Zážitky spoluurčují náš osud
Nový překlad knihy Abrahama Maslowa Náboženství, hodnoty a vrcholové zážitky nastoluje témata, která jsou aktuální dnes stejně jako před padesáti lety, kdy kniha vznikla. Úloha silných a určujících zážitků je dnes důležitá stejně jako v minulosti. Umožňují nám činit rozhodnutí, inspirují tvořivost, umocňují náš vztah ke světu i k sobě samým. Jsou svébytnou hodnotou v době, kdy vládne hodnotový chaos, upadá organizovaný náboženský život a selhává hodnotové vzdělávání.
Se vším, do čeho se člověk s určitou intenzitou pustí, čemu se oddá, za čím jde, je přinejmenším na počátku spojen zážitek. Je to pocit intenzívní smysluplnosti, libosti, naléhavosti. Je značně povrchní si myslet, že na počátku stojí pouhá racionální úvaha, nějaký životní projekt, nějaké sezení u stolu a suché výpočty. Koneckonců směrování našeho rozvoje a zaměření od mládí (a především v tomto období!) závisí hlavně na okamžicích oslnění, zážehu, úžasu, jež nám poskytnou objevy, otevřená okna do různých oblastí života, slova a činy charismatických lidí (učitelů, průvodců, rodičů). Za těmito tajemnými okolnostmi se skrývá hluboký smysl (založen na předpokladech a sociálním kontextu), který se nezřídka vyjeví až s velkým odstupem. V těchto raných chvílích se "rozdávají karty" pro celý další život. A současně tu platí: Kdo nehoří, nemůže zapalovat (mimochodem, jeví se mi, že tímto příslovím je popsán jeden z největších problémů našeho vzdělávacího systému).
Když něco dělám a mám to dělat dobře, musím to milovat, musím při práci cítit alespoň jakési naplnění. Když nic necítím, tak vlastně "nežiju". Odvádím v nejlepším případě formální nezbytnosti, ale nepřispívám k rozvoji sebe ani společnosti, protože nerozlišuji stupně smysluplnosti, hodnoty, priority. Vše jede jen "jako". Mechanický svět. Bez cíle a bez hodnot. Úplný opak světa, pro jehož rozvoj po celý život vášnivě pracoval Abraham Maslow.
Apoštol hodnot a jejich naplnění
Americký psycholog Abraham H. Maslow (1908 – 1970), jehož knížka z roku 1963 Náboženství, hodnoty a vrcholné zážitky s předmluvou k vydání z roku 1970 je odrazovým můstkem pro tento text, zasvětil celý svůj život vášnivému průzkumu lidského prožívání, odhalování lidských motivací, zkoumání hodnotového rámce a cíle lidského života. Stal se jedním z nejvýraznějších představitelů směru, jemuž se říká humanistická psychologie a jenž položil základ řadě psychoterapeutických přístupů. Ty všechny spojuje teoretický předpoklad, že v člověku existují vnitřní zdroje pro růst a léčení, jež je potřeba uvolnit, aby došlo k uzdravení a k naplnění životního potenciálu jednotlivce. Pro humanistický přístup je zásadní úcta k hodnotě lidského bytí, přiznání důležitosti přítomnosti (soustředění se na teď a tady) a cesta k reflexi a převzetí odpovědnosti za své chování. Maslow pro svou činnost používal i termín pozitivní psychologie, protože zkoumal osobnosti, jež považoval za vnitřně integrované a mentálně zdravé, a zajímalo jej, na základě jakých principů a mechanismů dosáhly tohoto stavu. Co je – dle mého názoru – velmi důležité, vnímání kontextu, v němž se humanistická psychologie rozvinula a v němž jsou její terapeutické metody účinné. Tento směr je komplementární se společností, která směřuje ke svobodě jednotlivce, k otevřenosti (pluralitě), k oddělení náboženských institucí od státu, a k demokratickým rozhodovacím procesům. V této souvislosti je důležité si uvědomit, že v podstatě neexistuje humanitní obor, který by nebyl tak či onak ovlivněn politicko-kulturním rámcem, v němž je pěstován. Na to je vždy potřeba brát zřetel při využití získaných poznatků. Jsem přesvědčen, že humanistická psychologie má pro naši současnou společnost velký význam.
Jedna z Maslowových základních prací se nazývá O psychologii bytí (orig. 1968, české vydání Portál, Praha 2014) a už z termínu "bytí" lze odvodit, jakým směrem se ubírá autorův zájem. Zajímá jej člověk jako proces, který odněkud někam plyne (člověk "roste"), má nějaký počátek a cíl a v průběhu tohoto procesu hraje důležitou motivační roli uspokojování potřeb; od těch nejnižších (fyziologických) až po ty nejvyšší, jako je potřeba (sebe)poznání a tvořivost. O cíli celého procesu vypovídá i termín sebeaktualizace, tedy úroveň, kam člověk spěje (či niterně touží dospět), aby naplnil potenciál svého bytí. Proces jako takový a jeho různé fáze mají souvislost se zážitky, které přinášejí do života novou kvalitu, které posouvají naše vnímání světa a sebe samých. Ke stavům sebeaktualizace, tedy stavům naplnění, patří i takzvané vrcholové zážitky, jež jsou spojeny s pocity absolutního přijetí, naplnění, pochopení, jednoty a překonání rozporů, transcendence. – Vraťme se nyní ale k Maslowově knize o náboženství, hodnotách a vrcholových zážitcích, která je spíše než ucelenou monografií esejem s doplňujícími přílohami. Sám autor přiznává, že jej k její publikaci vedlo vědomí závažnosti tématu a netrpělivost, která nakonec převládla na vědeckou ostražitostí. Když si uvědomíme, že Maslowovi bylo dopřáno pouhých 62 let života, a vnímáme, jak široká a komplexní témata zpracovával, pak musíme být za jeho netrpělivost vděčni. Možná právě v té naléhavé skice tkví její inspirativnost.
Vrcholové zážitky jako součást náboženského života, ale nejen jeho
Maslow uvádí jako příklad vrcholných zážitků vize proroků, kteří je poté byli schopni vyjádřit a oslovit tak další lidi, pro něž takto zformulované pravdy zjevené vycházely vstříc jejich vnitřní potřebě. A Maslow pokračuje: "Mystická zkušenost, osvícení, velké probuzení, jsou společně s charismatickým prorokem, které to celé začal, zapomenuty, ztraceny nebo transformovány do svých protikladů. Organizované náboženství, církve, se nakonec mohou stát hlavním nepřítelem náboženské zkušenosti a těch, kteří ji prožívají. To je hlavní teze této knihy." Nikoli ovšem jediná, dodávám já. Autor ohmatává úskalí vztahu "mystiků" (těch, kteří zprostředkovávají počáteční impulsy) a "legalistů" (těch, kteří vytvářejí organizace a udržují je v chodu) ze všech stran, a rozšiřuje je, stejně jako pojetí vrcholných zážitků, na další oblasti lidského konání (vědu, vzdělávání).
Velmi cenná je v této souvislosti pasáž, v níž se – na základě svých dlouhodobých pozorování – Maslow věnuje popisu kvalitativních parametrů, jimiž se vyznačují vrcholové zážitky. Dochází k závěru, že tento typ zážitků není vůbec výsadou nábožensky zaměřeného člověka, ale vyskytuje se i u lidí nenáboženského založení. Sám Maslow, který se vnímá jako ateista, dochází k závěru, že přichází doba, kdy bude třeba znovu přehodnotit dle něj zastaralé definice náboženství i ateismu. Zážitky "vrcholového charakteru", tedy zážitky s vědomím přesahu, přijetí, vyššího celku, reflektuje (nebo se k nim přiznává) v soukromé rovině čím dál tím větší počet lidí. A to aniž by se nutně hlásili k nějakému vyznání.
Patologická dichotomie vědy a náboženství
Další důležitou otázkou, jíž se Maslow ve své knize věnuje, je dichotomie, tj. oddělení vědy a náboženství, která pramení z pojetí těchto oblastí, k němuž se dospělo v 19. století. "…toto rozdělení dovolilo vědě 19. století stát se vědou příliš mechanistickou, příliš pozitivistickou, příliš redukcionistickou, příliš zoufale usilující o nezaujatost. Věda se mylně domnívala, že k cílům, k absolutním nebo duchovním hodnotám nemá co říci. Je to, jako byste řekli, že cíle jsou zcela mimo přirozené lidské poznání, takže nemohou být nikdy poznány potvrditelným a prokazatelným způsobem, jenž by inteligentní lidi uspokojil tak, jako je uspokojují fakta. Takový přístup odsuzuje vědu k pouhopouhé amorální a neetické technologii (jak nás učili nacističtí lékaři). Taková věda může být nanejvýš sbírkou pomůcek, metod a technik, nic víc než nástroj, který může být použit kýmkoli, ať už dobrým či zlým, za jakýmkoli účelem, dobrým či zlým. Dichotomizování poznání a hodnot zároveň chorobně poznamenalo organizovaná náboženství a odstřihlo je od faktů, poznání a vědy, dokonce často zašlo tak daleko, že z nich udělalo nepřátele vědeckého poznání…" O kus dále Maslow konstatuje, že v obou oblastech mezi sofistikovanějšími zástupci probíhají pozitivní změny k větší oboustranné otevřenosti a respektu.
Společnost bez hodnot
Maslowa trápí zvláště jedna oblast, a to oblast hodnot. Zde by nově pojatá věda v součinnosti s náboženstvím měla napomoci jejich formulaci. Sjednocujícím prvkem by tu mělo být "společné pojetí vesmíru, jako ‚organismického‘ vesmíru, jemuž je vlastní nějaký druh jednoty a integrace, rostoucího, vyvíjejícího se, majícího směr, a tudíž nějaký ´význam´. Zda tento integrační činitel budeme nazývat ´Bohem´, je nakonec arbitrární rozhodnutí a záleží na benevolenci každého jedince, dané osobní historií, osobními zjeveními a osobními mýty." V této souvislosti vyzdvihuje Maslow roli "vrcholových lidí" – tedy těch, kteří zažívají vrcholové zážitky, pocity jednoty a přijetí a seberealizují se v maximální míře.
V kontextu s široce rozšířeným skepticismem a absencí hodnot rozebírá Maslow v kapitole Vzdělávání prosté hodnot? i stav a perspektivy vzdělávání. V roce 1963 psal: Tyto dichotomizující tendence – činit z organizovaného náboženství strážce všech hodnot, dichotomizovat poznání od náboženství, považovat vědu za prostou hodnot a snažit se jí takovou učinit – způsobily zmatek také na poli vzdělávání. Mírně řečeno, americký vzdělávací systém se nachází v rozporné a zmatené situaci, co se dlouhodobých cílů a záměrů týče. Ovšem v případě některých pedagogů musí být použit tvrdší výraz, protože to vypadá, že se dlouhodobých cílů vzdali úplně, nebo se o to alespoň stále pokoušejí. Je to, jako kdyby chtěli ze vzdělávání učinit čistě technologický výcvik za účelem nabytí dovedností, které jsou téměř prosté hodnot nebo amorální (v tom smyslu, že jsou užitečné buď dobru, nebo zlu, a také v tom smyslu, že selhávají v obohacení osobnosti).
A jak je to v roce 2017? (Nemám přitom na mysli Ameriku.)
Podle Maslowa se vzdělávání do budoucna nemůže vyhnout důslednému nastolení cíle: Ono je pomocníkem při dosahování úplného lidství každého člověka v demokratické společnosti. Nemůže se vyhýbat ani kladení zásadních otázek: Co je to dobrý život? Kdo je to dobrý muž, dobrá žena? Co je to dobrá společnost a jaký k ní mám vztah? A tak dále.
Víme, že skoro nic z toho, co Maslow legitimně a logicky požaduje, se neděje. Kolem nás létají různá slova a fráze, prosazují se zájmy té či oné partikulární skupiny, a ve skutečnosti postrádáme konkrétní kroky a relevantní fóra, na nichž by se důsledně řešily otázky étosu, s nímž bude tato společnost spravována, nebo spojujícího cíle, k němuž má směřovat vzdělávání. Být v životě úspěšný (to jest úspěšnější, než jiní)? Obstát na trhu práce? Prosadit svou vůli, své ego? Obávám se, že toto nejsou otázky, jejichž zodpovězení by nám mělo stačit. A to říkám zvláště po přečtení knihy ateisty Abrahama Maslowa, kterou tímto vřele doporučuji.
Abraham Maslow: Náboženství, hodnoty a vrcholné zážitky. Nadační fond Holar, Šlapanice 2017. Překlad Irena Žampachová.