PŘEČTENO
S názory navrhovatelů literárních ocenění se velmi často zcela míjím. A tak zatímco poezie Tomáše Gabriela ve sbírce Obvyklé hrdinství mi nepřijde ve svých předvídatelných fabulacích, hrách a hříčkách nikterak nadprůměrnou, prvotinu Nika Matěje Lipavského ze stejného nakladatelství (brněnského Hostu) považuji za jednu z nejlepších básnických knih za řadu posledních let. Gabrielova sbírka byla navržena na Magnesii Literu, Lipavského sbírka nominaci neměla a to ani v kategorii objev roku... Pravděpodobně je v poezii dnes více ceněn, respektive oceňován, ironický odstup než niternost a invenční vztahování se k nejbližšímu světu. Vracím se k Lipavského básním již půlrok, objevuji, sdílím: Nadává na sníh / s utkvělou představou / že musí být odklizen // Tráva obtěžuje / nutností ji sekat / celá zahrada je nehygienická // V holubníku a holubům / v peří žijí roztoči / šíří se to // Je potřeba zrušit krmítko / kvůli bezpečí dětí porazit smrk / který kořeny zdvíhá garáž / jako si mladý mořský bůh na hraní / zdvihne loď z hladiny. Matěj Lipavský je výtvarníkem, což je ve sbírce rozpoznatelné nejen díky výborným linorytům, které texty doprovází, ale také v básních samotných: Neonem kresba v mělké nice / holé zdi do úzké ulice / nahoře bříza v bílém nebi / listí ucpalo žlab/ v dešti z něj voda kolem chrlí / začíná namrzat… Spřízněnost textů s výtvarnými díly navíc přesahuje sbírku, stejnou poetiku lze nalézt na Lipavského vynikajících malbách, stojí za to se na ně podívat, viz například web galeriehrivnac.cz (odtud také malby v záhlaví tohoto textu) či youngrealart.com.
Krásné básnické knihy vychází v edici Walt Knihy Zlín, jednou z nich je útlý soubor básní předčasně zemřelého Stanislava Špačka Noční hráč. Chlapecké beatnictví mísí se tu s pištorovskou imaginací, deziluzí, smutkem, sny. Osamělý bruslař / Na dlouhém pásu ledu / Vysokými břehy / Po zamrzlé řece / Za svitu / Zelených / Plynových lamp / Mlhou ubíhá / K cíli / Svému / Zamrzlému / Moři. Špačkovy básně jsou dokladem síly jednoduchosti, je-li prožitou a osobitou. Obrazy, které utkvívají, které bych si rád přivlastnil, zadírají se pod kůži, trvají: to okem do hlavy proletí malý pták; procházím se trávou, co ti vyrostla v popraskaných rtech; žes hladila mé žluté vlasy, byla to však sláma a po prstech běhala ti polní myš.
V Tvaru tisknou v posledních několika letech dobrou poezii tak často, že už je zbytečné to zdůrazňovat. Ale přesto neotvírám Tvar nejdříve na páté či šesté straně, kde básnický blok začíná, ale na straně předposlední, kde je rubrika úTVARy Sylvy Ficové. Otvírám nedočkavě, těším se. Krásná černobílá fotografie a jedna jediná báseň na celou stranu, krátké curriculum vitae jejího autora. Jednoduchý koncept s neskonalou účinností danou jak kontrastem s textem nadupaným zbytkem Tvaru, tak (a to především) skvělými fotografiemi a skvělými básněmi v přesvědčivém dialogu. Pečlivě si strany schovávám a hýčkám si naději, že úTVARy někdo vydá jako knihu. Byla by to kniha krásná a i při malém zájmu v českých zemích o publikace černobílých fotografií a básnické knihy si myslím, že by našla dost čtenářů na to, aby stálo za to ji vydat. Nemá cenu tu uvádět výčet známých i neznámých (alespoň mě) autorů a autorek, jejichž básně už v úTVARech byly, tak alespoň pár veršů Vity Sackville-Westové z TVARu 5/2017: Roky jsou vyměřené přesně a život příliš krátký / než abych kousky sebe rozdala přátelům. / Vždyť co jim v nouzi můžu dát? / Bezradnost, plachost a drobky, / nic, co skutečně jsem, marné mrhání, / mrhání sebou a jimi, vždyť můj život patří mně /a jejich patrně jim, a střetnout se nemohou.
V čísle 7/2017 TVAR uvádí ukrajinskou básnířku Olenu Husejnovou. Když napíši, že to jsou velmi hravé a dívčí básně (nebo holčičí, jak píše v doprovodném textu k básním jejich překladatelka Marie Iljašenko), je to sice přesná, ale také zavádějící charakteristika. Jsou to totiž také básně neprvoplánové, promyšlené, u některých lze snad i říci konceptuální, jakkoliv to patrně nebude první dojem, který z nich bude čtenář mít. Paralelní skutečnosti, znejistěné hranice mezi světy před a za zrcadly, uzemněná fantasknost, která mi místy evokovala krátké příběhy Singerových povídek s dybbuky a démony. Daly by se jistě vymyslet další charakteristiky, lze upozornit na četné odkazy všemi směry od starých mýtů, přes moderní literaturu až po ikony popkultury, ale ty čtenář najde sám, pokud si bude moci básně přečíst. Tedy podruhé: vydavatelé, stojí za to vydat Husejnové knihu!
…Nikdy se nedozvím jméno toho města. / Počmárám ho tmavě modrou. / Nepiš sem, / neolizuj obálky / jak rány. / Mraky navždy strnuly nad horou. / Žena bílá a žena černá jim nestačí. / Čekám na tebe. / Přijeď. / Všichni jsme pryč. / Nepřivítáme nikoho. / Jenom spolu budem…
Post scriptum: Vydavatelé si již jistě říkají, že se mi to mluví: vydejte to a ono, ale ty náklady, obtížnost získat grant, knihkupci se poezie bojí, nikdo ji nechce na krám atd. Já vím, není to lehké. Jenže já tuhle rubriku míním psát jako rubriku čtenářskou, nikoliv jako recenzní či kritické okénko a čtenář si snad podobná zvolání smí dovolit. Smí snít o knihách, které by rád četl.