Den
Fejeton o jednom dni pečovatele.
Vcházím do rodinného domku v tiché ulici na okraji našeho města. Je půl osmé, můj pravidelný čas – a jako vždy je otevřeno. Zevnitř se ale ozývá dětský brekot. Je to Jan nejmladší (3), vnuk mého klienta Jana staršího (68). Ten – jak zjistím, když projdu dům – ještě spí, stejně jako otec dítěte Jan mladší (45).
„Pojď, uděláme si snídani!“ utěšuju ho. Společnými silami chlapce oblečeme a během toho se dozvím, že maminka musí brzy ráno do práce a on se v domě probudil sám. Když – už klidný – sedí v kuchyni u stolu a snídá, jdu probudit svého klienta, kterého posadím na vozíček a skrze ranní hygienu (kterou obyčejně začíná slovy: "Nic jsem nedělal a neumazal se - tak proč bych se měl mejt?") se časem taky propracujeme ke kuchyňskému stolu. V tu chvíli se probouzí i otec dítěte, který má v domě opravářskou dílnu, v níž každý den pracuje dlouho do noci – a po malém šláftruňku chodí spát až k ránu.
„Tak tě vítám do novýho dne, vole!“ říká mu Jan starší, kterého před rokem ranila mrtvice a ochrnul na polovinu těla. „S takovou dopadneš brzo jako já!“
„Ale prdlajs. Ty kdybys nezačal najednou chlastat i kouřit, moh jsi bejt ještě čipera,“ usazuje otce Jan mladší a ukazuje mi novou víceúčelovou rozbrušovačku, zakoupenou v Německu. „Tu mám od známýho. Představ si, že si ji koupil za sto tisíc, a když se mu rozesrala a chtěl ji reklamovat, tak na něj v Mnichově udělali dlouhej nos. Přece se nebudou mazat s nějakým z…..ným Čechem, že jo. Tak mi ji dal, já ji rozkuchal, narval jsem tam úplně nový střeva a jede jako hikari. Však my si poradíme. Hele, stará tady zapomněla rychlý špunty. Uděláme si Silvestra, hoši?“
Bouchne špunt a my všichni čtyři chlapi v chalupě se po náročném ránu radujeme ze zurčící tekutiny v hrnečcích.
Jan mladší pokračuje na mou adresu: „Tak jsem ti sehnal tu lednici. Střelil mi ji za pětistovku synek vod mojí bejvalý. Von je chlapec pěkně zhejčkanej, maminka má zlatnictví a zaměstnává ho jako nákupčího za čtyřicítku měsíčně, tak se hoch ani nemusí mazat se žádnou školou, ví vo celym slavnym životě hovno a vidí ho růžově. A když mu upadne madlo vod ledničky, tak se jí zbaví a maminka mu koupí novou…“ Zasní se. „Jó, jeho maminka, ta když vode mě vodešla, tak mě nechala samotnýho se starší holkou, my šli v létě nakupovat, nevěděli sme co, ale měli sme žízeň, tak jsme nakoupili. A já pak doma koukám - my neměli vůbec nic k jídlu; jen samý pití…“
Jan starší smutně naváže: „To znám. Když ode mě odešla tvoje matka s váma, tak jsem každej den k snídani, k vobědu i k večeři prostíral čtvery talíře, příbory, hrnky. A pak jsem se tu málem upálil, když jsem strčil do trouby kachnu a usnul. Pánové, co budeme snídat, měli bysme do sebe dostat nějakou vlákninu. Navrhuju dát si párek…“
Ze tří hrdel se ozve souhlasné „Jóóó!“
–
Další službu mám u klienta K. Je to nevidomý pětaosmdesátiletý pán, se kterým se v třeskuté zimě zahříváme vzpomínkami na jeho cesty na Kubu, do Izraele (autobusem!), do Bulharska. Jeho dcera, která službu objednala (a již jsem nikdy neviděl), mi v bytě nechala itinerář, co vše se během služby musí zvládnout: v blízkém obchodě nakoupit, aplikovat inzulin, podat večeři, připravit snídani, svačinu, uklidit... S panem K. spolu pravidelně strávíme dvě hodiny, které zapíšu do výkazu. Když však odpoledne přijdu na službu, zjistím, že dvojka ve výkazu je škrtnutá a místo ní je napsaná jednička. Dvě hodiny à 85 korun českých je na dceru pana K. (která od státu pobírá na svého tatínka dávky za péči, ačkoli bydlí jinde) moc, a tak si po dohodě s ní budu psát jen jednu hodinu, i když u pana K. strávím půl druhé hodiny nebo víc...
–
Je večer. Výzdoba pivnice Labská vypadá jako výzdoba každé typické české hospody. Fotka kostry sedící na lavičce s nápisem „Fanoušek Pardubic při čekání na výhru“, vitrína se sklenicí nakládaného zelí, pytlíkem knedlíků v prášku a gumovou husou pro psy s nápisem „Uvař si sám“ a dvojjazyčný německo-český protektorátní nápis „Politické hovory se zapovídají“. Po třetím pivu ve zklidněných a rozjímavých myšlenkách padne můj pohled na kalendář, z něhož křičí žhavá věta:
„Čekám! Tvoje láska.“
Moje duše ihned zareaguje: „Ale jaká? Kdopak jsi?“
Teprve pak zaostřím svůj zrak a zaregistruji, že jsem při čtení udělal chybu. Nápis na kalendáři ve skutečnosti zní: „ČEKÁM! TVOJE LABSKÁ.“
Uklidní mě to. Vše je, jak má být...