Viktor Dyk
Viktor Dyk (1877–1931) se nikdy nestal miláčkem národa, jehož verše by se psaly do památníků. Řadu jeho soudů a postojů lze v dnešní době už jen těžko chápat, ale základní otázka, jak může idealista přežít v české realitě, se nezměnila – jako by od té doby neuběhlo celé století…
Nervosní píseň roku 1913
Míjejí rušné dny,
chce každý nový úkol.
Proč jsem tak neklidný,
když klidno je tak vůkol?
A soumrak, který pad´,
mne víc než jindy deptá.
Proč chci se ještě ptát,
když nikdo už se neptá.
A vítr vane z hor,
psi, ti se choulí v budce.
Má touha a můj vzdor
proč napřahují ruce
v dalekou, dobrou zem´,
v zem´ opravdových lidí,
za dálným obzorem,
jejž oči neuvidí?
To není náhlá katastrofa
To není náhlá katastrofa,
to není vichr, jenž se zdvih´,
to není orel, který klofá
do útrob Prometheových…
To věci marné jsou a plané
a vůbec prosté tragiky.
A srdce hyne, ubodané
ne mečem, ale špendlíky.
Výkřik
Nezasvítil měsíc, nebylo ni hvězd.
Bouře také tenkrát krajem přehnala se.
Vyhlížeje z okna na bezcestí cest,
uslyšel jsem výkřik v noci bezehlasé.
Pronikavý výkřik. Pomoc prosila
úpěnlivě k smrti uděšená úzkost.
Ruka, jež se podá, je též posila.
– – Na noc jsem si vzpomněl, strhaných cest kluzkost.
Den mne znavil k smrti, příliš pozdní čas.
Zavru svoje okno, z pokoje se nehnu.
Po letech ten výkřik slyším: noc je zas.
Chce se běžet, přispět. Běžím. Nedoběhnu.
Noc únorová
To není jaro. Záclony jen cíp
je odsunut. Leč je to jako slib.
Ne ještě jaro; ale noci van
má vlažný přízvuk: srdce dokořán.
Čas klíčení; vše život, pohyb, hlasy.
Svůj klobouk snímáš a jdeš prostovlasý,
té první jara předzvěsti bys vydal
sny neklidné, jež přes zimu jsi hlídal.
Epigram
V čas, kdy se obzor mládí otvíral,
cest tisíc vedlo v kraje nedohledné.
Tenkrát sis Olympany dobíral:
„Co psali stokrát, píší po sto jedné!“
Z obrazu saiského ni roušky cíp
jsi, posměváčku, neodhrnul dosud.
V zvonivém smíchu zlozvuk jakýs skříp´.
Bezděčně krutý zachytil jsi osud!
Zbůhdarma posté lidé nepíší.
Je třeba k tomu podnětu a vzpruhy.
Psát třeba je, že prvý neslyší,
psát třeba je, že nepochopil druhý!
Vesele poprvé se zavolá,
ač nikdo neozve se, neohlédne.
Stokrát marně volat udolá.
Co lásky třeba psáti po sto jedné.