Tradice rodu
K sedmému výročí úmrtí Ladislava Smoljaka
Po sedmi letech od tátova skonu bych ho chtěl připomenout jako bojovníka za spravedlnost. Moje snad nejstarší vzpomínka na něj se odehrává u lyžařského vleku, kde stojíme celá rodina, já malinké lyžičky na nohách, a táta? Táta nikde. Čtyřleté dítě se smutně rozhlíží a hledá svého nejbližšího…
A hleďme ho! Ladislav už tehdy s rozevlátými vlasy kdesi vpředu fronty u vstupu na vlek hůlkou mlátí hlava nehlava předbíhající a předjíždějící výrostky až jiskry létají. Předbíhání, obcházení pravidel a ty české podvody a podvůdky, to byla oblíbená potrava pro tátovu lehce cholerickou duši.
O rok později, když mně na refýži na Olšanském náměstí ukradl jiný výrostek pytlík bonbónů, táta se za ním rozběhl, a když ho už už v kopci doháněl s nastavenou rukou, že mu tedy vlepí spravedlivou facku, kluk se teprve tehdy zastavil. Kořist byl nucen vydat.
Samozřejmě, že se tátova bojovnost nesoustředila jen na mladé delikventy. Jeho snaha dosahovat spravedlnosti pokračovala i v mnoha pracovních týmech, zejména v Divadle Járy Cimrmana. Bohužel musím konstatovat, že tam byla jeho snaha marná, a dokonce to byl on, kdo se stal obětí hrubé nespravedlnosti. Zjednodušeně řečeno byl šikanován většinou. Jakmile totiž přišel na to, že se v Divadle ztrácejí peníze a označil viníka, postavili se proti němu ti nejlaskavější a nejušlechtilejší lidé, aby ho z Divadla dostali pryč. Nikoliv viníka nemravného jednání, ale toho, kdo viníka odhalil.
Táta tehdy před chlapci s ostrými lokty ustoupil, aby zachránil Divadlo Járy Cimrmana v podobě, v jaké ho známe dnes, ale stanovil si podmínku, že se budou dodržovat pravidla hry. Tato podmínka však byla krátce po jeho smrti zcela pošlapána a šlapou po ní i moji sourozenci. Vím, jak se asi táta cítil, neboť úplně totéž zažívám dnes já. Když jsem pak přišel na ještě větší nemravnosti (že kdosi mezi námi nositeli autorských práv koná nezákonně, porušuje pravidla hry a předbíhá), které pomalu, ale jistě míří k soudu, opět ti nejšlechetnější a nejlaskavější z laskavých se rozhodli, že jsem to já, kdo škodí. A že do Divadla budu mít nadále vstup zakázán, jinak mě nechají vyvést. Já ale neustoupím. 18. června jdu při příležitosti 50. výročí DJC zhlédnout hru Akt do Malostranské besedy.
Přijďte se podívat, jak kolem 19. hodiny proletím dveřmi na malostranskou dlažbu!
Ke kauze, jíž končí jeho fejeton, napsal autor více v KN 21/2017