Normalizace napodruhé
Román literárního historika Michala Přibáně (1966) Všechno je jenom dvakrát je důležitým přínosem k umělecké reflexi doby normalizace a jejího polistopadového pokračování. Má ambici být jedním z generačních románů.
Ta knížka mne na první pohled docela vyděsila. Tolik stránek k prodírání. Skoro pět set! – Vůbec se zdá, že autoři toho mají dnes hodně na srdci. Nová kniha Olgy Tokarzcukové Knihy Jakubovy, většího formátu než ta Michala Přibáně, má stránek dokonce osm set padesát tři.
Začal jsem číst. Autorovo druhé já se vrací do míst v Krkonoších, kam jako dítě a dospívající chlapec jezdíval každoročně po zhruba dvě dekády na prázdniny s rodiči – od konce šedesátých let minulého století. Pomalu, bez většího vzrušení, je čtenář vtahován do příběhu. Jazyk vypravěče je sdělný, jednoduchý, zpočátku se vše odehrává v rovině téměř banálního vidění a prožívání. Jednu chvíli jsem si říkal, to asi nedočtu. A pokud ano – tak především kvůli autorovi, kterého znám a chovám k němu přátelské city. Pak mne jeho styl psaní polapil a nemohl jsem se od některých pasáží odtrhnout: právě pro to zvláštní filigránské vidění života a jeho obyčejnosti. Nebo i trapnosti.
I tento pocit se člověku vtírá při čtení o době, v níž sdílel s autorem své dětství a dospívání – byť v mém případě o pět let dříve. Zpočátku mi naskakovala i otázka: Byla ta normalizace v sedmdesátých letech opravdu tak nudná, obyčejná, ztěžklá, maloměšťácká, „socialistická“? Každoroční dovolené na podnikové chatě, zjevná úzkostlivost a až neurotismus našich rodičů, neatraktivnost zážitků a konzumu? Autor staví konstrukci svého románu velmi dovedně. Na dění v čase postupně nazíráme v umné kombinaci z několika pohledů: skrze deník vypravěčova otce, skrze zážitky dospívajícího chlapce, skrze zrcadlení minulosti ve vzpomínkách přátel, kteří se na „místě činu“ po letech setkávají.
Ubíhající děj otevírá skryté prostory: Po sametové revoluci se objeví seznamy spolupracovníků StB a spustí bolavý proces, který snad měl původně ústit v nějakou katarzi, nakonec je z něj ale podivné vyřizování účtů, nové ubližování a pachuť na konec. Té pachuti jsme se nezbavili doposud. Přínos rozvaleného vředu spočívá především v tom, že si skrze autorovo pozdější pátrání po pozadí jedné tajemné události (zmizení jednoho z hostů letních pobytů) uvědomujeme, že za tou zdánlivě šedou normalizační obrazovkou probíhala po roce šedesátém osmém osobní dramata a život v několika dalších plánech.
Ta knížka je velmi dobře napsaná. Zdánlivá fádnost děje a úvodní rozehrávky spíše než zakrývají podtrhují její vysoké ambice být generačním románem, jemuž dodává autenticitu částečná autobiografičnost. Jestli jako autorův současník vnímám něco intenzivně, tak jsou to reflexe dobové paranoie (scéna, kdy se společnost dohaduje, jestli poslat pohlednici emigrantovi, je jako živá), prosakování latentní, ale trvale přítomné německé otázky, dennodenní zkoušení odkud pokud a nutkavost vnitřní autocenzury. Oživující je i závěr, který fantaskním způsobem otevře možnost, co by kdyby… A nechá vše otevřené, přestože cítíme, že autor sám v sobě s jistou odevzdaností a skepsí cosi uzavřel. Možná se ale pletu.
Generační román. Ale jaké generace? Při debatách o minulosti, o roce 1989, a o dalších dějích jsem poznal jedno – rozdíl pěti let věku je v naší věkové skupině rozdíl epochální. Já jsem neprožíval politický obrat jako student či člen akademické obce. Už jsem byl zakotven v životě, tedy v nutnosti pracovat a živit rodinu. Přátelé v mém okolí, kteří jsou o pět let mladší – generace autorova a mého bratra, který se v knize sekundově mihne – jsou, zdá se mi, v něčem skeptičtější, smutnější než ročník můj. Jako by jim skutečně někdo vzal jejich ideály, jejich studentskou revoluci. Můj vjem potvrzuje ve svém textu i autor.
Knížka Všechno je jenom dvakrát je rukavicí hozenou do ringu. Když mám mluvit za sebe, vnímám jistou plochost v prožívání (či popisování) vztahů, neslyším tlukot srdce, necítím jeho horkost. Skoro absentuje rozměr vztahování se k něčemu vyššímu, víry v něco. V co ale, že? To je slovo do pranice. Realita tohoto románu je mou realitou jen v omezeném rozsahu. Co s tím dělat? – Něco napsat, ty chytráku, řekla sova.
Michal Přibáň: Všechno je jenom dvakrát. Host, Brno 2016.