Malá dubnová inventura
Slyšel jsem, viděl jsem, zažil jsem.
Slyšel jsem v domečku na Kampě jamovat u piva jediného českého muzikanta, který hrával s nejlepšími jazzovými orchestry na světě, například s Woody Hermanem a Buddy Richem. Jmenuje se Konopásek.
Zachránil jsem ptáčka, který uvízl na půdě naší staré chalupy. Byl to konipásek.
Koupil jsem si přes internet jízdenku s místenkou do autobusu. Instrukce: Nutno vytisknout a mít s sebou! – „V pořádku, sednite si, kam chcete, ty sicny stejně nemajó čísla,“ pravil blahosklonně pan řidič.
K svátku mi poslal esemesku „Živijó!“ můj nejstarší kamarád František. Narodil se v roce, kdy začala první světová válka, kdy ještě nevysílal žádný rozhlas ani televize, aut bylo jako šafránu, lidstvo ani ve snu netušilo, co ho čeká. V roce 1934, kdy se narodil můj táta, byl tento kamarád už zpátky z vojny, vyhodil krystalku a koupil si první pořádné rádio.
Končí duben a já jedu vlakem z Prahy do Brna: Projíždím právě velkým územím, kde nejenže nejsou žádné sítě wi fi, ale není tu vůbec žádný signál. Pravděpodobně tady ani nežijí lidé. Terra incognita. Jsou tu hluboké lesy a v nich plno divoké zvěře. Bojím se, aby vlak nezastavil, protože nevím, co bych si tu počal. Zapomněl jsem si doplnit vodu do petflašky. Jestli to přežiju a dostanu se do míst, kde už je signál, nejlépe až do Brna, vyvěsím toto vše hned na Facebook. Kdo není na FB, jakoby nebyl!
Odposlech ve vlaku. Bodrý průvodčí: "Kampak jedeš, chlapečku?" – Odpověď pětiletého sebevědomí: "Do Brna. My tam jedeme s taťkou něco vyřešit a pak si ještě užiju 3D kino!" – Je to jasné, musíme těmi hvozdy projet!
Končí jeden měsíc v mém životě, stejně jako dožívá letošní populace medvědího česneku. Stihl jsem si z něj udělat pesto a zbytek naložit do kořalky, takže snad ve zdraví přežiju do příštího dubna.
Nic z toho, co píšu, není Apríl, přátelé, ale předvečer Máje. Třešně už kvetou, není nač čekat.