Moudrost je nesežratelná
Ohlédnutí za významnou postavou české kultury – za básníkem, spisovatelem, rozhlasovým tvůrcem a televizním moderátorem, za vysokoškolským pedagogem Antonínem Přidalem (13. října 1935, Prostějov – 7. února 2017, Brno).
Velké osobnosti a jejich dílo vnímáme jako skaliska uprostřed rozbouřených vod života. Jsou pevnými útvary, na nichž lze vystavět maják, který svým světlem pomáhá udržet kurs našich rozkolísaných bárek. Někdy se dokonce v bouři toho skaliska zachytíme – a tím se můžeme zachránit. Skalisko má také z každé strany jiný tvar, záleží na místu, odkud je pozorujeme. Z jedné strany se jeví jako ostré, z jiné naopak působí jako solidní a pohodlné místo k usazení.
I velké osobnosti se jeví z různých stran různě, ale nikdy nepostrádají jednu vlastnost: pevnost – a tedy i charakter. Jejich gesta nejsou hlučná, jsou ale vždy pevná. A stejně jako ta skaliska vyrůstají z obrovské báze, která nad hladinou není viditelná, je nanejvýš tušená. Je to báze duchovní, která se během jejich života strukturuje z beztvarého magmatu do tvaru, jemuž je vlastní pevný vnitřní řád.
Antonín Přidal byl pro mne takovým skaliskem, takovou osobností. Nejen tím, jak navenek působil – tedy noblesně a s jistým odstupem –, ale především tím, jaký byl uvnitř. Jeho niterné ustrojení se zobrazovalo v jeho práci, ať už publicistické, rozhlasové či televizní. Nechci popisně připomínat jeho dílo. Pan Kaplan je v této souvislosti jen pověstnou třešničkou na dortu. Stejně tak i televizní Studio Netopýr. Nemůžu být ale ve vzpomínce na zesnulého neosobní, protože právě skrze osobní setkání se člověku vyjevují principy, jež jsou úhelné pro život každého z nás.
Zvídavost jako rozkoš a vášeň
Když mne Antonín Přidal pozval do svého televizního pořadu Z očí do očí, byl jsem na rozpacích, jak to zvládnu. Já jsem začínal své první větší dílo a on byl pro mne respektovanou osobností, všestranně vzdělanou, generačně a zkušenostně o míle napřed. Pamatuju si to jako dnes: Sešli jsme se na jeho přání pár dní před natáčením na kávě v hotelu Slavia. A já jsem užasl. Naproti mně seděl s poznámkovým blokem a tužkou na stole nikoli slovutný pan profesor a autorita, ale neobyčejně zvídavý a pozorně naslouchající – troufnu si říct – precizní a pokorný novinář. Tehdy jsem si uvědomil, že za maskou noblesního moderátora se skrývá člověk s ohromným zájmem o věci, pro něhož poznávání bylo jednou z životních rozkoší a vášní. Přidalovy Potulky knihami a časem, původně rozhlasové pořady převedené do knižní podoby, jsou mistrovským dílem zvídavého ducha a vášnivého popularizátora hodnot, které nepatří mezi nejviditelnější, ale o to jsou hlubší a cennější.
Zvídavost spojená s myšlenkovou důsledností, to byly klíčové vlastnosti překladatele i publicisty Antonína Přidala. Vím, jak do posledních chvil přemýšlel nad překlady, nad obsahem slov, nad jejich kontextem. Vzpomínám, jak ještě nedávno v dlouhých diskusích se svým přítelem – mým otcem a odborným psychologem – nad psychologickými aspekty děl Patricka Whitea se pídil po okolnostech, které šly zcela jistě nad rámec pouhé obsahové správnosti překladu. On v těch překladech hledal i něco hlubšího, něco pro sebe – a tím i pro nás.
Ano, dnešní generace bystrých a sebevědomých intelektuálů může v dobových překladech tam či onde nacházet mouchy, ale zapomínají na jedno: V době vrcholících sil překladatele Přidala neexistoval internet, nebyla volně dostupná potřebná referenční literatura, nebyla možná svobodná komunikace s intelektuálními partnery ve světě a kvůli ideologickému tlaku nebyla mnohdy ani možná svobodná volba jazykových prostředků, pokud mělo dílo vyjít. A přesto Přidalův jazykový vklad je kongeniálním příspěvkem k dalšímu životu původních literárních děl. Příspěvkem, který nesměl dlouho podepisovat svým jménem. Díky statečné redaktorce Evě Kondrysové a přátelům, kteří propůjčovali Přidalovým překladům své jméno – především Mirkovi Čejkovi a v jednom případě Janu Zábranovi, tak mohl vzniknout rozsáhlý soubor překladů ze světové literatury, pro naše vzdělávání a kulturu nesmírně hodnotný.
Rozhlas jako domov
Antonína Přidala dnes vnímáme především jako spisovatele, pedagoga, jako osobu spjatou do posledních chvil s Janáčkovou akademií múzických umění. Neměl by však zapadnout jeho zásadní a řekl bych životně určující vztah k brněnskému rozhlasu. V něm působil od roku 1960 do roku 1970. Skrze něj se stal pevnou součástí brněnské literární scény a současně jedním z pilířů vysoce prestižní instituce, jíž rozhlas tehdy byl. V něm se poznal se svou paní Dagmarou. Když se v roce 1963 mladý pár vzal, byl novomanželům rozhlas dokonce i prvním bydlištěm, než se jim podařilo získat byt. Z několika pořadů, které měl Antonín Přidal jako redaktor na starosti, zmíním Potulky knihami a hudbou z let 1966 až 1969, které připravoval s naším společným přítelem hudebním redaktorem Jaromírem Nečasem. Na tento cyklus pak navázal po roce 1990 sérií s názvem Potulky knihami a časem, jíž se dostalo i knižní podoby. Přidal byl mistrem i v oblasti rozhlasových dramatizací, měl smysl pro zvukovou rovinu slovního sdělení, která, jak víme, není vždy zcela převoditelná do odpovídající podoby písemné. Rozhlas mu byl zkrátka místem tvořivého naplňování par excellence. O to více jej zasáhl nucený odchod v roce 1970. Jeho paní mi řekla, jak i poté ještě docházel do rozhlasové knihovny, kterou pomáhal vytvářet, a jak jednou přišel zdrcen: Vrátný dostal příkaz jej nepouštět ani do knihovny. Jsou různé druhy důslednosti: U lidí velkého ducha a velkého srdce je důslednost zásadním příspěvkem k duchovnímu pokroku lidstva, u lidí omezeného ducha i srdce má jejich důslednost následky devastační.
A básník především
Když se tak ohlížím za životními rolemi Antonína Přidala, jako společný jmenovatel se mi vyjevuje jeho nejniternější tvůrčí poloha. Přes všechnu zvídavost, erudici a intelektuální výši byl pro mne bytostným básníkem. Poznával a zrcadlil svět nikoli primárně jako akademik či redaktor, ale jako básník. Radostně i bolestně. Ostatně jeho tvůrčí život rámují básně – od prvních pokusů publikovaných v Hostu do domu po poslední bilanční sbírku Zpovědi a odposlechy. Myslím, že v povaze Přidala-básníka pramení jeho citlivost, jeho vnímavost a jeho úžas, s nimiž poznával svět vnější i vnitřní. To vše lze rozeznat v každém jeho textu. A v básnickém založení pramení i jeho důslednost, s níž vážil při svém psaní každé slovo. Váha básnická je jiná než poměření rozumové: V ní je celý život, obrazný i citový.
Rád bych na závěr tohoto ohlédnutí uvedl malý příklad Přidalovy schopnosti uchopit téma, jež pro něj bylo celoživotně důležité a jež i mně je velmi blízké – téma lidové písně. Zamýšlel se nad ním v textu věnovaném sbírce moravských písní uspořádané knězem Františkem Sušilem, který vyšel v knížce Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005):
„Když jsem překládal anglické nonsensy, lidové i ty od Edwarda Leara, Sušilova současníka, vzpomněl jsem si občas na písničky, kterým Sušil říká ,nedověcnosti‘, to jest nepřesnosti, nelogičnosti, nesmysly. Také v nich a v písních jim podobných třaskají nonsensové kombinace, střihy a jinotvary. Kancafírek má čepičko z pavočine, za ňó myší pírko, hacafírek si obul makové podešvy a pančošky z husí kožky, kostel tam stojí papírový, podmáslem oblitý, ve smetanových zvonech bije srdce z kyselýho mlíka, kapr šije bačkory, ryby nosí poštu, lipka se čečeří a mrkva na to mrkua.
Budu-li ti sukňu šít
z květa makového,
budeš ty mně niti přást
z dešča májového.
Niti z dešča májového! Z pomíjivosti trvanlivost. Z hrstky slov maximum, z malé plošky širý svět. I jako celek je tato sbírka postavena z miniatur. Ale jak pevných, jak hutných. Jak by ne, když za svrchovanou jistotou každé z nich byla od počátku hudba a ze všeho nejvíc hudba, její tah a tlak, její pevná linka. To ona učí lidskou řeč sevřenosti a vede ji od plýtvání a plytkosti k podstatě. I nezpěvák jako já v tom cítí zákon.“
To, o čem badatelé píšou dlouhá pojednání, shrne básník do několika vět, jež mají povahu definiční a současně neuzavřenou. I vědění potřebuje své umění.
Odchod jedné epochy
V osobnosti Antonína Přidala odešel z našeho světa jeden z posledních pilířů české kultury, která se vzedmula mohutnou obrozující se vlnou v 60. letech minulého století a nabila akumulátory společnosti natolik, že jsme z ní mohli čerpat ještě i po roce 1990. Byla to kultura, jejímž výrazným znakem byl společenský étos a odpovědnost. Vědomí životních hodnot. S odcházejícími velikány odchází i toto pojetí kultury a my v měnícím se světě hledáme nový étos a nová skaliska, jichž se zachytit. Nezdolnost a důslednost Antonína Přidala budiž nám při tomto hledání inspirací.
Na úplný závěr přidám ještě úryvek z básně Čtyři pomníky z knihy Zpovědi a odposlechy (Druhé město, Brno 2015):
Můj pomník je africký oříšek.
Do něho jednou vyryl jsem
veškerou moudrost pro nemoudré
nejmenším písmem, jaké je možné,
a stvořil tak nejmenší knihu Země.
Čte se posvátným mikroskopem.
Chodí k ní průvody nekonečné délky,
ženy v nich rodí, starci hynou,
mužům se při čtení chce plodit.
Není pravdou, že za svitu měsíce
přilezla do chrámu chytrá opice
a knihu knih snědla.
Pravdou je toto:
Moudrost je nesežratelná.