Počteníčko: Dvě hodiny
Vladimír Neff o tom, co dokáží způsobit skladatel, pianista a klavír
– Máte
to pěkný klimprkastl, jemnostpaničko, jen co je pravda, řekl pak uznale, a
přistoupiv ke klavíru, odklopil víko klávesnice a posadil se. Položil svůj
klobouk před sebe a chvíli se na něj nepřátelsky díval; nelíbil se mu tam asi,
jeho přítomnost na desce piana mu připadala nepatřičná, a maličko podumav, dal
si jej k Hanině nemalému podivení na hlavu a začal váhavě, trhaně, tiše
hrát, nakrucuje hlavu a přikláněje ke klávesám ucho, jako by se mu něco
nelíbilo nebo jako by špatně slyšel. Ještě řekni, že mám špatný klavír, myslila
si Hana, nadmíru zaražena svérázným muzikantovým počínáním; koho nám to,
probůh, Náprstek poslal, vždyť se neumí chovat, a ani pianista to není valný.
Sotva domyslila, strhla se na klavíru znenadání
bouře. Podivný Hanin učitel rozvlnil klaviaturu dunivým úprkem širokých
arpeggií, vášnivým a temným, který se valil jakoby z černých hlubin, tu
burácel, tu umlkal, vystřídáván drásavě teskným zpěvem vedlejšího motivu, tu
znovu vybuchoval, hrozil a stupňoval se v šílený cval. Pianistova tvář
zůstala vážná, bez hnutí a přísná, jeho široko rozsazené oči, mezi nimiž se
hloubily dvě hluboké svislé vrásky, byly upřeny, jako by se dívaly do not,
rovně vpřed, k oknu, za nímž viselo chmurné lednové nebe.
– To složil Beethoven, jemnostpaní, řekl Haně. – Či
vlastně Beethoven to nesložil, to za něj složil sám Pánbůh. – Hned vzápětí,
zdálo se, na její přítomnost zapomněl a hrál a hrál, a ona, ohromena, neboť
nikdy takovou hru neslyšela a dosud nevěděla, co všechno klavír dovede, tiše si
sedla k vychládajícím kachlovým kamnům – potřebovala přiložit, ale nebylo
lze – a zadívala se na rozložitou linii pianistových zad a na jeho okloboučenou
hlavu, nasazenou na vrtivém špalíčkovitém krku. Bylo třeba zajít do kuchyně,
myslila si, dohlédnout na Terezku, a modistka na mě čeká, a látku na záclony
jsem chtěla koupit, ale to všechno počká, ještě pět minut ho nechám hrát a pak
mu řeknu, že musím odejít. Ale když pět minut uplynulo, Hana se nemohla
odhodlat k tomu, aby přerušila tichou, usměvavě zamyšlenou melodii, kterou
právě hrál jakoby na uklidněnou po předchozí kosmické vichřici – nemohla se
k tomu odhodlat, tím spíš ne, že si řekla: K čemu? Nic se nestane,
nezajdu-li za Terezkou, nepůjdu-li k modistce, nekoupím-li látku na
záclony, právě tak, jako by se nic nestalo, kdybych nebyla na světě. Měla jsem
umřít tenkrát v noci, kdy se Tongrácz se mnou loučil, odejít za ním do
světa, z něhož pochází tato hudba. – Budu stále s tebou jako tvůj
stín, vzpomněla si na jeho poslední slova, a viděla jasně před sebou jeho
rozplývající se tvář, utkanou z měsíčního světla, a bylo jí do pláče
lítostí a studem nad vlastní zbytečností, nad zmarnělostí své existence, nad
svým předstíráním něčeho, co není, manželské lásky, zájmů společenských a
sociálních, životního poslání.
Když se Born po dvou hodinách vrátil z obchodu
domů, seděla Hana pořád ještě u kamen, teď nadobro už vychladlých, a Dvořák,
tvrdý klobouk na hlavě, byl dosud u klavíru, a klavír zpíval a hřměl pod jeho
pod jeho pracujícíma rukama. Ale najednou, asi uznamenav, že někdo nový
vstoupil do pokoje, vstal a sklopil víko. – Tak to by, snad jemnostpaní,
prozatím stačilo.
Z knihy Vladimíra Neffa Císařské fialky (Československý spisovatel, Praha 1969).
O autorově bornovské a nedobylovské pentalogii autorův syn Ondřej Neff v KN 25/2016