Hořící brambor
Výstava, která na svou vernisáž v jihlavské Oblastní galerii Vysočiny přilákala historicky největší počet návštěvníků (hned po výstavě Františka Skály), představuje práce jihlavské rodačky, přední malířky naší současné mladší generace Denisy Krausové.
Název výstavy Denisy Krausové, Hořící brambor, nám evokuje cosi známého, blízkého; brambor jako jednu ze základních složek naší stravy, ještě nedávno doménu a symbol Vysočiny, půdu, zemitost, brambory pečené v popelu a s nimi romantizující aluze na obecnou historii i osobní vzpomínky, ale také horký brambor, věc, se kterou si neumíme poradit, a tak se ji snažíme co nejrychleji předat dál. Jenže tenhle brambor hoří. A tím končí všechna hřejivá blízkost. Domnívané porozumění známé situaci je narušeno, vyšinuto k okraji. Tomu přispívá zejména naznačená neukončenost děje, nikoli spálený brambor, ale probíhající hoření, plamen transformační změny.
Zde by se hodilo napsat, že právě taková je malba Denisy Krausové. A je to tak. Ve shodě s filosofem Antonínem Mokrejšem můžeme zmínit, že při běžném uvažování hraje nejdůležitější úlohu naše vědění o věci, na ně se soustřeďujeme, chceme je použít, abychom byli s pozorováním rychle hotovi a nemuseli věci věnovat další pozornost. Kdežto skutečné myšlení se soustřeďuje především na naše nevědění. Každé objevování v sobě současně propojuje odkrývání a skrytí. Každé barokně mířené světlo utápí část výhledu v ještě větší tmě.
I proto autorka čerpá z odkazu holandských mistrů stejně jako z insitního umění. Do zdánlivě statických a nekonfliktních scén zátiší s ovocem a květinami Krausová vkládá tuto znejisťující, proměnlivou přítomnost hoření. Nenahrávají našemu vědění o zátiší, abychom mohli být s pozorováním rychle hotovi. Nutí nás k revizi.
Zátiší v sobě akcentuje ticho. Ticho neživých předmětů ponechaných sice bez přítomnosti života, ale život sekundárně zobrazujících jako jeho otisk, zprávu. Tak i malby Denisy Krausové nesou autorčina osobní vyprávění, ale zobrazené objekty se svou formou, výrazem, nebo jen sousedstvím svérázně ujímají výkladu. Živá zátiší, rozestupující se pro revizi našeho nevědění, formulovaná nejčastěji jako pugety, tematicky mění jednoduchá klišé; květina v botě, v kleci, květinou je kopřiva nebo jen stín, lebka, citrón, místo květu kelímek. Ale plamen transformace prostupuje i strukturu věcí a tím i řád malířské iluze, když pod rouškou (povrchem) jedné věci vstupuje do obrazu věc jiná. Obraz se tak mění v dynamickou hru. To je fakt. Nicméně pozoruhodné je pozorování, že efektu metamorfické hry, té divácké obraz spoluutvářející nejistoty, co je skutečně pod kterým povrchem, obalem skryto, je dosaženo i bez průvodního textu. Ryze malířskými prostředky. Vytříbeným kolorismem, který si však ponechává odvahu provokovat, tempem obrazové plochy, jež vrství plošnou velkorysost s jemnou grafickou stopou.
Nepotřebujeme se dozvídat, že tyto květy mají určité významy, nebo že tato váza má specifický kontext, ani že ve skutečnosti navíc nejsou květinou ani vázou, ale něčím docela jiným. My to TUŠÍME. Divák cítí ve struktuře zátiší pnutí. Pulz. Stěhování duší. To není esoterika. To je umění namalovat živý obraz, který je současně čitelně napojen na malířskou tradici. To je odpověď na spekulace o tom, že se z obrazů Denisy Krausové vytratila narativnost – nevytratila, ona tam je, jen jsou to příběhy formulované mnohem více jako báseň než jako román.
Denisa Krausová, Hořící brambor, Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava, 17. února – 23. dubna 2017.