Omluva
O jedné charakteristické hádce (nejen) o Pražské jaro 1968 s omluvou příteli.
Pohádal jsem se s přítelem. Je mi to líto, i když nevím, jestli to (jak prohlásili někteří mí další přátelé, když jsem se jim s tím svěřil) „bylo kvůli blbině“.
Zformuloval jsem na sociální síti myšlenku, jíž se už dlouho obírám a která je postavena na jednom srovnání. Prvním mnou porovnávaným vzorkem byli českoslovenští komunisté prvních dvou dekád jejich vlády. Představitelé režimu, postaveného na radikálním prosazování plošných sociálních jistot na úkor osobních a podnikatelských práv, mezi nimiž byli i ti, kteří za dvacet let u moci (1948–1968) úkol, který si dali (stoprocentní zaměstnanost, zdravotnictví a školství placené z daní bez přímé platby, štědře dotovaná kultura a sport s širokou místní základnou), skutečně splnili. A víc: jen co jim to uvolňující se řád sovětského hegemona dovolil, dokázali ti liberální mezi nimi zvítězit ve frakčním boji, a dobrat se zřetelného zvrácení vývoje i na poli osobních práv, která předtím pošlapali. Uzákonili zrušení cenzury, rehabilitace těch, které v předcházejících letech pronásledovali, povolili dříve zrušené soukromé živnosti a dosud zakázané církve a začali (jmenovitě tehdejší krajský lídr KSČ na jižní Moravě Jaroslav Šabata začal) připravovat svobodné volby. (Režim v hegemonském SSSR se však bohužel mezitím opět utužil – přišla okupace, po níž byla k moci opět vrácena stalinistická frakce strany, díky čemuž bylo vše, čeho se na poli lidských práv dosáhlo, opět zničeno.)
Entitou ke srovnání s komunisty prvních dvou dekád jejich vlády pro mě byla nomenklatura dnešního režimu, jehož podstata byla právě opačná. Začal prosazovat osobní a podnikatelské svobody, včetně práva na svobodu slova, omezeného jen žalobou o urážku na cti – a to naopak za cenu pádu někdejších plošných sociálních jistot. Za necelých 28 let své existence (1989–2017) však tento režim zaznamenal citelný ústup od vlastních maxim – například v souvislosti s uzákoněním Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (útvaru, který má sledovat „čistotu“ mediálního diskurzu a předávat podněty policii, která má vyjádření, objevivší se v dosud svobodném tisku, postihovat), anebo s hromadným zánikem domácích soukromých firem v důsledku zvýhodňované konkurence nadnárodních podniků a mamutích holdingů (majitelem jednoho z nichž je ministr financí, který momentálně pro svou konkurenci zavedl elektronickou evidenci tržeb). V oblasti sociálních práv se pak režim (ačkoli je k tomu motivován řadou manifestů, které schválil po svém vstupu do Evropské unie) nijak výrazně nezreformoval, o čemž svědčí aktuální čísla: 630 tisíc nezaměstnaných, 1 milion 200 tisíc lidí pod mezinárodně definovanou hranicí chudoby, 1 milion exekucí meziročně s až sedmnáctinásobkem konečné dlužné částky pro exekutora, více než 100 tisíc lidí bez domova, z nichž mnozí se ocitli na ulici v důsledku těchto exekucí, jsou dosud v trvalém zaměstnaneckém poměru a denně pracují, ale nemohou si za vyplácenou mzdu dovolit ani nájemní bydlení (viz má reportáž, reflektující roční pobyt mezi s těmito lidmi). Připouštím, že k těmto koncům jsme dospěli i v důsledku mezinárodní stagnace v předcházejících letech, co se mi však nelíbí, jsou výmluvy současné garnitury, která dle průzkumů v očích většiny (stejně jako v očích mých) s tou minulou prohrává - a svou prohru i po více než čtvrt století připisuje na vrub minulého režimu.
Jsem zvyklý, že podobné nastavení zrcadla se rovná píchnutí do vosího hnízda; vždyť koneckonců stále platí dějinný mechanismus, že režim, který vyhrál, je ten nejlepší, a snaží se o tom nejrůznějšími prostředky přesvědčit i obyvatelstvo, což se mu daří se střídavými úspěchy. Jedna z odpovědí na tuto mou argumentaci mě ale zarazila. Napsal ji muž, s nímž už sedmým rokem vytvářím společné periodikum a kterého pokládám za svého přítele, se kterým jsem podle mého přesvědčení spojen velmi podobným pohledem na svět. Jeho argument se týkal zrušení cenzury. Odpověděl mi: "Už v šedesátých letech nebyl v žádné (nebo v drtivé většině) z vedoucích funkcí člověk, který by nebyl názorově se stranou nebo nebyl vystrašen kriminálem – a nad ním další. Pořád byla ještě plná vězení ,špatně názorově smýšlejících‘, kteří dostávali ,milosti‘ (nebo také ne) a opouštěli po mnoha letech tato zařízení. V takovém prostředí už nepotřebovali vládci úřad, protože ten úřad byl všude. Jmenoval se autocenzura (vymytej mozek – lidově) a udavačství. Je potřeba rozlišovat projevy sociálního zajištění od projevů teroru minulého režimu.“
Neudivilo mě, že si můj přítel, povoláním grafik, myslí, že v roce 1968, o kterém jsme mluvili, byla vězení plná „špatně názorově smýšlejících“, protože už jsem se jednou se stejným argumentem setkal z úst našeho dalšího kolegy, vysokoškolského učitele humanitního oboru. Nevím, jestli má reakce byla moudrá, ale okamžitě jsem ho začal zahrnovat fakty:
„Mirku, tvůj komentář mi připomněl jednoho pána, který mě inspiroval, když napsal, že mu nevadí uprchlíci, ale vadí mu, když prosazují režim, který panuje v jejich zemi. Argumentoval přitom tím, že českoslovenští posrpnoví uprchlíci v rakouském táboře Traiskirchenu také v roce 1968 neprosazovali socialismus s lidskou tváří. Odpověděl jsem mu následovně: Socialismus s lidskou tváří uprchlíci v roce 1968 na Západě nemuseli prosazovat, protože už tam byl. Nepřišel totiž s nimi na Západ, ale naopak už předtím ze Západu k nám. U moci byla rakouská sociální demokracie a Komunistická strana Rakouska, stejně jako Komunistická strana Francie, byly na Západě i na Východě uznávané strany, jejichž teoretici, jako byli Ernst Fischer nebo Roger Garaudy, k nám během 60. let jezdili přednášet, čímž Pražské jaro vlastně spoluvytvořili. Političtí vězni, kteří byli zastánci demokracie, byli u nás propuštěni do roku 1965, posledním vězněm na politický paragraf byl ministr vnitra nacistického Slovenského štátu Alexander Mach, který vyšel z vězení na počátku roku 1968. V té době zase mohla volně vycházet díla bývalých vězňů 50. let, která jejich věznění často reflektovala: Stránského, Renče, Zahradníčka, Pecky, Rotrekla či donedávna zakázaných katolických autorů jako Reynek, Deml či Váchal. Poprvé u nás byli vydáni Alexandr Solženicyn, Ivan Bunin a Boris Pasternak, kteří v té době v SSSR byli už zase tabu. Román letce RAF Richarda Husmana Nebeští jezdci vyšel už 1964 a roku 1968 podle něj byl natočen film Zdeňka Mahlera a Jindřicha Poláka, který měl odčinit jejich dlouholeté potírání. V oficiálním časopise Československého svazu mládeže Student tehdy vyšel rozhovor s českým spisovatelem Egonem Hostovským, který v roce 1948 emigroval do USA, a také rozhovor s vedoucím československého vysílání ‚nepřátelské‘ Svobodné Evropy Jaroslavem Pecháčkem, jeho předchůdcem Juliem Firtem, zástupcem Samuelem Bellušem a třemi oblíbenými redaktory stanice. Redaktoři Studenta tento rozhovor vytvořili přímo v sídle RFE v Mnichově. Československá redakce Svobodné Evropy snahy Pražského jara ocenila nejen podporou ve svých pořadech, ale také tím, že po okupaci 21. srpna 1968 přestala vysílat a namísto svého programu sdílela na svých vlnách vysílání okupovaného Československého rozhlasu. Poté, co se ukázalo, že zápas Pražského jara je prohrán, pak okamžitě nabídla emigraci a místo redaktora (na něž se mezi exilovým novinářstvem stála dlouholetá fronta) čtyřem pracovníkům ,komunistického‘ Čs. rozhlasu: Slávovi Volnému, Karlu Jezdinskému, Josefu Jedličkovi a Milanu Schulzovi.
Byla to doba, která se vzpírá hodnotícím šablonám, jež šíří dnešní opět silně zideologizovaná média. Vedoucího týmu, který pro komunistu Alexandera Dubčeka připravoval filosofickou koncepci československé reformy, Radovana Richtu, o jeho zprávu požádal premiér Švédského království Olof Palme a založil na ní doma svůj systém socialistických reforem. Reformní ředitel československé televize Jiří Pelikán se v zemi, do níž emigroval, v Itálii, stal ikonou socialistického hnutí a byl za ně jako poslanec okamžitě po jeho vzniku zvolen do Evropského parlamentu. V letech 1968–1970 byl v Československu vytvořen rezervoár filmů, divadelních her, knih, výtvarných děl a dalších artefaktů, které vznikly díky souběhu zrušení cenzury a velkorysé státní podpory kultury a které získaly všechny dostupné mezinárodní (myšleno západní) ceny a zapsaly se do učebnic světového umění. Čelné postavy československého kulturního a politického zázraku 60. let, Milan Kundera, Arnošt Lustig, Vojtěch Jasný, Ján Kadár, Jiří Weiss, Ivan Klíma, Antonín Jaroslav Liehm, Ota Šik, Eugen Löbl, Eduard Goldstücker, Jiří Hermach, byly pozvány, aby se staly učiteli na prestižních západních vysokých školách. Podle knižních předloh bývalých československých reformních komunistů jako byli Artur London, Milan Kundera nebo Zdeněk Mlynář, byly potom v západních produkcích natočeny filmy Doznání, Život je jinde a Mráz přichází z Kremlu, z nichž se západoevropská levice učila zkušenostem svých východoevropských souputníků. Vedoucí postava československé nové filmové vlny, dramaturg František Daniel, spoluzaložil v USA prestižní filmovou školu Sundance school, jejímž sponzorem je herec Robert Redford, a anglické překlady Danielových učebnic, které napsal pro pražskou FAMU, se staly kánonem amerických scenáristů a dramaturgů i producentů. Další čelný představitel Pražského jara 1968, kulturní teoretik A. J. Liehm, založil v Paříži časopis Lettre Internationale, který se postupně stal nejprestižnějším evropským literárním periodikem, zaměřeným na původní tvorbu evropských literatur, vycházejícím ve 12 evropských jazycích. Reformní komunisté se také stali faktickými zakladateli Charty 77, když z jejích 242 prvních signatářů bylo přes 150 exkomunistů, mezi něž patřili i spoluautor Charty a autor jejího pojmenování Pavel Kohout nebo její první mluvčí Jiří Hájek, jehož jméno, známé jako jméno exministra zahraničí ČSSR, proslulého svým protestem v OSN proti okupaci roku 1968, posloužilo prosazení Charty ve světě stejně dobře, jako jména dalších tehdy mezinárodně proslulých československých exkomunistů-chartistů: Františka Kriegela, Zdeňka Mlynáře, Jiřího Hanzelky, Jaroslava Seiferta…“
Můj přítel mi na horu historických faktů, jimiž jsem ho zasypal, odpověděl suše: „I reformní komunisti a přidružení pappenheimští měli vymyté mozky. Celá rétorika okolo Pražského jara byla svázaná s hrůzou neříct, o co jde. Neustále plácat dokola o budování socialismu (proto ten nesmysl se socialismem s lidskou tváří). Hlavně, aby to nevypadalo, že se vlastně chce demokracie. Slov můžeš napsat, kolik chceš. Autocenzura a udavačství byl teror. Nepřál bych, speciálně tobě, aby ses do takového režimu jednoho dne probudil. To, že se ukrajuje ze svobody projevu, nijak nezpochybňuji“.
Přes jeho snahu o empatii jsem přítelova poslední slova vnímal jako bodnutí do zad. Jak už jsem řekl, ne proto, že bych na podobné pohledy nebyl zvyklý, ale protože přišly ze strany, odkud jsem je nečekal. Zaznělo mi v nich (možná neodůvodněně) pohrdání lidmi jako byl kupříkladu jeden z inspirátorů vzniku našich novin Jaroslav Šabata, který se z výšin ústředního výboru KSČ, do něhož ho zvolil později anulovaný „ilegální“ vysočanský sjezd, už v roce 1971 vědomě a dobrovolně vydal do normalizačního vězení a setrval v něm (za rozšiřování letáků vyzývajících k bojkotu nesvobodných normalizačních voleb) téměř sedm let čistého času (srovnej, prosím, hanlivý článek Břetislava Olšera s toutéž tematikou).
Vyměnili jsme si ještě několik nervózních „argumentů“, načež jsem zvedl telefon a příteli Mirkovi zavolal. Mluvil jsem dlouho (jak to mám ve zvyku) a vzrušeně vyprávěl o svých dvou „pappenheimských“ dědečcích, kteří se v sedmdesátých letech vydali podobnou (i když ne tak důslednou) cestou vyloučení a vyhození z práce, o tom, že ani jejich památka si podobné glajchšaltování nezaslouží, i o tom, že vím, že se mezi „nepřáteli normalizačního státu“ ocitli v téže době jako Mirkovi předkové, kteří ve straně nebyli. Byl jsem jako rozjetý parní stroj, před kterým už Mirek nestačil uhýbat a vysvětlovat svou tezi, podle níž (pokud jsem to dobře pochopil) cenzura v této zemi byla v roce 1968 ve skutečnosti odstraněna na popud tajné služby, neboť autocenzura šéfredaktorů, která nastala po ní, byla všestranně výhodnější. Telefonát nakonec skončil tím, že mi Mirek řekl, že se mu nelíbí můj konfrontační tón a telefon položil. Od té doby jsme se neslyšeli ani si nepsali.
Jedním z hlavních popudů, proč jsem napsal tento fejeton, je to, že se Mirkovi chci omluvit a říct mu, že si ho vážím. Že ve mně jenom bouchly saze bolesti. Bolesti z doby, která (jak ve svém komentáři v tomto čísle Kulturních novin správně píše Jiří Hlavenka) způsobuje, že se i dva přátelé, kteří spolu tvoří společné dílo, někdy ocitnou na opačných stranách vysokého pohoří neporozumění. Což je situace, z níž pro ně pro oba - pokud chtějí zůstat přáteli - po mém soudu vede jenom jedna cesta. Prokopat (vlastně protesat) se pohořím rozdílného náhledu na věc, která je dělí, do dostatečné hloubky, v níž by nalezli podloží společného pochopení a poznání…