Počteníčko: Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě

Obrázek nebo fotografie#19306

Počátkem roku 1929 přijel polárník Jan „Eskymo“ Welzl do Brna a diktoval redaktorům Lidových novin Edvardu Valentovi a Bedřichu Golombkovi své paměti. Kniha Třicet let na zlatém severu se nerodila lehce, jak o tom svědčí následující vzpomínka zachycující náčelníkovu odzbrojující bezprostřednost.

 

Redaktor mu kreslí mapy, hodinu si to vykládají; ale Welzl nechápe a nechápe.

„Pane, to už mě učilo lidu!“ pochlubí se, „a žádné mě to nenaučil. Depak! Na mapě, to já se nevyznám. To máš marny. Ja, ja, ale néni už čas jit k vobědu? Poďme rač jest!“

Bylo rozhodnuto, že půjdou. Je už opravdu načase.

„Půjdete ke mně k obědu a potom budeme dál pracovat.“

„No dobrá.“

Jdou k tramvaji, čekají chvíli, už jede. Welzl nastupuje pomalu a ztěžka. Konečně silně vzdychne, je na zadní plošině mezi stlačenými cestujícími. Přichází výběrčí, stojí u Welzla; starý náčelník se hrabe po všech kapsách a po očku se dívá na redaktora, který na něho kývá, že to zaplatí za oba.

„Jak vy, chudáku, k tomu přindete, abyste platil za mě! Dyť já peňze na to taky mám, enomže jich nemožu hneď najit.“

Je zaplaceno; jedou až ke kopci pod vilovou čtvrtí, tady vystupují a jdou nahoru.

Welzl ztěžka funí.

„Já mám moc velké břuch, to je tym zajedovatěnym žalódkem. Ale ten já zas na severu ztratim. Ja, my dáme dohromady paměti, vy mně budete dávat tu paměť, já budu vykládat a vy budete psat. Pane redaktore,“ žduchl do něho loktem a zamrkal na něho šibalsky, zastaviv se, „pane redaktore, my spolem uděláme paměti hotovy, sakra, chlapče, já s tebó udělám paměti, obzvláště dyž my dvá to budem dělat spolem. Nic se neboj, všecko piš, všecko bude svatá pravda!“

„To je hlavní věc, pane Welzl.“

„To já vim! Já tě něco povim, já vám něco povim, pane redaktore, pote sem bliž – mezi nama – my to prodáme do Ameriky, tam to budó čist, u nás to budó čist a řeknó si, aha, Arctic Bismarck, čerta ďábla, ten chlapik se stal spisovatelem! Já vim, že dyby tam bylo slovo zelhany, že mě zavřó. Šak mně to dobře řekl jeden pan redaktor v Německu, moc fajnové pán, ale škrob, dal si vykládat půl hodiny, nedal za to ani cigárku a v novinách o mně napsal na první stránce. Já znám takovy fajnovy pány! Ale redaktorovi se musí mluvit pravda, protože to vynde v novinách, ja, ja!“

Konečně se vevalil do bytu.

„Á! Á! – panička, maucta, maucta, paničko, no ja. Jan Welzl, polárni badatel, cestovatel a spisovatel. Máte fajnovó paničku. Fajnovó, mladinkó! No, uděláme holt paměti, paničko!“

„Však už se těšíme, odložte si, pane Welzl!“

„Co?“

„Abyste si odložil klobouk.“

„Ja.“ – Položil klobouk v předsíni na zem na linoleum a vešel do pokoje.

Služka nesla oběd.

„Kdo je ta slečna? Služka – ja, no, to je moc škaredá osoba, paničko, to néni fajnová ženská. Polivka! Áá, polivku, tu já rád. Ja, ešče přiléte, ešče žufánek, ešče jeden. Polivku já až navrch. My u nás v dirách polivku nemáme. Vite, paničko, my často jime hrozné neřád, ale Eskymáci ešče horši. Zhnily, smradlavy, až v tem červi lezó, takovy jak ty nudle, jenomže krači, moc fajnová polivka! Vite, paničko, oni tym smradlavym idlem si tym pádem zajedovatijó žalódek a střeva, majó zajedovatěny vnitřnosti a plny neřádu. Ešče si vezmu, paničko. Ja sakra – vlastně, já se cpu a vy ste si zatím, chudáci nebozi, vzali enom pul šufánku! Šak se divam, jak ste hubeny. Paničko, vám se tady něco udělalo na bradě, nejaké strup, no ja, ja. To nevadi – áá, maso!“

„Tu je telecí a tam hovězí. Chcete brambory k omáčce, nebo knedlíky?“

„Paničko, já si vezmu ze všeho kósek.“

„Pijete rád k obědu pivo?“

„Ja. Ale vy si taky vemete pivo.“

„Ale my nepijeme nikdy pivo k obědu.“

„Co? Neřikéte! Pivo budete pit a dosť! To pivo vám já zaplatim! Vy máte se mnó náramny ótraty, počkéte, tady sem viděl vedle hospodu, já hneď přinesu –“

Vstával. Dalo dost práce, než se podařilo přimět ho, aby vypil tři láhve sám.

„Dobrá. Ale vy máte se mnó náramny ótraty, to já nemožu dělat, mně je vás lito, ubozi lidi! No, tož si ešče kósek vemu, paničko, já bych si dal hneď pár po hubě, že vás tady tak vobtěžuju.“

Druhý vrchovatý talíř jídel, které si upravil nožem a vidličkou v hustou kaši a které pojídal lžičkou, v něm zmizel. Nebylo už jídel na stole ani v kuchyni. Pochválil jídlo, ze slušnosti několikrát hlasitě říhl, aby ukázal, jak mu sloužilo.

„No tak, to mám radost, pane Welzl, že vám chutnalo. Je libo ještě?“

„Co?“

„Jestli chcete ještě trochu masa, bramborů a omáčky?“

„No ja. Ešče si trochu vemu.“

Chudinka paní se trochu začervenala. Museli poslat ještě pro oběd do restaurace.

„Ale móčnik né, to já nejim, to néni dobry.“

„No, aspoň kousek si vezměte, pane Welzl!“

„No ja. No, fuj! To néni dobry. Vaša kuchařka to špatně udělala, to mně leze do zubu. Já mám pokaženy zuby, mně jich spravoval jeden doktor v Praze, pipla, nejaké lump, načisto mě chtěl zvotročit, nastrkal mně tam jakysi věci, mě to dusilo a tlačilo, a povdá: Ešče musite přijit. Myslel sem si: spánembohem, tebe už neuvidim! Já se nedám zvotročit. Tož dosť, už su celé přežhrané. Tož se pustime do teho.“

Posadili se v pokoji vedle.

„Ja jezusmarja! Tóli cigárek!“

„No tak, sedněte si a začneme.“

„Tož tak – no – to je fajn! Ale v takové zesli já vám brzo usnu, na mě přinde takovy spani, já musim sedět na tvrdym.“

„No však si zvyknete.“

„No ja, tož dobrá. Tož vo čem mám vykládat?“

„No začněme – o čem chcete. Co vás zrovna napadne. Však už se do toho nějak dostaneme.“

„Tož co, hahaha, ja – teď mám najednó tu paměť, teď mně přišla tá paměť, budu vykládat tu komédiu v Greanforku, né?“

„No dobře, píšu.“

Zapálil si doutník, zavřel na chvilku oči, sklonil hlavu, držel se jednou rukou za spánek, druhou bubnoval v zamyšlení o opěradlo židle.

„Pište! V Greanforku za Dawsonem se stala tato komédia: V roce 1897, dyž tam počali kopat zlato, každé prospektor kókal, aby tam byl první a vzal si kósek země teho zlatyho pola, aby štěsti tam došel. Mezi nima byl taky Švéda z Ameriky. Znenadanou přijel jeden kamarád teho Švédu, co teho dobře znal. Ale on béval obyčejně jeho nepřitel, kde kolikrát ve Spojených státech všelijaky různice mezi sebó měli. A ten člověk byl taky Švéda. Ale on zpozoroval, že on je tam, nic se ho neříkal a klókal, aby vypátral, co on v jeho zemi má. A jednyho dňa znenadanou šel a našel si jedneho advokáta a udal k němu, že on mu sebral to zlaty pole. Dyž potom to mělo přijít k sódu, tak byl člověk jeden zeslané od soudného domu, aby mu podal ty papíry, že by se měl představit soudu. On otevřel obálku, četl to, vzal teho soudného sluhu od soudu a vyhodil ho ven. A to vzbudilo náramné zájem v celym kraju. Ale nebylo žádného strachu před tom, protože on měl veliky známosti dobréch kamarádů. Ešče se ztratil hodný čas, nežli on přišel potem k soudu. A když přišel potem k temu soudu, tak ten soud trval celé deň až do noci a celou noc bez nepřestále. Takže v posledku on tym pádem ten soud prohrál. Tenkrát tu chvilu, když on ten soud prohrál, tak tu chvilu se tam toli lidu nahnalo, že nebylo místa přijit už nic vic dál do soudného pokoje a nebylo už místa nic vic dál přijit na silnici stát, jak se tam toli lidu nahnalo. A on ten Švéda potem vyšel ven, a sotva vyšel ven, tak mu podali jeho kamarádi zbraně do ruk. On s tema zbraněma potem se vrátil k soudu a začal střilet po tech advokátech a tech co na něho falešně zapřisáhli. A to byla tym pádem veliká komédia zevnitř i zvenku soudného pokoje taky. Ono to všecko poutikalo ven, a dyž přišli ven, teprvá venku se to mlátilo a střilalo protivá sobě. Tak ten špás teho soudu stálo všelijaky mrtvých a raněných. Ty kamarádi ho potem vzali a odtahli ho pryč. Potem jeho kamarádi dali mu peňze, skoro toli, co bylo to zlaty pole v ceně. On potem odešel. Odešel na amerikánskou stranu a ty potem odebrali jeho pole. Tak dyž ten nové nájemnik chtěl přijit na pole a chtěl to pole odebrat, přišli znenadanou všelijaky muži v maskách a tak mu jich toli namlátili, že ho skoro do smrti ubili. Co měl dělat, musil se zebrat a utíct pryč. Ty kamarádi teho Švédu potem jeho zem vypracovali a ostatek peněz, co mu patřilo, ešče mu dodali. Tož takovy kósky tam vedli v začátku Dawsoně, dyž počali zlato kopat. Máte to?“

Ohromený, zadýchaný a upachtěný redaktor přestal psát. Tato čeština byla těžkým oříškem pro jehostenografické umění. Ale zapsal se zaťatými zuby všecko věrně do písmene.

„Mám to.“

Stařík mu nakoukl přes rameno do bloku.

„Co? Dyť tam máte jakysi krucánky, člověče, vy mě držite za blázna, vy ste si nic nepsal.“

„Ale psal, chcete? Já vám to přečtu.“

„No, to su zvědavé!“

Redaktor přečetl všechno, od začátku až do konce.

„Ja jezusmarja! Opravdu. No to sem to tak pěkně vykládal. Chlapče, sakra, my dáme paměti dohromady! Teď mám zrovna novó paměťo bílé vydře.“

Při vypravování o bílé vydře začal však strašlivě zívat a najednou usnul.

„Pane Welzl!“ třese jím redaktor. „Vzhůru! Co je to s váma?“

„Co je? Co je? Lidi, vy tady máte horko a na mě došlo tym pádem spaní. My uděláme to okno votevřeny! Jezusmarja, jezusmarja, to je nejaky spani!“

Snad kolínskou vodičku, napadlo redaktora. Přinesl flakón.

„Pane Welzl, ukažte, já vám to naliju na hlavu, to vás probudí!“

Proud kolínské vodičky, pak mávání blokem proti mokrému obličeji.

„Jezusmarjájósef, mám to ve vočách! Člověče, bláznite, vy mně chcete zvotročit, co to na mě lijete za zoft!“

„No počkejte, to vás hned vzkřísí, to vám dá hned zas paměť!“

Ale ukázalo se, že ani otevřené okno, ani kolínská vodička, ani kolíček proti bolení hlavy, ani silná černá káva – že nic z toho nedává paměť ospalému náčelníkovi. Teprve když přišel čaj a otázka: Je libo s citrónem nebo s rumem? zajiskřilo to v modrých očích.

„S rumem, paničko, s rumem!“

Nalil si čaj sám, jenom trochu na dno, ostatek dolil rumem, převrátil do sebe, zamrkal, uhodil pěstí do stolu.

„Člověče, teď ste mně dal tu paměť! My uděláme paměti hotovy! Teď sme na to přišli, čim dostanu tu paměť.“

A od té chvíle hodinu za hodinou se rozvíjely v tomto pokoji nesmírné historie, vyprávěné vypravěčem úžasným a obdařeným pamětí, jejíž dokonalost budila nejhlubší podiv. Veliký atlas na stole, zvětšovací sklo vedle něho, tak byla sledována místa Welzlových dobrodružství a jeho neobyčejného života. Všechno souhlasilo na kilometr. Věděl o všem, třebas, jak se hned ukázalo, nerozuměl mapě ani za mák. Nebylo to ovšem vypravování souvislé. Byla tu sta a sta otázek, často z věci, probírané několik hodin, povstalo třeba deset řádek popisu zdánlivě nezajímavého a nevýznamného. Je kanál v Ledovém moři. Dobrá, ale jak hluboko je vodní hladina pod ledovou pevninou? Jak hluboko je při přílivu a jak při odlivu? Zapřáhl psy. Jak je zapřáhl? Čím je zapřáhl? Do čeho? Jak vypadaly ty saně? Jak byly dlouhé a jak široké? Z čeho bylo to lano, na které psi byli zapřaženi? Kdo dělal lano? Navlékl si rukavice. Jaké to byly rukavice? Aha, že troje rukavice? Jaké jsou ty první? Ty druhé? Ty třetí? Z jaké kožišiny? A kde žije to zvíře? Jak jste je lovili? Kdo ušil ty rukavice? Vesměs věci, které byly Janu Welzlovi tak běžné a zřejmé, že přes ně přecházel k dalšímu ději a musel být vracen a vracen a vracen.

A tak, když nakoukla za několik hodin panička do dveří, spatřila tu k nemalému zděšení jenom hustou modrou a štiplavou mlhu kouře a v ní jako přízraky tři lidi. Dva skloněni nad blokem, třetí plivající kolem sebe žvance rozkousaného doutníku na koberec, na stůl, na pohovku, na svůj kabát a na kalhoty a křičící v zuřivém zápalu:

„Člověče, neštérujte mě, nechte mě vykládat ! neberte mě tu paměť! Já vykládám, a vy mně do teho skáčete, vy už ste mně zas vzal paměť! On mě bere paměť!“

Muselo se poslat pro novou zásobu rumu. Přihnul si, paměť přišla. Konečně to udělal redaktor tak, že v tempu psaní si znamenal na levou stránku bloku vždycky otázku, která ho při vypravování napadla, věc, kterou chtěl mít vysvětlenou blíže. Tak se pomalu kupila sta otázek, kterými se budou zabývat zítra a pozítří a při odpovědích na ně narazí jistě na jiné a jiné historie a na jiné otázky týkající se důležité části Welzlova vypravování: popisu, jemuž Welzl přikládal tak malou váhu, jako by člověk z Krasic přikládal malou váhu popisu Krasic.

Byl večer. O redaktorovo zápěstí se pokoušela křeč.

„Pane Welzl, pro dnešek, myslím, dost!“

„No proč? Já bych ešče vykládal, teď su v nélepši paměti.“

„No, ale já už nemohu.“

„No sláva, to sem já právě chtěl, abys nemohl, abys viděl, co su já za člověka a kdo keho utahá. Chlapče, teď vidiš, co já tě dám za paměti, a zétra zas tě dám novy paměti, novy pohádky. Ja, ja, ale teď musim“ – sáhl do kapsy – „zaplatit ty cigárky, co sem vám tady vykóřil.“

„Ale neblázněte, ty jsou přece pro vás, já vůbec nekouřím.“

„Moje, zdarma? A jaký to só?“

„Jmenují se regalia media a graciosas.“

„Ahá, no dobrá, tady je jich ešče dvanáct, ty tady necháme ležet, co? No pravda, co bysme s nima dělali? Ty tady necháme ležet, no ja.“

„O ne, ty si můžete vzít.“

„Ale depak, člověče, nebláznite, to já nemožu udělat!“ hrozil se, strkaje si doutníky do kapes. „To já vám nemožu udělat, vy chudáku! Vy se mnó přindete načisto v nic!“

Najednou upadl do zvláštních rozpaků. Podíval se za skříň, za pohovku, pod stůl, pod židle. Starostlivě se rozhlížel. Pak si klekl a lezl po čtyřech po koberci, vlezl pod stůl, jenom velkou latu vzadu na jeho kalhotech bylo vidět.

„Co to děláte, pane Welzl?“

„Ale nekde sem si dal klobók, dyž sem přišel, a teď ho nemožu najit.“

„Ale ten je přece v předsíni!“

„Ja rychtyk, ty vaše zatrápeny moresy! Teda v předsini! No sbohem, sbohem, na zhledanó zétra!“