Počteníčko: Zpráva ze služební cesty
Český vědec Vojtěch Novotný s nadhledem a ironií popisuje své zážitky ze studijního pobytu na Papui – Nové Guineji. Vpád postindustriální civilizace s jejími technologiemi, ekonomikou, zákony a hodnotovým žebříčkem do země žijící dosud v době kamenné přináší řadu tragikomických situací. Jak praví již dávno zlidovělý reklamní slogan místní letecké společnosti Air Niugini, Papua – Nová Guinea je „the land of unexpected“.
Na pravidelnou inspekci našeho detašovaného pracoviště, entomologické laboratoře ve vesnici Mu v provincii Chimbu na novoguinejské Vysočině, jsme se s kolegou Williamem vypravili jako obvykle linkou hromadné dopravy. Vcelku hladký průjezd rozeklaným pohořím Finisterre byl zpestřen pouze občasným vytlačováním našeho dvanáctimístného mikrobusu do obzvláště strmých kopců. Také jsme museli překonat jeden brod, obcházející most beznadějně zablokovaný nákladním automobilem. Ten se na mostě probořil dřevěnými fošnami tvořícími jeho jediný jízdní pruh a již druhý den visel za podvozek z ocelové mostní konstrukce.
Okolo poledne jsme úspěšně vystoupali serpentinami až do dva tisíce metrů vysokého sedla a dostali se tak na Vysočinu. Cesta i nadále probíhala hladce, až v jedné ostré zatáčce, už v provincii Chimbu, jsme minuli divoce gestikulujícího staříka a za zatáčkou jsme narazili na zjevně válečně naladěný dav. Někteří muži měli tělo natřené bahnem, což je na Vysočině znakem smutku po úmrtí blízkého člověka, jiní třímali mačety, luky a šípy. V našem autobuse vypukla mírná panika, doprovázená výkřiky „přepadení“ a „jsou to Chimbu“. Ozbrojené přepadení není na novoguinejských silnicích nijak výjimečnou příhodou, a tak jsou obavy z něho neustále na mysli průměrného cestujícího. Výkřiky „jsou to Chimbu“ nebyly míněny jako informace o totožnosti účastníků pozorovaného shromáždění, neboť ta byla nasnadě. Znamenaly ve zkratce spíše to, že „jsme v kraji, jehož obyvatelé mají pověst nejagresivnějších válečníků v zemi, a proto je pravděpodobné, že jde o přepadení, a pokud tomu tak je, potom je s námi konec“. Hrdí válečníci Chimbu by byli jistě potěšeni, že jejich reputace byla takto uznána i osádkou našeho autobusu, neboť moji spolucestující pocházeli převážně ze sousedního Mt. Hagenu, jenž se řadí svojí bojovnou reputací hned za Chimbu.
Od té doby, co jsme ztratili zakošické Východňáry, mne nenapadá paralela k Chimbu v naší zemi – snad jenom Pražané by mohli v obdobné situaci volat „jsou to Žižkováci“, ale analogie pokulhává. Jeden z mých amerických přátel kdysi prohlásil, že Newyorčané jsou „Chimbu Spojených států“, což je možná trefnější, ale stejně nepřesné přirovnání. Nedokážu si totiž představit sedm milionů Chimbu žijících pospolu na jednom místě. Už existujících dvě stě tisíc je nadkritické množství, jemuž v explozi brání jenom to, že je vysoká horstva rozdělují na mnoho relativně izolovaných populací. Kolize Pacifické a Australské tektonické kry naštěstí stále zdvihá horstva v Chimbu rychleji, než stačí erodovat v deštivém klimatu, takže i horotvorné procesy přispívají k zachování dlouhodobého míru v provincii.
Nakonec se ukázalo, že obavy z přepadení byly liché, neboť šlo pouze o nějaký místní konflikt, a náš autobus byl galantně propuštěn. A tak jsme šťastně dorazili do Mu a byli přivítáni našimi přáteli. Jejich entomologická laboratoř, kterou si vybudovali na kopci za vesnicí, funguje výborně. Pod našim odborným vedením v ní studují herbivorní hmyz své provincie. Mají k tomu výborné podmínky, neboť jejich kmen se v minulosti vyznamenal v kmenových válkách, a proto dodnes ovládá rozlehlé území zahrnující i neporušený tropický les, vhodný pro ekologický výzkum. Válečnické sklony dědů a otců se tak ukázaly být skvělou přípravou k aktivitám akademického výzkumu v další generaci.
Po dvou dnech v Mu jsme se vydali na zpáteční cestu. Vysočinou jsme projeli bez potíží a v pozdním odpoledni jsme se už řítili nížinou k siluetě hřebenu Finisterre, za níž čekalo údajně nejkrásnější město Pacifiku – Madang. Začínalo se stmívat, a tak se náš řidič dohodl s dalším autobusem, že opuštěným a obtížným pohořím projedeme v tandemu. Nakonec nás ale druhý autobus předjel a vydal se na cestu sám, což byla chyba. U jednoho brodu na něj číhalo sedm maskovaných mužů, čtyři ozbrojení podomácku vyrobenými puškami a další mačetami. Autobus zastavili, posádku a cestující oloupili a jednoho z nich sekli mačetou do hlavy. Náš autobus měl být další obětí, nicméně řidiči se podařilo včas obrátit a divokou jízdou uniknout. Útěk se zdařil hlavně proto, že lupičům došla munice. (Jeden z důvodů, proč je tak příjemné žít na Nové Guineji, je právě to, že maskovaní mladíci obvykle třímají nějaké harampádí s naprosto nemožnými balistickými parametry, místo aby měli kalašnikov, jak je zvykem prakticky ve všech ostatních zemích světa.)
Na úprku jsme zastavili a varovali další automobil a společně s ním nakonec potkali policejní auto. V koloně jsme se vrátili na místo přepadu, lupiči již ovšem opuštěné. Policista symbolicky vypálil zásobník své pistole do okolní džungle, zatímco mezi cestujícími našeho autobusu převládl názor, že by bylo vhodné zabít někoho z nejbližší vesnice, z níž zločinci nepochybně pocházeli. Většina cestujících sice cítila, že taková akce patří k dobrému vychování, nicméně jelikož byla v daném okamžiku obtížně proveditelná, pokračovali jsme nakonec dále, policejní automobil s raněným na palubě. Všichni se utěšovali, že policie alespoň srovná dotyčnou vesnici se zemí, k čemuž nakonec asi i dojde.
V autobusu zavládla atmosféra díkuvzdání, neboť většina cestujících přičítala naše vyváznutí Boží prozřetelnosti. Jak se ukázalo, pětičlenná skupina cestujících, tedy polovina osazenstva, byli studenti madangské Divine Word University (volně přeloženo jako Univerzita nadpřirozených studií), vedené společně protestantskou a katolickou církví. Studenti se právě vraceli z náboženského shromáždění, čímž bylo úspěšné vyváznutí z léčky vysvětleno. Málokdy se mi poštěstilo mít tak užitečné spolucestující.
Mezitím se úplně setmělo a my ztratili z dohledu ostatní vozidla. Když jsme na okraji cesty měnili píchlou pneumatiku, což se neobešlo bez podkládání autobusu kameny a podhrabávání kola, dojel nás autobus postižený přepadem, a jeden cestující, povoláním pastor, nám velmi emotivně, i když ne zcela spravedlivě, vyčinil, že jsme jim při přepadu nepřispěchali na pomoc. Nakonec se hádka urovnala bez fyzického násilí a oba autobusy pokračovaly dále, do hloubi Finisterre. Naši náboženští studenti si teď museli vysvětlit, proč i druhé vozidlo s pastorem nebylo Boží prozřetelností zachráněno, což si sice vyžádalo jistou teologickou ekvilibristiku, jejíž detaily jsem nedokázal sledovat, nicméně nakonec všichni dospěli k uspokojivému závěru, potvrzujícímu Boží spravedlnost.
Jak jsme se blížili k Madangu, mysl cestujících se stále více upínala k poslední velké překážce, k hoře Tapo. Prudce stoupající pruh rozbahněného terénu, na mapách zakreslený jako Madang Highway, se ztrácel ve tmě, a jenom každý ze tří autobusů, uvízlých v různých polohách ve svahu obávané hory, osvětloval svoji patnáctičlennou posádku, zapřaženou do lana a vláčející vozidlo vzhůru po blátivém terénu. Byl jsem asi jediný, komu vytanul na mysli Repinův obraz Buralci na Volze, i když analogie se sama nabízela. Prudký výjezd našeho autobusu do svahu hory se poměrně zdařil, takže nám zbývalo vytáhnout vozidlo na laně pouhých padesát metrů, což bylo otázkou slabé hodinky vyčerpávající práce. Zanedlouho poté nás už vítala světla Madangu.
Cesta z Madangu do Chimbu, tedy necelých 150 kilometrů vzdušnou čarou, tak úspěšně skončila. Další inspekce je plánována za dva měsíce. Chystám se ale posílat občas na tyto služební cesty i někoho ze svých podřízených, neboť z vlastní zkušenosti vím, jak nesnesitelně nudným se opakované dojíždění záhy stane.
Vojtěch Novotný (narozen 20. 11. 1964 ve Svratce) je český odborník na tropický hmyz, působící na Jihočeské univerzitě, a autor cestopisu Papuánské (polo)pravdy (nakladatelství Dokořán, Praha 2004). Ačkoli procestoval různé kraje, podle vlastního tvrzení „k jeho nejoblíbenějším kmenům patří i po všech těch letech stále ještě Moravané a Češi.“