Je školní třída něco jako kóje v kravíně?
Úvaha o českém soukromém školství a jeho macešských nadřízených orgánech
K tomuto článku mě inspiroval odkázaný text v Hospodářských novinách. Cosi se děje. Počet dětí nově zapisovaných na soukromé školy se se za pět let zdvojnásobil. Nabídka přitom stále více zaostává za poptávkou: někde jsou až šestinásobné převisy, o místa se losuje.
Do soukromých škol teď!
Soukromé školy byly ještě někdy před deseti lety, tedy před velmi krátkou dobou, jen uzounkou, specifickou výsadou velkých měst, s velkým náskokem Prahy, obvykle pro jakousi „smetánku“. Dnes se otevírají soukromé školy i v městech s dvaceti, třiceti tisíci obyvateli a i ony mají hned vyprodáno – a o místa žádají rodiče z takzvaně běžných rodin, žádné elity a ani pseudoelity. Klíčovým slovem je pestrost: může jít o různé druhy alternativní výuky, od Scio přes Montessori a Waldorf, ke školám, které se pojetím výuky tolik neliší od státních, ale ve třídě je namísto třiceti dětí deset – a tak dále).
Je zde poptávka. Roste kontinuálně a prudce. Ano, uznávám, že z nějaké části to může být trochu móda a rodičovská póza, „my na to máme, jsme lepší lidi“ (soukromé školy bývají placené, některé jsou hodně drahé). Ale to bude jistě podružný důvod – ten hlavní (alespoň já o tom nepochybuji) je, že rodiče cítí rostoucí důležitost dobrého vzdělání a rozvoje svých dětí v klíčových letech, kdy se zlepšují ne po dnech, ale po hodinách, pro jejich budoucí úspěch a uplatnění v životě, a současně jsou názoru, že ustrnulé státní školství jim toto nezabezpečí. Jdou přitom do rizika, že alternativní vzdělávací systémy, které kladou důraz na jiné kvality než státní školy, nemusí děti připravit na přijímačky na další stupně škol (tj. netlačí do nich poslední půlrok umění zaškrtat ta správná políčka v „dotazníku“).
Školní třída jako kóje v kravíně?
Ministerstvo školství vnímá zakládání soukromých škol jako nebezpečí (!) a přitvrzuje pravidla pro jejich povolování. Náměstek ministryně Štech doslova říká: „Tento trend je nebezpečný“. Ministryni Valachové (kterou tedy stále považuji za chytrého člověka s rozhledem) “…vadí, že lidé vnímají většinu státních škol jako nepříliš kvalitní“. Být ministrem školství, taky by mně to vadilo. A ptal bych se, proč to lidé tak vnímají. Stejně bych reagoval být majitelem soukromé školy, který zjistil, že „lidé vnímají většinu mých produktů jako nepříliš kvalitních“. Jistěže hraje svou roli zažitá představa „co je státní, nestojí za nic“, ale (paní ministryně a pane náměstku), víte, co říká okřídlená věta ve filmu Hoří, má panenko: „Lidi nejsou hloupí!“
Desítky subjektů letos požádaly o soukromé školy, ministerstvo žádosti zdržuje, přičemž se ani netají důvody: „(ministerstvo) argumentuje tím, že se nedostává žáků pro současné školy, a nové tím nejsou potřeba.“ Tento výrok opravdu pochází z roku 2017 a z půdy MŠMT? Je škola něco jako kravín, kde jsou kóje pro ustájené dojnice, takže pokud zbývají cimérky volné, netřeba stavět kravín nový?
Ministerstvo jako podnik, který si hájí své
Tady jsme nejspíše zakopli o kořen problému. Ministerstvo školství je „ministerstvo učitelů“, nikoli „ministerstvo žáků“, je to ministerstvo prostředku, nikoli cíle (kvality vzdělání). Vlastně nic nového pod sluncem v tomto státě: ministerstvo zdravotnictví je „ministerstvo zdravotníků a farmaceutických firem“, nikoli ministerstvo pacientů (a zdraví), ministerstvo zemědělství je „ministerstvo agroprůmyslníků“, nikoli těch, kteří výrobky zemědělství konzumují, a tak dále. A je to ještě horší: ministerstvo školství je evidentně ministerstvem jen některých učitelů a některých škol – těch vlastních, státních. Soukromé vadí, „jsou nebezpečné“, řečeno slovy pana náměstka.
Ano, chápu otázku financování, i soukromé školy na něj mají nárok. Chápu, že to mohou být veřejné peníze navíc. Ministerstvo se však bojí vpustit konkurenci do školství – bojí se toho jako kříže a je to vidět: vlastně hájí školství jako jednu z posledních bašt „plánovaného hospodářství“.
Čas na apel
Mohl bych to široce dále rozvíjet, ale soustředím se jen na jeden aspekt, který je dle mého zásadní: pestrost nabídky. Tak jak se rychle proměňuje a „pestří“ pracovní trh (nikdy nebyl tak rozmanitý jako nyní a budoucnost bude ještě mnohem pestřejší a nepředvídatelnější), by se mělo „pestřit“ i vzdělávání. Cpát děti do jedné formičky bylo vždycky zlé, ale dneska je to zločinné. Když už nic, tak aspoň toto pochopení bych od mladé paní ministryně očekával: ví přece, jaké tisíciletí se píše.
Zakončím trochu netradičně apelem. Tohle je opravdu důležitá věc, nebuďme lhostejní a bojujme za ni. Figurky na politickém orloji, strany na politickém bojišti – to je pěna dní. Přijdou a odejdou. Ale jestli neprobudíme a nerozvineme pestrý talent, který v mladých lidech máme, zůstaneme navždy bavlníkovou plantáží sousední bohaté Evropy.