Zlatá éra Kryštofů Kolumbů
Mírně rozšířené liner notes k nově vydanému vzpomínkovému titulu Poutníci/ Zlatá éra: 1983 – 1991 (Supraphon 2017). Stručný průřez historií populární skupiny, doplněný o osobní vzpomínky.
Jednou za mnou přišel můj spoluhráč Svaťa Kotas a povídá: "Dostal jsem nabídku vrátit se k Poutníkům. Přijde tam i Šlach (tak jsme přezdívali Robertovi Křesťanovi), má ohromné nové písničky. Vzal jsem to." – Psal se rok 1979 a tímto krokem se uzavřela krátká historie jedné z brněnských kapel, aby se současně znovuzrodila jiná, jejíž hvězda měla vylétnout mnohem výše, než si na začátku dokázal kdokoli z nás představit.
Ten Svaťův krok byl zcela logický. Dle mého názoru nejsvébytnější český banjista hrával s Poutníky (spolu s kytaristou a manažerem Františkem Linhárkem a zpěvákem Zdeňkem Kalinou) několik let předtím a přispíval k tomu, že byli absolutní špičkou brněnské country-bluegrassové scény. Na Portě se pravidelně utkávali o prvenství s další známou brněnskou skupinou Trapeři. Ta sice inklinovala k více trampsko-folkovému písňovému pojetí, ale banjo v rukou jejího hlavního písňového autora a zpěváka Roberta Křesťana naznačovalo styčné hudební plochy. Mimochodem – z éry Traperů přešla do repertoáru pozdějších Poutníků a dnešní Druhé trávy například píseň Pojďme se napít.
Zrod nového fenoménu
Noví Poutníci tedy v podstatě vznikli fúzí brněnských "superskupin" (s Robertem přišel ještě jeho věrný druh z Traperů, mandolinista Pavel "Páca" Petržela) a také spojením dvou nejosobitějších tvůrců na poli žánru folk & country (dá-li se tak vůbec ona těžko zařaditelná tvorba pojmenovávat). Křesťan udal linii písňovou, Kotas ji opatřil svérázným instrumentálním pláštěm (zdvojené nástroje: banja, mandolíny, kytary, neotřelé aranže, instrumentální pasáže plné překvapivých a mnohdy divokých zvratů). Pochopitelně nebyli to jen oni dva, kdo určoval výslednou tvář poutnické muziky, do tvorby zasahovali později i další noví tvořiví členové kapely (kytarista Mirek Hulán, banjista Luboš Malina, basista Jiří Karas Pola, konferenciér Josef Prudil a nakonec i já), ale ony dvě linie lze považovat za určující. Přinejmenším pro první explozivní období, jež vyvrcholilo v roce 1987 albem Poutníci. Na něm najdeme sbírku skutečných a především v té době s ničím v oblasti country a folku neporovnatelných hitů (Panenka, Jezdci, Napsal jsem jméno svý na zdi, Všem Kryštofům Kolumbům, Švartnový náramky, Telegrafní cesta a další). Mnohé z nich rezonují v širokém povědomí dodnes.
V roce 1983 skupinu opustil Svaťa Kotas, jehož nahradil nejdříve excelentní banjista Václav Vacek a později nastálo Luboš Malina. Ten vedle banja využíval i klarinet a saxofon. Koncem roku 1987 mi Poutníci vstoupili do života podruhé – "dostal jsem lano". Kapela se rozhodla zcela profesionalizovat pod krajskou uměleckou agenturou. Opustil jsem jistotu zaměstnání a připojil jsem se k ní na jaře roku 1988. Plodem tvůrčího oživení kapely po nástupu na vytouženou "volnou nohu" bylo především album Chromí koně (1990). Na něm ještě stojíme jednou nohou v Kotasově éře (aranž písně Jako pár chromejch koní), ale druhou se rozkračujeme k dalším inspiracím (rockovým, folklorním – Zdálo se mně zdálo, Tažný koně), k vlastní tvorbě a různým výbojům. Toto, pro kapelu plně profesionální, období, skončilo v roce 1991 mým odchodem a následně založením Druhé trávy (Křesťan, Malina). Poutníci pak po radikální proměně pokračovali dále – až dodnes.
Období na přelomu 80. a 90.let bylo neobyčejně intenzívní: Roční průměr kolem dvou set koncertů, záhy ve víru velkých politických změn, první možnosti cestovat volně do zahraničí. Vedle páteřních česky zpívaných dvou gramofonových desek přinesla "zlatá éra" Poutníků ještě další ovoce: dvě anglicky zpívaná alba Wayfaring Strangers (1989) a The Days Of Auld Lang Syne (1991). Večírkem na rozloučenou je koncertní dvojalbum z roku 1991. Vedle řadových alb existuje i několik nahrávek roztroušených po singlech a kompilacích. Je příjemné mít dnes některé pod jednou střechou.
Střípky z muzikantského života
Život "na cestě" se vší svou intenzitou přinášel zážitky nejrůznějšího druhu. Pamatuji si, jak jsme třeba hráli ve Varšavě a v krásné, ale také velmi dlouhé, písni Telegrafní cesta sólovému kytaristovi Mirkovi Hulánovi praskla jedna struna, a vzápětí, myslím, že i druhá. To se může stát, ale toto se událo na začátku osmiminutové hudební epopeje, v níž sólová kytara svými figurami udávala rozhodující signály pro postup vpřed – sama, bez podpory bicích či jiného doprovodu. Kytara nakonec táhla ještě podstatnou část závěrečného sóla. Krve by se ve mně nedořezal, myslel jsem si, že nám poprvé za dobu mého působení v Poutnících "spadne řemen". Tak se říká situaci, kdy se kapela prostě rozhodí a nemůže dál. Nestalo se. Za Mirka zaskočil operativně tuším Luboš Malina na banjo a pak saxofonem utroubil závěr. Varšavský pobyt měl pro mne ještě další dopad. Potuloval jsem se přes den městem a navečer utíkal na poslední chvíli do kulturního centra, kde jsme měli sraz. Abych si to zkrátil, přeběhl jsem v jednom místě několikaproudový městský okruh. Vzápětí u mne zastavilo policejní auto, vyskočila hlídka, velmi nevybíravě mne seřvala a pokutovala: Přišel jsem tak o značnou část svého honoráře.
Naše polské turné bylo pro mne osobně v kontextu naší tehdejší předlistopadové domácí reality velmi zajímavé: Četl jsem text předáka Solidarity Lecha Walesy v oficiálním tisku a současně viděl na vlastní oči i chudobu polského venkova. (Po Polsku jsme jezdili naším kapelním autobusem.) Představte si: My jsme byli tak populární kapela, že jsme měli svého řidiče (dělal částečně i technika) s vlastním autobusem! Tuto skutečnost přiblížím následovně: ono vozidlo byl typ RTO. Pamětníci vědí, že to byl takový ten oblý model, moderní snad v 60. letech, a koncem 80. let už jen velmi zřídka k vidění na silnicích. Byl uvnitř i vně velmi hlučný: motor byl skryt v přední části vozu pod velkým poklopem mezi řidičem a místem pro průvodčího. Náš skvělý šofér, přezdívaný Márfy, sice koupil tuto ojetinu, ale už neměl dostatek peněz na koupi nových pneumatik a tak si chodil pro rezervní na jednu brněnskou skládku, kam vyhazoval ojetou vozovou obuv podnik ČSAD. A jak mu během našich dlouhých přesunů gumy praskaly, operativně je vyměňoval. Na cestu do Polska vezl v ohrádce na střeše autobusu velkou hromadu pneumatik, a pamatuju si, že vyšly akorát. Poslední měnil na zpáteční cestě někde za Bohumínem. Do Brna jsme dojeli v pořádku. Na Márfyho vzpomínám s vděčností a smutkem: Neobyčejně šikovný řidič i opravář. Dokonce jednou v noci za tuhého mrazu sám měnil v polích za Prahou těsnění pod hlavou motoru, zatímco my jsme se choulili na sedadlech zabalení ve všem, co jsme našli. Márfy byl spolu s naším zvukařem Lubošem Novotným, řečeným Kudlas, pro kapelu spolehlivým a solidním zázemím. Zahynul tragicky ještě před mým odchodem, a myslím, že za kapelu můžu říct, že na něj všichni vzpomínáme v nejlepším a vděčně.
O těch třech a půl letech, které jsem strávil v raketě jménem Poutníci, by se dalo napsat mnohé. Třeba se k tomu ještě někdy dostaneme. Jako spoluaktérovi mi nepřísluší jakkoli naše tehdejší působení hodnotit. Jedno ale říct můžu: Pluli jsme s napnutými plachtami vstříc objevování naší hudební Ameriky a zažívali krásné – až extatické – chvíle, k nimž přispívalo svým nezastupitelným dílem naše úžasné publikum. Díky za to!
Poutníci/ zlatá éra: 1983 – 1991, Supraphon 2017.
Obsah: 2 CD (alba Poutníci z roku 1987 a Chromí koně z roku 1990 doplněné o mnoho bonusových nahrávek), booklet s průvodními texty od Roberta Křesťana, Jiřího Plocka, Luboše Maliny, Františka Linhárka, Miroslava Hulána a Pavla Petržely.