Pýthagorás aneb Prameny evropské vědy
Schopnost žasnout a vnímat působení krásy stojí nejen u kořene umění, ale i vědy.
Existuje taková prastará mystická tradice, která říká, že celý vesmír harmonicky vibruje, prostě zní v úchvatné harmonii a ti, kteří to dovedou, mohou této hudbě naslouchat. Totéž se říká o starořeckém filosofu Pýthagorovi. To je však pro současnou intelektuální tradici něco zcela nepředstavitelného, proto raději říkáme, že Pýthagorás nauku o hudbě sfér, jak to nazýval, vytvořil. A co že je na tom pro nás vlastně nepředstavitelné a nepřijatelné? Právě skutečnost, že by něco takového mohlo být nějak zakoušeno, že je to tedy určitý druh experimentu. My jsme prostě přesvědčeni, že experiment takto vypadat nemůže, a tedy nesmí, a tak jsme rozhodli, že si to kolega Pýthagorás ve svém nadšení všechno vyspekuloval. Koneckonců Řekové spekulovali často a rádi to všichni vědí, tak proč ne i v tomto případě?
Jenže ono to asi bude opravdu složitější. Existují totiž texty, které doslova říkají, že Pýthagorás byl schopen (na rozdíl od svého okolí) naslouchat harmonii sfér. Například v textu, jehož autorem je známý Porfyrios, nazvanémŽivot Pýthágorův (do češtiny přeložil Václav Bahník), můžeme doslova číst:„Sám pak naslouchal harmonii vesmíru, protože vnímal univerzální harmonii sfér a hvězd, jimi uvedených do pohybu, kterou my neslyšíme pro nedostatečnost naší přirozenosti.“
A potom v Asii se dodnes dochovala živá tradice, která toto naslouchání aktivně pěstuje a rozvíjí (je to jedna z jógových disciplín), a je tedy skutečně pravděpodobné, že Pýthagorás ze Sámu byl jen článkem tohoto proudu, zvláště když víme, že své vzdělání získal téměř výlučně na cestách v Egyptě i jinde, pravděpodobně též v Indii.
Pro nás je ovšem něco takového jen obtížně pochopitelné. Že by mystická zkušenost mohla stát v základech našeho vědeckého poznání vylučujeme s takovou jistotou a rozhodností, až je to až zarážející. Inu, ona se týká zkušenosti niterné, neboli vnitřní. My však za legitimní považujeme jen zkušenost vnější. Vše ostatní se nám jeví jako nadmíru podezřelé, natož, aby to mohlo vypovídat o povaze světa kolem nás.
Existuje ale ještě jedna tradice, která je nám ovšem mnohem bližší, která na tuto možnost vnitřního naslouchání vesmírným zvukům upomíná, totiž tradice geniálních hudebních skladatelů, jako byl Wolfgang Amadeus Mozart, Bedřich Smetana a další, z nichž někteří přišli o sluch. Indičtí jogíni, kteří se aktivně věnují rozvoji takovýchto schopností totiž upozorňují, že jejich nabytí, a zvláště uchování vyžaduje značné sebeomezení.
Ale kvůli tomu zde o tom nepíši. Chci jen upozornit na možnost, že někteří lidé jsou schopni přirozeně slyšet zvuky, které jsou jiným odepřeny, jako by naslouchali nějakým vibracím přicházejícím odkudsi z vesmíru. A není nepravděpodobné, že již v počátku dějin evropské filosofie se právě tato schopnost mohla uplatnit způsobem, který ovlivnil celé pozdější evropské filosofické, a tedy i vědecké myšlení. Tedy bychom tuto možnost neměli tak úplně vylučovat a brát na lehkou váhu.
Periodické procesy, tedy vše, co vibruje, vše, co se v pravidelných cyklech opakuje má ve vesmíru mimořádnou roli a taktéž v životě člověka. Počínaje vlnami hmoty (projevujících se v cyklickém vytváření prvků, které při svém známém upořádání do tabulky prvků připomínají spíše hudební oktávu, než cokoli jiného) a světla, a dalších rozsahů elektromagnetického záření, můžeme pokračovat zvuky, dále různými cykly, které probíhají na planetě Zemi a které tak dovedně odměřovali staří Egypťané pomocí svých nebeských hodin, pak vibracemi lidského mozku, které umí zaznamenat a analyzovat moderní lékařské přístroje a různými cykly lidského života, jak se postupně jeví psychologům a biologům. A mnoho dalšího, které se k tomuto obsáhlému tématu váže.
Obdivovat zjevování světa
Právě tento přístup nám nabízí téměř ideální možnost zjevovat svět objevovaných skutečností na základě jejich estetických kvalit, tj. zpřístupnit skutečnosti, jejichž výuka na školách běžně spíše odrazuje prostřednictvím jejich úchvatné krásy. Ta je totiž přístupná každému, bez rozdílu. A kromě toho, má i svou pravdivostní hodnotu, jak byla přesvědčena řada velkých badatelů. Jak je známo, někteří teoretičtí fyzikové posuzují pravdivost svých rovnic spíše podle toho, zdali jsou krásné, než podle čehokoli jiného. A krása má i svou skrytou logiku, jak dobře věděli ještě středověcí učitelé hudby.
Přišli jsme o mnoho tím, že vnímáme svět tak, jak jej vnímáme, totiž jako prostor bez jakéhokoli tajemství. Máme pocit, že to, co věda již neobjasnila, to za krátko objasní, a právě tento pocit bych chtěl zpochybnit, i když si tím hodně lidí asi znepřátelím. Vědecké bádání dokáže, na základě zkušenosti, dobře popsat chování určitých jevů, nikoli však vniknout do jejich podstaty, která pro nás většinou nadále zůstává tajemstvím. Jak říká slavný americký badatel Gregory Bateson: Věda nikdy nic nedokazuje. I když většina běžných badatelů, a zvláště veřejnost je přesvědčena, že ano.
Popis toho, jak se jev chová je mimořádně důležitá věc a badatelské úsilí je zde nezastupitelné, ale proniknutí do podstaty jevu je zřejmě věc navýsost osobní a niterná, a to je dobře. Může zůstat skrytá i pro erudovaného vědce, nebo mu může odhalit svůj tajemný závoj jen na kratičký a nezapomenutelný okamžik v životě. Naopak se může otevřít vhodně vyladěnému člověku, který se vědou vůbec nezabývá, tam je ale velké nebezpečí, že takový člověk nedokáže se svou zkušeností dále pracovat, protože mu chybí příslušné vhodně změřené vzdělání, a to je škoda, zvláště v Evropě, kde je přece možné sloučit obojí. Byl bych velice rád, kdyby byl tento článek alespoň drobným podnětem, který pomůže takovým lidem srovnat si své zkušenosti v hlavě.
Obracím se proto hlavně na dvě základní skupiny čtenářů. Především na čtenáře neodborníky, kteří ještě neměli příležitost si uvědomit, jak krásný je vesmír, který se vynořuje pod rukama badatelů, třeba jen proto, že se k tomu, na co zde upozorňuji, nedostali. A druhou základní skupinou jsou ti z badatelů, kteří se sice s tím, o čem zde píši, setkávají každý den, ale dosud nepochopili, o jak úžasné a krásné jevy se jedná. Již nedovedou žasnout. S těmi ovšem bude o mnoho těžší práce.