru posledního přeživšího majitele Kosteleckých uzenin. Díky tomu se v posledním neznárodněném majetku uzenářské rodiny, vile na pražské Ořechovce, zrodí písně, které dnes zná a zpívá si celý český národ. Vysočanská továrna Junkers Werke bude 25. března 1945 vybombardována, znovu postavena a přejmenována, a 14. srpna 2002 navždy smetena povodní. Babička Jaroslava po účasti v květnové revoluci (při níž je zabit německý velitel nádraží, po kterém v domě, kam se za osm let přestěhuje babička Božena, zůstane plačící batole) v poválečném rychlostudiu během jednoho roku získá titul magistry farmacie a památeční pečeť Karlovy univerzity, s níž si v dětství budu hrát. Dědeček Vladislav, ekonom, který pochází z osmi dětí a mluví sedmi jazyky, se stane delegátem UNRRA v Jugoslávii a později to dotáhne až na náměstka ministryně lehkého hospodářství. Dědeček Josef, energetik, to zas z plzeňské elektrárny dotáhne na československého přidělence pro oblast zdrojů u OSN v Ženevě. V roce 1970, stejně jako dědeček Vladislav a babička Božena, ale neschválí příchod vojsk, bude vyloučen z komunistické strany, vyhozen z práce a po dlouhém žebrání u přátel-lékařů se stane invalidním důchodcem (dědeček Vladislav vrátným, babička Božena písařkou). Rudolf Slánský mladší se roku 1993 stane velvyslancem v Ruské federaci. Okamžitě začne pátrat po své unesené sestře, ale nikdy ji nenajde. Pavel Tigrid bude šéfem československého vysílání Svobodné Evropy v Mnichově a posléze začne v Paříži vydávat exilový časopis Svědectví. Josef Červinka se stane režisérem Československého rozhlasu, jehož pohádky budu v dětství poslouchat před spaním. Ota Ornest vtělí do notoricky známých českých slov („máš-li kapičku štěstí, / nikdy to na tebe nepraskne...“) muzikálovou adaptaci Shawovy hry PygmalionMy fair lady a v letech 1950–1972 bude ředitelem a režisérem Městských divadel pražských, ze kterých vytvoří jednu z prvních evropských divadelních scén. Vladimír Clementis zdědí po svém bývalém šéfovi, Janu Masarykovi, funkci ministra zahraničních věcí i způsob smrti: oba budou zavražděni z politických důvodů. Gustáv Husák se v téže době smrti vyhne a po deseti letech kriminálu se stane reformátorem a později normalizátorem, díky jehož politice „sociální korupce“ se narodím právě v době, kdy současný majitel Kosteleckých uzenin podepisuje vázací akt důvěrníka Státní bezpečnosti, a kdy funkce ředitele zbavený režisér Městských divadel pražských Ota Ornest podepisuje Chartu 77.  Divadelník svůj podpis později odvolá.  Já svůj život zatím ne.