Některé konvalinky nevoní, ale čtou se jedním dechem
Životopisná kniha Karla Landyše je vytříbeným a přínosným počinem, který umožňuje čtenáři – občanovi neheroického osudu – přemýšlet nejen o četbě, ale i o sobě samém. Bez moralizování, vyčítání a srovnávání nesrovnatelného.
V nakladatelství Doplněk vyšla v loňském roce nepříliš objemná kniha, zato však psaná hutným slohem a promyšleně. Lékař Karel Landyš (1936) ve své prvotině Konvalinka, kterou si nadělil k osmdesátce, popisuje svůj životní příběh. Příběh chlapce, jenž prožil své dětství i dospívání v Brně, kde též studoval medicínu a kde zanechal své rodiče po emigraci do Švédska v roce 1970.
Úsporně pojaté jednotlivé kapitoly jsou zrcadlem životních etap a symbolických situací a osobností. Možná to v dnešní době rozklíženého vnímání rolí a identit může působit až staromódně, ale přímočarost a upřímná úcta k postavě babičky i rodičů, stejně jako reflexe jejich vlivu na autorův život působí jako živá voda: Jako něco, co by tak mělo přirozeně být, a když to není, tápeme ve vlastním směřování a obtížně nacházíme opěrné body pro svá rozhodnutí.
A přitom dětství ani dospívání nebyly pro autora idylickým obdobím. Tíživý německý protektorát s dramatickým vyústěním – zážitkem náletu, evakuací a se všemi kontroverzemi v česko-německých vztazích, které to s sebou přineslo. Zatčení otce počátkem padesátých let, kdy rodina žila v nejistotě, proč a kde vůbec po dlouhé měsíce vazby je. Rozechvělá cesta k vysokoškolskému studiu, během nějž byl autor kontaktován Státní bezpečností a po čtyři léta různými tahy neúspěšně tlačen ke spolupráci – donášení na spolužáky. Konvalinka bylo krycí jméno, které mu přiřkla StB. Po studiích umístěnka do vzdáleného působiště na Slovensku.
Ale vedle toho nacházíme ve vzpomínkách i kladné či přímo pro další život určujícím způsobem vypointované okamžiky. Láska k biologii. Neformální sdružení gymnaziálních spolužáků pojmenované podle počtu členů – Šestka. V něm si studenti udržovali zdravé povědomí o hodnotné, neideologizované kultuře, o reálné politické situaci. Tichý vzdor proti depresivnímu a paranoidnímu všudypřítomnému ovzduší. Z jednotlivých jmen, jež se později stala důležitými součástmi brněnského kulturního a politického života, jmenujme aspoň Pavla Švandu, Alenu Wagnerovou, Petra Wurma a Jiřího Paukerta (Kuběnu). Karel Landyš opustil toto sdružení po krátké době z obavy, aby jeho rodinná anamnéza (zatčený otec) nepřivedla tajnou policii na stopu volnomyšlenkářsky smýšlejících přátel.
Relativně dlouhé a detailně popsané pasáže, v nichž se autor vyrovnává s dobovou ideologií či tíživými chvílemi při výsleších, jsou velmi cenné, neboť nás uvádějí do dobového myšlenkového kontextu, do stavu blízkého všeobecné paranoi. Do roviny každodenních rozhodnutí, na nichž záviselo to, jestli člověk podlehne a začne se ztrácet sám sobě, anebo jestli naopak sám sebou zůstane a tím se i po letech bude moci na sebe podívat bez uzardění.
Karel Landyš píše nepateticky, nesentimentálně, vytříbeně. Paradoxně to je na jeho textu nakonec nejpůsobivější, jako na každé dobré literatuře. Jeho vyrovnané, ideologicky nezatížené formulace, které nepodléhají vášni, nálepkování či frustracím, patří k tomu nejcennějšímu, co tento životopis přináší. Není to pohled na život hrdiny, nadprůměrně nadaného člověka v abnormně vypjatých situacích, ani výpověď jasné oběti dějin. Je to obraz života jednotlivce, který je podobný mnoha dalším. A pro svou vyváženost a schopnost osobní reflexe okamžiků síly i slabosti může říci mnoho mnohým.
Karel Landyš: Konvalinka. Doplněk, Brno 2016.