Myšlenky pro budoucnost: 2. část – Informační hodnota přírody

Fjodor Bronnikov: Pythagorejci vzývají Slunce (1869). Repro Wikimedia Commons

Lidstvo potřebuje zaujmout nový postoj k přírodě, aby dokázalo předejít destruktivním následkům své vlastní činnosti a současně hlouběji pochopilo smysl existence přírody i Země jakožto vyššího celku. Přinášíme druhý  ze série základních textů k novému promýšlení vztahu mezi přírodou a člověkem.

Úvahy o hodnotě přírody se obvykle omezují jen na uznání významu přírodních bytostí, látek a procesů pro lidský život a kulturu. V evolučně-ontologické interpretaci má však příroda nejvyšší možnou hodnotu o sobě. Jde nejen o hodnotu antropologicko-existenciální, ale také o hodnotu kulturně-existenciální, o méně známou hodnotu informační.

Informační hodnota přírody je dána tím, že přirozená evoluce nemůže produkovat ani látku, ani energii, ale jen tvary, struktury, uspořádanost, informaci. Přirozená evoluce tedy vytvořila fantasticky uspořádanou přírodu včetně člověka, vytvořila veškerou přirozenou informaci. Tato informace může mít v principu jen dvě hlavní podoby: zpředmětněnou, nebo současně zapsanou ve zvláštních paměťových strukturách – např. ve vnitřní paměti živých systémů. Vedle informační hodnoty neživých struktur, která souvisí už s povahou, stářím a aktivitou vesmíru a která se do zvláštní přirozené paměti patrně nezapisuje, jde také o informační bohatství živých systémů. Jde tedy o celkovou přirozeně přirůstající informaci, z níž odečítáme naši odlišnou, pomíjivou a pouze dočasnou informaci kulturní.

Žákům, studentům i veřejnosti, na které dnes ze všech stran útočí rozmanité kulturní informace, je nezbytné připomínat, že informace vytvářená (i zapisovaná) přirozeným evolučním procesem naši kulturní informaci (zpředmětněnou i volnou) předchází, že je jí nadřazená, že je prvotní a určující pro lidské přežití i existenci kultury. Přírodu totiž musíme chápat nejen jako jediný možný domov lidské kultury, ale také jako ničím nepodmíněnou hodnotu informační.

V dnešním predátorském duchovním paradigmatu, v němž protipřírodně nastavená kultura roste a samovolně se strukturuje, je ovšem uznání informační hodnoty přírody obtížné. Pokud neprosadíme obrat k biofilnímu duchovnímu paradigmatu, budeme nuceni v rabování a pustošení přírody pokračovat, a okolnosti nás budou nutit, abychom přírodu chápali jen jako tvárnou hmotu bez evoluční aktivity, bez vnitřní struktury, bez informace. Pro dnešní kulturu je totiž výhodné, aby pojmy tvořivost a informace byly spojovány jen s člověkem a lidskou výjimečností.

Udržení vysoké úrovně přirozené uspořádanosti neživých i živých systémů, má totiž zásadní význam konstitutivně kulturní. Vždyť obsah našeho poznání, neuronální informaci, kterou získáváme v průběhu života a která se do lidského genomu neukládá, nevytváříme, neprodukujeme, ale "čteme", rozpoznáváme ji z produktů přirozené evoluce. Konrad Lorenz, jehož přírodovědecké zkušenosti můžeme důvěřovat, v podobné souvislosti dokonce napsal, že "vědecká pravda je něčím, co lidský mozek nestvořil, nýbrž co urval mimosubjektivní skutečnosti, která ho obklopuje". Tuto informaci, zjednodušeně řečeno, získáváme studiem struktury přírody, poznáváním výtvorů přirozené evoluce. A již bylo řečeno, že v živých systémech jako by zkrystalizoval celý nevratný vývojový proces planety. Je v nich tedy zpředmětněno a jazykem nukleových kyselin i přímo zapsáno fantastické množství přirozené informace.

Přehlížíme-li zatím fakt, že bez zachování přirozené rozmanitosti nemůže biosféra své dnešní nejvyspělejší formy života udržet, pak snad uznáme alespoň perspektivně kulturní význam této rozmanitosti: genetickou informaci biosféry, vestavěnou i zapsanou v živých systémech, nesmíme ničit také proto, že pouze její stále přesnější reinterpretace obohacuje a zpřesňuje naši zatím neadekvátní informaci kulturní. Podává nám zprávu nejen o struktuře živého a neživého prostředí, ale – je-li narušeno – také o přiměřenosti kultury přírodě.

Také pro kulturu však platí, že produkuje svou vlastní informaci (duchovní kulturu) a že tento informační korelát, který potřebuje pro své udržení a evoluci, nutně vzniká až v průběhu jejího vývoje. Je tedy zřejmé, že ani naše dnešní teoretické poznání o informační hodnotě přírody nemohlo vzniknout dříve, v ekologicky neohrožených a informačně nepropojených regionálních kulturách. Evolučně ontologický koncept informační hodnoty přírody proto evokuje otázku, jak lze vysoké úrovně filosofického zobecnění využít pro záchranu všech ohrožených forem života, pro záchranu člověka a jeho kultury.

To je však otázka bytostně ontologická a politická. Souvisí s uznáním kultury jako dočasně existující kulturní evoluce, kterou se člověku uvnitř širší a starší evoluce přirozené podařilo zapálit.  Proto na závěr připomínáme pouze aktuální Wilsonovu myšlenku, zda by dnešní vlády neměly být "vázány ekologickou obdobou Hippokratovy přísahy neudělat vědomě nic, co by ohrozilo biodiverzitu".

 

Související texty:

Myšlenky pro budoucnost: 1.část – Příroda a smysl jejího bytí