KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Více než dvoumiliardový rozpočet, většinou z peněz koncesionářů. Smysluplné poslání instituce dané zákonem. Je však adekvátně naplňováno? Český rozhlas – tato tradiční mediální instituce – vzbuzuje řadu otázek.

V České republice máme takzvaný duální mediální systém. Tvoří jej z jedné strany veřejnoprávní média – Český rozhlas (ČRo) a Česká televize (ČT), jež jsou zřízené zákonem jako nezávislé instituce financované především z koncesionářských poplatků a plnící funkce stanovené tímto zákonem. K nim se druží ještě Česká tisková kancelář (ČTK), kterou živí poskytované informační služby. Z druhé strany je tu pole komerčních médií, což jsou soukromé rozhlasové a televizní stanice a velká tištěná média. Jejich hlavní příjmy (a to platí i pro tisk) plynou především z reklamy, což určuje charakter těchto médií – jejich obsah se především musí dobře prodávat a šířit, aby byl pro inzerenty zajímavý. Pochopitelně nelze žádné z těchto typů médií považovat za žánrově „čisté“. I veřejnoprávní média musejí hledat způsoby, jak přitáhnout pozornost určitého množství posluchačů či diváků, protože jinak by jejich služba postrádala smyslu.

Rozhlas a zákon

Český rozhlas je zřízen samostatným zákonem (č. 484/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a má též zákonem stanovenou úlohu. Stojí za to onen paragraf číslo 2 ocitovat celý (zvýraznění některých pasáží učinil autor článku):

(1) Český rozhlas poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením rozhlasových programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky a do zahraničí (dále jen „veřejná služba v oblasti rozhlasového vysílání“).

(2) Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání jsou zejména

a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů,

b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky,

c) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti,

d) rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin,

e) výroba a vysílání zejména zpravodajských, publicistických, dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů a pořadů pro děti a mládež.

Oříšek naplňování veřejné služby

Zákonné zadání zohledňuje všechny aspekty smysluplné veřejné služby – od poskytování důvěryhodných a vyvážených informací přes obsahovou vyváženost programů až po aspekt kulturní – rozvíjení kulturní identity všech obyvatel našeho státu. Primitivní argumentaci, že rozhlas má vysílat to, co lidi chtějí, by nejlépe naplnil bulvár. Ten vychází zcela vstříc tomu, co si přeje velká část obyvatelstva. Ale to není zadání veřejné služby: Ta je tu proto, aby šla proti bulvarizaci, aby byla zárukou kvality v informování i v zábavě a aby měla do jisté míry i osvětový charakter.

Nelze zastírat fakt, že je to obtížný oříšek, naplnit toto komplexní zadání a současně udržet jistou významnou míru poslechovosti. Rozhlas však dostává od koncesionářů finance právě proto, aby to zvládl. Aby udržel veřejnoprávní charakter obsahu, který lze zjednodušeně charakterizovat těmito pojmy: spolehlivost a důvěryhodnost informací, vkus, udržování kulturních hodnot, jazykových standardů a také obsahové kvality.

V oblasti rychlého a kvalitního zpravodajství, které široká veřejnost potřebuje (například kvalitní informace o dopravě) a jež je také nejblíže samé podstatě rozhlasového vysílání, je tento cíl naplnitelný nejsnáze. Radiožurnál jako specializovaná zpravodajská stanice je nejposlouchanější a nejprestižnější stanicí Českého rozhlasu. Zde je „produkt“ jasný a díky velkým finančním prostředkům a širokému personálnímu zázemí nemá ve svém oboru konkurenci. Žádná komerční stanice nebude nikdy tímto směrem investovat.

V oblasti kulturně-sociální je ovšem situace jiná, střetává se tu různé vnímání kulturního obsahu a vzniká otázka: Jakou vlastně potřebujeme kulturu? A jaké hodnoty? Tady velmi záleží na filosofii, s jakou je rozhlas řízen, na hodnotách, jež si uvědomuje a ctí jeho management – nikoli jen v oblasti veřejně pronášených frází, ale také ve skutečném životě: a to i v reálných gestech a manažerských opatřeních.

Současný rozhlas jako kvazikomerční instituce?

Problém rozhlasu jako instituce je už delší dobu odvozen od dobových trendů. Veřejnoprávní rozhlas se snaží zmodernizovat, omladit, ekonomicky zefektivnit rozhlasovou práci, odhodit „stereotypy“ a „zátěže“ minulosti, obstát v „konkurenčním boji na mediálním trhu“. Nejvýraznější projevy těchto snah nastaly – verbálně i organizačně – po letech koncepčního potácení s nástupem Petera Duhana a jeho náměstků v roce 2011. Na vedení ekonomiky a personalistiky začali být nabíráni manažeři bez zkušeností s prací ve veřejnoprávním médiu, zato s tvrdě manažerským pojetím fungování rozhlasové instituce.

Začalo se mluvit o tom, že rozhlas je „firma“, že potřebuje „rebranding“, z personálního oddělení se staly „lidské zdroje“. Na působení jistého personalisty, pana Ferenčíka, by se nemělo zapomenout jako na odstrašující příklad nekompetence a neporozumění situaci. Personální technokratismus a neúcta k lidem z profese, k rozhlasákům se zkušeností a tradicí, byla základem jeho myšlení. Bohužel tento typ myšlení se nevytratil s jeho odchodem. V protikladu s proklamacemi managementu o posílení role a počtu těch, kteří skutečně připravují obsah vysílání, se začali nabírat nejrůznější specialisté – od marketingových přes obchodní a komunikační a kdovíčeho. A začaly se hrát typické potěmkinovské hry absolventů různých manažerských kurzů – zaměstnanci byli například vyzváni, aby vyplnili dotazník s návrhy, co zlepšit (podepsáno bylo anonymní oddělení lidských zdrojů). Z něho ale nic dalšího nevyplývalo, protože o směřování reforem už bylo stejně rozhodnuto. 

Transparentnost je pro veřejnoprávní instituci základem bytí

Je zajímavé, že nikdo se v mediálním poli kriticky doposud nezabýval filosofií provozu veřejnoprávního rozhlasu, tohoto kolosu s ročním rozpočtem více než dvě miliardy korun. A přitom existuje oprávněné podezření, že například neobyčejně formalizovaný systém veřejných zakázek může být ve své podstatě problematický a umožňovat vysávání peněz různými zprostředkovateli. Jedním z důvodů odstoupení ředitele Duhana byly problémy s jeho náměstkem Koliandrem, kterého nakonec ředitel propustil, protože prý „ohýbal veřejné zakázky“ (vlastní Duhanova slova). V této věci bylo podáno i trestní oznámení. Z pozdějšího průběhu soudního procesu, jenž nakonec trestnost jedné podezřelé kauzy nepotvrdil, zůstává však značná pachuť nad tehdejšími poměry v rozhlasovém managementu.

Na druhé straně outsourcing služeb v rámci provozních úsporných opatření vedl k tomu, že zakázku na úklid získala firma, která v podstatě zneužila v soutěži dotace na postižené pracovníky a pak těm nebohým uklízečkám s minimálními hodinovými odměnami několik měsíců neplatila. Veřejnoprávní rozhlas, jenž by měl být vzorem etického chování, tu zapříčinil takovou situaci. Jak to dopadlo – ví se? Dostaly ty uklízečky kompenzaci od rozhlasu jako zadavatele? Bylo by to slušné, ale asi ne.

Dále: Ví běžný koncesionář, kolik berou v průměru rozhlasáci, kteří tvoří program, kteří jdou dennodenně se svou kůží a pod svým jménem na trh a kolik třeba bere management? Vedení opakovaně slibovalo navýšení platu tvůrčím pracovníkům. Nevím, jak to kde proběhlo, ale autor těchto řádků má osobní zkušenost, že za jedenáct let práce v rozhlase na pozici redaktor/dramaturg mu byla zvýšena mzda pouze jednou o částku v řádech stokorun. A nebyl sám.

Nechci zde rozviřovat emoce, ale mám za to, že u instituce placené z peněz veřejnosti by toto mělo být nejen transparentní, ale podléhat i veřejné diskusi. Generální ředitel Duhan měl plat 160 tisíc korun měsíčně a pololetní odměny téměř půl milionu. Kdyby měl měsíčně odměn nanejvýš deset procent – jako je tomu u jakéhokoli dalšího zaměstnance – dostal by za půl roku 80 tisíc korun. Dobře, zaokrouhleme to na 100 tisíc: Není to dost? To je otázka etická. A to je také otázka na Radu Českého rozhlasu.

Nový ředitel Zavoral (předchozí Duhanův náměstek) má nyní nastaveny stejné parametry jako jeho předchůdce. Je to v pořádku? Na základě čeho rozhlasová rada tyto odměny stanovuje? Je správné, že řediteli Duhanovi, který v řadě ohledů víceméně selhal a svým manažerským chaotismem přispěl ke zhoršení interní situace v rozhlase, byla po jeho rezignaci vyplacena částka zhruba dva miliony?

Současné vedení avizovalo na počátku svého působení jakousi ochotu pro transparentnost něco udělat, dokonce nový ředitel Zavoral prohlásil, že sníží počet vedoucích pracovníků a ušetřené prostředky půjdou na platy programových pracovníků a pracovníků archivních fondů (více o tom viz zde). Například v Brně je přitom dlouhodobá realita taková, že tamní archiv, který by vzhledem ke svému rozsahu a důležitosti (druhý největší po Praze) zasluhoval samostatnou profesionální správu, již už od roku 1993 postrádá, a o jehož stavu nouze se mluví už dlouho, nedostal zatím žádnou posilu. A zřejmě ani nedostane.

Centralizace je v demokracii škodlivá

K obecnému „modernizačnímu“ trendu se přidružila i silná centralizace jak organizační, tak koncepčně programová, která dokončila dlouhodobou proměnu regionálního vysílání – jež je nejbližším zrcadlem regionů, odkud se rekrutuje většina plátců rozhlasových poplatků – směrem k jednoduchosti a svého druhu zjevné jednoduché komerci. V regionálních stanicích byly zrušeny odborné redakce, z jejich vysílání víceméně vymizela náročnější publicistika a autentická regionální tvorba, místo redakcí vznikla malá oddělení programu a stanice dostaly v podstatě jasné komerční zadání: Přitáhnout písničkami na přání, využíváním potenciálu populárních ososbností, nekonfliktním a jednoduchým obsahem – nejlépe proudově odbavovaným (bez nutnosti studiové a hlubší redaktorské přípravy) – co nejvíce posluchačů 60+ s nižším vzděláním.

Tato centrálně a jednotně uplatňovaná strategie ve všech regionech měla bolavé následky pro tradiční stanice typu Brna a Ostravy, protože centrálně řízená dramaturgie tvorby a publicistiky plně nenahradila autentickou regionální dramaturgii a její kulturní potenciál. Z těchto vážených kulturních institucí, jež kromě mediálních kompetencí plnily i další důležité veřejnoprávní funkce (budování zvukového archivu regionu, podpora regionální tvorby a kultury), se staly stanice, které zápasí s minimálním personálem o posluchačskou přízeň v poli regionálních komerčních stanic a obsahově se víceméně dostávají do stínu větší celostátní stanice Dvojky. Regionální studia nejsou v současnosti autentickými regionálními stanicemi, ale spíše oblastními expoziturami centra, jež určilo jejich jednotné programové schéma, určuje jejich hudební dramaturgii a „posiluje“ jejich denní vysílání pořady připravovanými centrálně.

Veřejnoprávní bezradnost

Filosofie současného rozhlasového managementu je dlouhodobě v podstatě marketingová, cílí rozhlasovou produkci na posluchače podle statistických průzkumů a počítá s efemérností další rozhlasové existence. Na konferenci o regionálním vysílání v říjnu 2016 v Brně  zazněla z úst nejvyššího managementu teze, že nevíme, kde bude rozhlas za deset let, bude-li existovat vůbec. To je dosti skličující postoj, který, zdá se nevnímá jedinečnost rozhlasového média.

Na téže konferenci se také plně ukázal způsob přemýšlení managementu o rozhlase – analýzy posluchačských preferencí a technokratický přístup k programovým segmentům. Kvalitu má posuzovat posluchač, který je "středem" současného rozhlasového snažení. Nic proti tomu, ale tato fráze se dá vykládat různě, tedy i zcela komerčně. Bezradnost koncepční a obsahová se vedle přizpůsobování se preferencím například projevuje tím, že se pro naplňování zdání „veřejnoprávnosti“ a současně nadbíhání trendu být up-to-date zřizují zdánlivě  efektní projekty pro marginální městskou subkulturu (stanice Wawe, Jazz), jejichž reálný dopad na cokoli je mizivý - ať z hlediska poslechovosti či role v širším kulturním poli.

Nic proti moderní populární hudbě ani proti jazzu, sám k nim mám blízko, ale veřejnoprávní médium by mělo fenomén hudební kultury uchopit solidněji. Když budu trochu provokativní, položím otázku: Proč například nezřídit Český rozhlas Folklor se sídlem v Brně, který by byl z principu smysluplnější a měl poslechovost určitě vyšší než ty zhruba čtyři tisíce posluchačů denně, které mají ony speciální hudební stanice? Vycházel by z domácí kulturní tradice a posiloval by regionální kulturní identitu dle zákona. Na Moravě, na rozdíl od Čech, jsou stovky folklorních souborů (nemluvě o neformálním životě tradice), které jsou ideální záchytnou kulturní a sociální sítí pro mladé. Realizace takového projektu by ovšem znamenala opustit současné směřování bujícího centra. Rozhlas má nejvyšší stav zaměstnanců v historii – zhruba 1550, z toho jich však ve všech zeštíhlených regionech (dvanáct stanic mimo Prahu, dva "regiony" sídlí v Praze) působí pouze zhruba 450 a z tohoto počtu je ještě odhadem třetina podřízena přímo centru (zpravodajci, někteří redaktoři v tvůrčích skupinách).

Nechci rozebírat další detaily, jde mi o ilustraci celkového pojetí současného veřejnoprávního rozhlasu, jež se jeví v podstatě jako kvazikomerční a hrubě technokratické. Vedle pochybností o autentické veřejnoprávní povaze ČRo a ČT, jež vyplývají z nedotaženého systému mediálních rad, který již před časem analyzoval Karel Hvížďala , mám důvodné pochybnosti o naplňování zákona ze strany Českého rozhlasu, a to zvláště v oblasti rozvoje kulturní identity občanů České republiky a v péči o udržení jejich kulturního dědictví. Veřejnoprávní rozhlas totiž není mediální firmou, nýbrž především kulturní institucí, která by měla přispívat k rozvoji kulturní svébytnosti a jedinečnosti naší republiky a jejích jednotlivých částí.

Rozhlas by měl být kulturní institucí ve všech ohledech.

Vývoji ukázkového případu - brněnské rozhlasové stanice  - z pohledu necentrálního jsem podal v textu na serveru Město hudby.