Olga Tokarczuková v Brně: Vizionář Jakub a žena Spasitelka
Hrst pozorování a úvah z besedy se známou polskou spisovatelkou. Témata minulosti se otevírají v současném světě s novou intenzitou a naléhavostí. V posledním románu Tokarczukové má své místo i Brno.
V brněnské Knihovně Jiřího Mahena se ve čtvrtek 20. dubna večer konala beseda s významnou polskou spisovatelkou Olgou Tokarczukovou, autorkou několika knih, jež vyšly i v českém překladu v nakladatelství Host. Hlavním tématem večera bylo představení především poslední z nich, monumentálního románu Knihy Jakubovy aneb Velká cesta přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších (Host Brno 2017, překlad Petr Vidlák). Úmyslně jsem ocitoval rozšířený název, protože naznačuje ambice knihy a skrývá v sobě principy, jež rezonují se současností – s dobou velkých migračních pohybů, náboženských vznětů a s otázkou ztráty a hledání kořenů.
Nemám v úmyslu recenzovat v následujících několika řádcích obsažnou knihu polské autorky. Přečíst, promyslet a reflektovat takové dílo chce čas a soustředění. Rozhodně však můžu čtenáři doporučit, aby se o ně zajímal. Autorka vystavěla několikaletou prací kolem života zdánlivě obskurního náboženského vizionáře Jakuba Franka z 18. století literární útvar, který poskytuje v podstatě vícevrstevný a alternativní pohled na polské dějiny (a dějiny střední Evropy). V Polsku se stal z Knih Jakubových bestseller. Podle jednoho z článků na portálu culture.pl se za prvních několik měsíců prodalo devítisetstránkové (sic!) knihy zhruba 70 000 výtisků, což je ohromující počet. V onom článku se jeho autor pokouší zasadit téma frankismu, tedy náboženského hnutí založeného Frankem a spojujícího judaismus s křesťanstvím, do širšího historicko-kulturního kontextu a dochází k závěru, že určité otázky, jež hnutí nastolilo, rezonují v polské kultuře dodnes. Ale to je pohled z polské perspektivy. Nás by spíše mohlo zajímat, co nám může říct toto dílo v tuzemsku.
Náboženství jako boty na cestě k Bohu a příštím Mesiášem bude žena
Olga Tokarczuková ve svém brněnském vystoupení zrekapitulovala Frankův životní příběh, osu knihy, přestože jinak celá kompozice je dosti složitá a prolíná se v ní více linií a osobních perspektiv. Spisovatelka vypíchla zásadní témata, která se jí při práci otevírala. Jedním z nejdůležitějších byl niterný vztah člověka k jeho kořenům a k tradici a co se stane, když tento vztah je z rozličných důvodů oslaben. Frank totiž byl příkladem člověka, který od mládí migruje, silně prožívá dobové náboženské rozpory, přičemž snaží se najít cestu k „opravdovému životu“. Z pragmatických důvodů konvertuje tu k jednomu, posléze zas k jinému náboženství (nejdříve k islámu, aby unikl perzekuci, poté ke křesťanství). Frank jednal věren metafoře, která říká, že náboženství jsou jako "boty na cestě k Bohu": je možno je měnit podle počasí, podle potřeby. Tato metafora je žhavě aktuální i dnes nebo spíše – právě dnes. Tokarczuková se ptá: Jaká je cena za to, když se stanete "někým jiným", když se vzdáte svých kořenů? Já dodávám: Nelze totiž dnes nevidět, že pro mnoho lidí je otázka náboženství spíše otázkou intelektuální a pragmatickou, než osudovou a hlubinně zavazující.
Dalším tématem, které se spisovatelce otevřelo, byla proměna osobnosti pod vlivem určitých okolností, zde v důsledku věznění. Zvláště pak proměna takové osobnosti se silným vnitřním určením a mesiášskými sklony, jako byl právě Jakub Frank. Tokarczuková upřímně popisovala, jak její prvotní sympatie s neortodoxním rebelem se proměňovaly v obavy. Ty se jí zmocňovaly, když začínala vnímat pozdější projevy tvrdosti a bezohlednosti vůdce sekty frankistů. Třináct let věznění se dle jejího názoru muselo na takovéto vyhraněné osobnosti projevit.
Jak k uvěznění došlo? Frank záhy po svém pokřtění začal být vnímán nejen jako nebezpečný odpadlík u Židů, ale se svými vizemi i jako heretik u katolické církve, která jej v roce 1760 uvěznila v klášteře v Čenstochové. Odtud byl vysvobozen až po třinácti letech ruskými vojsky. Poté se rozhodl přesunout se svými příznivci na Moravu a usadil se na několik let v Brně, kde působil, vyjížděl do Vídně, aby získal podporu císařovny Marie Terezie (úspěšně) a sepisoval své spisy (zjevení).
Olga Tokarczuková, která sebe samu pasuje do role umírněné feministky, popsala i další klíčový moment, který na ni zapůsobil. V době pobytu v Čenstochové měl Frank před sochou Panny Marie zjevení, jež mu vyjevilo, že končí éra mužských spasitelských figur a příštím Mesiášem bude žena. I to je – podle spisovatelky – jeden z vysoce aktuálních motivů v dnešní době.
Jakub Frank a Brno – inspirativní spojení
V knížce Knihy Jakubovy je značné místo věnováno brněnskému pobytu Jakuba Franka. Obýval se svým doprovodem jeden z domů poblíž svatopetrské katedrály. Tokarczuková dokonce prohlásila, že Brno je v kontextu náboženských a historických skutečností, jimiž se po několik let zabývala, jedním z důležitých míst na mapě střední Evropy. Pro nás Brňany by její výrok zase mohl být inspirací, jak využít přitažlivého tématu a předložit je veřejnosti formou výstav či publikací. Shodou okolností vypracovala v roce 2006 Petra Čtvrtníčková na Katedře religionistiky Filosofické fakulty Masarykovy univerzity diplomovou práci s názvem Frankismus na Moravě, z níž se mimo jiné dozvídáme, že v Moravském zemském archivu jsou uloženy důležité písemné dokumenty mapující Frankův pobyt v Brně.
Debata s Olgou Tokarczukovou byla velmi osvěžující, protože sama spisovatelka je velmi sympatická nejen spontánním projevem, ale i nadhledem, s nímž přistupuje nejen k tématům svých knih, ale i sama k sobě. Na otázku, jak ji ovlivnila například spolupráce s režisérkou Agnieszkou Hollandovou a jestli by si sama také nechtěla vyzkoušet práci pro film, řekla, že právě při práci s Hollandovou na společném scénáři si uvědomila, jak rozdílné jsou to světy: psát knihu a tvořit scénář. A jak při tom zjistila, že dobrý režisér musí být na jedné straně vnímavý umělec, pracující s metaforami a obrazy, a na druhé straně také schopný manažer ve filmové továrně, kde pracuje i s dalšími profesemi, které se podílejí na tvorbě výsledného díla. Zatímco ona je a zůstane "neurotickým samotářem", který si ohýbá záda nad počítačem a přebírá veškerou odpovědnost za své dílo. Zajímavé bylo její přiznání, že po skončení svého posledního opus magnum, Knih Jakubových, se cítila zcela vyčerpaná a prázdná. Myslela si, že to je její poslední kniha. Nebyla schopna dále pracovat, přemýšlet, dokonce měla potíže nacházet správná slova i v dopisech přátelům. Po nějaké době však znovu začala cítit zájem o věci a témata a dnes už ví, že chce psát dále. Budeme se těšit na výsledek.
Dodatek – Ukázky z vizionářských záznamů Jakuba Franka:
504. Ve snu jsem viděl Ježíše, jak sedí, obklopen kněžími, u pramene živoucí a průzračné vody. Povšiml jsem si, že pramen vody plynul směrem od nich a přitékal ke mně.
748. Měl jsem sen, jak jsem v kostele, zcela nahý, pouze v šedém plášti, jaký nosí jezuité, ale s hrudí nezakrytou, podobnou ňadrům ženy. Kněží se připravovali na slavnost Zmrtvýchvstání, avšak pouze jediný kněz byl oblečen ve stejný plášť jako já. Všichni přítomní se domnívali, že budou něco pozdvihovat, tak jak je zvykem při bohoslužbě Zmrtvýchvstání, ale nic se nepozdvihovalo, kromě toho, že kněz přišel ke mně a pokropil mne čistou vodou. Všichni přítomní lidé se smáli, že jsem oblečen v takovém plášti. Chtěl jsem si přikrýt hruď, ale přes všechno mou snahu zůstala nezakrytá.
709. Ve snu jsem viděl velmi starou ženu, bylo jí 1500 let. Její vlasy byly bílé jako sníh; přinesla mi dva stříbrné pásky a valašskou klobásu. Jeden jsem od ní koupil a druhý ukradl.
(Volně přeloženo z komentovaného anglického překladu Harise Lenowitze, který čerpal z původních polských rukopisů.)