Poslední dva díly seriálu Bohéma: „Pozůstalí, nežalujte, nestojí to za to“

Autor: Tomáš Koloc • Rubrika: Kultura a umění • Publikováno: 21. 02. 2017 • KULTURNÍ NOVINY 8/2017 • https://test.kulturni-noviny.cz/permalink/19253
Obrázek nebo fotografie#19255

Seriál Bohéma skončil. Po své první i druhé reflexi recenzent do poslední chvíle čekal, že se v závěrečných dílech „vylepší“ a jeho kvalita se o stupeň zvýší, tak jako se to stalo seriálu České století. U Bohémy k tomu ale nedošlo.

Třešnička na začátek (a na konec)

Začátek předposledního dílu: Celý Barrandov pod vedením Miloše Havla je na barikádách, všichni s hrůzou čekají, zda do nich německý tank střelí, nakonec nestřelí, Martin Frič se podělá do kalhot a Miloši Havlovi nějaký revolucionář (zřejmě komunista) rozbije láhev drahého francouzského vína. Nějaký tříletý chlapeček (asi Václav Klaus) mezitím pilně nosí na barikádu další dlažební kostky.  

Konec dílu: „Kolaboranti“ Jaroslav Marvan a Oldřich Nový stojí na jevišti a děkují se, opilý Zdeněk Štěpánek je v brnění vysazován na koně při natáčení filmu Jan Žižka, namol opilý Martin Frič režíruje jiný film. Spravedlivý Vlasta Burian zatím sedí u svého bývalého bazénu s chovancem mateřské školky, která vznikla z jeho bývalého domu. Do toho všeho zní jeho oblíbená Popletená píseň.   

Opravník faktický

Bohéma se k závěru nevylepšila, ba právě naopak. Symbolem pokračování staré linie jsou dvě vymyšlené postavy „obohacující reálný příběh“, německo-česká herečka Lili Krallová (Judit Bárdos) a německý porodník Hope (Miloslav Mejzlík). Hope v předposledním díle ve vězení pomáhá Vlastovi Burianovi, který se pokusí o sebevraždu, a německá herečka Lili Krallová, ztvárňující česky (sic!) „negativ Lídy Baarové“ (na rozdíl od svého reálného vzoru byla nepřítelem nacistů a přišla z Německa do Čech dobrovolně), prožívá své členité osudy od revolučního vězení v květnu 1945, kde ji ujistí, že v něm je alespoň v bezpečí (vycházející z příběhu Lídy Baarové), přes známost s číšníkem, z něhož se vyvine organizátor útěků přes hranice, až po verbování StB: přičemž vedle ní se paralelně vynoří postava skutečné Lídy Baarové, která svědčí proti Vlastovi Burianovi. To však tvůrcům seriálu nebrání, aby Krallovou nadále ztotožňovali s Baarovou například poznámkami typu: „Říká se o vás, že jste chodila s Frankem“. To, že touto velkolepou travestií uvedli diváky do zmatku, tvůrci dost možná i tuší, dokonce se „sportovně snaží tomu zasmát“ například tímto dialogem:

Krallová: „Já přece nejsem Baarová ani Mandlová.“
Vyšetřující: „To přece nikdo netvrdí.“
Krallová: „Ale vyjde to nastejno.“ 

V tom, co v Bohémě je a co není pravda, už se pletou i předobrazy seriálových postav, jako je Jana Štěpánková (kterou v Bohémě zastupuje postava Dcery). Ta v televizním pořadu Rozstřel prohlásila: „Když tam přijde moje máma a řekne, že odmítá hrát Partu brusiče Karhana v Národním divadle a že odchází, to je velký omyl. Tak to nebylo. Mámu vyhodili, protože řekla, že Vítězný únor byl puč. Ona letěla.“

Spolupracovník Kulturních novin, divadelní a filmový vědec Libor Vodička, to uvádí na pravou míru: „Pravdu nemá ani seriál (který tvrdí, že Elena Hálková roli nehrála), ani paní Štěpánková, která je v pochopitelném afektu. Nejednalo se o Partu brusiče Karhana, protože tu inscenoval E. F. Burian ve svém Déčku, v té chvíli již přejmenovaném na Armádní umělecké studio. Byla to hra Velká tavba a Elena Hálková v té inscenaci hrála postavu Anky (alternovala Jiřina Šejbalová). Režii měl Jindřich Honzl, a Miroslav Horníček, který hrál postavu Novosada, na hru vzpomínal tak, že při jakési zkoušce spadly kulisy a oni s Milošem Kopeckým dostali pokutu za to, že zpívali (a tím hru glosovali) ‚Pec nám spadla!‘. Premiéru měla hra v říjnu 1949 a hrála se pouze sedmnáctkrát, pak byla stažena a nadále bylo nedoporučeno uvádět na scéně Národního divadla další hry s výrobní tematikou. Matka paní Štěpánkové Elena Hálková byla v angažmá Národního divadla do 31. srpna 1951. Nicméně doufám, že Jana Štěpánková nedá tu kauzu k soudu a já nebudu muset psát znalecký posudek, protože to jí ani mně za tu námahu nestojí.“

Uvést na pravou míru pár dalších věcí recenzentovi za tu námahu nicméně stojí (ostatně je to v tomto případě naposled):

- Větu, že film je nejdůležitější umění, neřekl Stalin (jak se tvrdí v seriálu), ale Lenin.

- Lyndon B. Johnson nevyzval vojska Varšavské smlouvy ke stažení z Československa (jak se tvrdí v seriálu), ale naopak okupaci v telefonickém rozhovoru s Leonidem I. Brežněvem schválil.

- Film Slepice a kostelník (1950), v němž poprvé po válce hrál Vlasta Burian, nenapsali dělníci (jak se tvrdí v seriálu), ale renomovaní scenáristé Vladimír Bor, Jan Strejček a Jaroslav Zrotal.

- Vlasta Burian nebyl za „národní nespolehlivost“ odsouzen ve druhém (jak se tvrdí v seriálu), ale teprve ve třetím procesu, který s ním byl veden.

A tak dále a tak podobně. Na „komunistické šlampáctví“, které je v posledním díle symbolizováno upozorněním Elišky Žákové, že zbraň použitá ve filmu z roku 1938 byla ve výrobě až za války, produkce samotného seriálu Bohéma vskutku důstojně navázala.

Opravník filmařský

Někdy si sami tvůrci odporují, jako třeba když Vítězslav Nezval v jedné scéně v zuřivém vzteku křičí, že s Havlem je třeba zatočit – a o dvě scény dál se mezi řečí dozvíme, že se za Havla přimlouval, nebo když Zdeněk Štěpánek z přetlaku, že musí hrát v sovětském nesmyslu o Juliu Fučíkovi, chrstne své exmanželce do obličeje sklenku vody – a vzápětí se Otakaru Vávrovi dojatě vyznává, že Fučíkovi ztvárnění své role dluží. Některé scény jsou filmařsky absurdní, jako když se v jedné scéně dozvíme, že Martin Frič je mrtev – a vzápětí ho vidíme svíjet se na pohovce, anebo když se uprostřed dramatické scény druhé emigrace Miloše Havla objeví střih na obličej vypravěče Žáka, který švejkovským hlasem říká: „A tentokrát už utekli!“

Seriál navíc nemá žádnou dramatickou klenbu, jde jen o nahodilou snůšku vesměs bulvárních historek ze zákulisí československého filmu v době, která měla velký dramatický potenciál, jejž však tvůrci ani zčásti nevyužili. A jedna zdánlivá maličkost: v posledním díle se už navíc ani nepředstírá, že seriál má vlastní hudbu, a je přejata doslovná hudba ze seriálu České století.

Tento debakl je o to horší, že režisér Robert Sedláček má zjevný potenciál, který projevil například skvělým obsazením některých rolí (Burian – Javorský, Nový – Rašilov, Štěpánek – Dlouhý, Söhnel – Hájek) i režií některých scén, v nichž se zřejmě utrhl a nerespektoval „akčně-tržní“ dramaturgii České televize (jako když estébácký důstojník potká na ulici bývalého „vzpurného soudce“ a pozdraví ho se slovy: „Vás ještě neodvolali?“, a soudce na to odpoví tím, že mu úslužně zapálí cigaretu). Tyto jemné scény jsou však přebity a zničeny řadou hollywoodských krváků, (jako když Revoluční garda Vlastovi Burianovi při zatýkání a bití šlape na hlavu vojenskými botami).

Špatně propagovaná propaganda

Jak už bylo řečeno v předchozích recenzích, seriál Bohéma je propaganda oficiální linie režimu, který v této zemi nyní vládne, a je o to horší (nebo lepší?), že je to velice špatně provedená propaganda – v některých kreacích velice podobná některým produkcím Goebbelsova ministerstva propagandy ze třicátých a čtyřicátých let (obsadit do záporné role vedoucího dělnických odborů muže se zřetelnými rysy kryptoftalamu je urážka jak dané třídy, tak dané skupiny handicapovaných), v jiných kreacích ideologického oddělení ÚV KSČ z padesátých a sedmdesátých let (za prototyp otravné divadelní překladatelky a cenzorky je v seriálu vybrána Josefa Slánská, později v padesátých letech vězněná „nepřítelkyně režimu“ a v roce 1977 jedna ze zakládajících signatářek Charty).

Ideovým zázemím posledních dvou dílů je vyprávění o tom, že komunisti s Benešem po válce znárodnili československé divadlo a film, které tím pohřbili. To je však pravda pouze z poloviny. Způsob „znárodnění“ divadel Vlasty Buriana a Oldřicha Nového byl jistě nespravedlivý, ve své době znamenal pro naši kulturu citelný zásah (především se to týká Divadla Vlasty Buriana, které bylo v určité době inkubátorem avantgardních talentů), a způsob, jak režim nakládal s Milošem Havlem, byl jistě zločinný. (Ovšem fakt, že seriál z Vlasty Buriana a Miloše Havla udělal jednoznačné světce, zatímco třeba z Jaroslava Marvana všeho schopného Jaga, ani jedné z těchto ve skutečnosti zajímavě plastických postav neprospělo.)

Nicméně to, že československý film byl z malých soukromých, převážně ateliérových produkcí konečně přesunut do plenéru a do větších, státem dotovaných produkcí (jak tomu bylo ostatně už i za okupace, kdy byly české filmy dotované ze státních peněz; Willy Söhnel a Miloš Havel tehdy pro český film udělali totéž jako Jan Procházka v letech šedesátých), byl přes všechny hrůzy, které tento proces provázely, posun neodvratitelný a v konečném důsledku pozitivní. Ke cti tvůrcům je třeba připsat, že slova Miloše Havla: „Já to tady postavil stejně tak, jak vy teď stavíte ten státní film. Aby s vámi a s tím vaším filmem jednou taky někdo nezacházel jako vy teď se mnou…“ obeznámenému připomínají následný v zásadě tunelový konec národního Filmového studia Barrandov na začátku další epochy, v letech devadesátých, v režii Václava Marhoula a jeho boys.

Pro recenzenta by dobrým zakončením seriálu byla scéna umístěná uprostřed posledního dílu, v níž během natáčení filmu Anděl na horách jistá klapka zavolá:

„Stop!“
„Proč jste to řekla?“ ptá se režisér filmu Bořivoj Zeman.
„Protože jsem myslela, že když hrajou blbě, může dnes každý zakřičet stop?“
„Kdo to je?“ ptá se (všudypřítomný) Martin Frič.
„Nějaká Věra Chytilová.“  

Takový konec by však mohl symbolicky znamenat, že znárodnění československého filmu mělo své oprávnění v pozdějším vzniku nové vlny a filmového zázraku šedesátých let, a tak se seriál končí odjezdem dcery hlavního hrdiny vypravěče do emigrace na prázdném dvoře setmělého pavlačového domu.

Tak prázdném, jako je celý seriál Bohéma.

P. S. k heslu seriálového Otakara Vávry: „Každý film musí mít jednu opravdu krásnou holku.“

Tak alespoň tu pro mě Bohéma má. Je jí Petra Jungmannová v roli Elišky.

Bohéma. Česká televize 2017, scénář: Tereza Brdečková, režie: Robert Sedláček. Díly Vyhrát za každou cenu (79 minut) a Dvojí tváře (93 minut).

 

Tip na další čtení

Recenze seriálu České století na stránkách Kulturních novin:

Autorovy recenze předchozích dílů Českého století na Britských listech: