Královská obsluha
Jak na tom byli králové, když ještě nebyli králové
Oslovení "konzervatoristo!" má v hudebním prostředí mírně pejorativní nádech. Zato ale takový konzervatorista, ať sebechudší, leccos zažije a leckoho potká. Kupříkladu i krále.
Král číšník
S Petrem Hapkou jsme kdysi, oba stejně neznámí a chudí, seděli na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka v malé šatničce ve třetím patře, která nám sloužila spíš jako kuřárna a vyvolávali jsme duchy. Jak vidíte, činnost intelektuální a vyčerpávající. Někdo zaklepal, a tak jsme mohutným hlasem zařvali: "Dále!"
Za dveřmi stál náš droboučký asijský spolužák z baletní třídy a nesl nám dvě žluté limonády. "Co se s tím taháš?" zeptali jsme se.
"Abyste měli radost," odpověděl bezchybnou češtinou kamarád Sihamoni.
Obávám se, že ta laskavost a úslužnost z něj nevymizela, i když je z něj už tucet let Jeho Veličenstvo Norodom III., král všech Kambodžanů.
Král slavík
Že mě obsluhoval kambodžský král, z toho u nás nikdo infarkt nedostane, ale příběh o jiném králi-spolužákovi by mohl položit řadu starších fanynek nejen v bývalém Československu, ale i ve sjednoceném Německu a rozloženém Sovětském svazu.
Karel Gott byl o ročník výš, než já a oba jsme studovali zpěv u nepředstavitelně hodného a moudrého pana profesora Karenina, původně kadeta oděské carské kadetní akademie, později Šaljapinova žáka a jeho nástupce na světových pódiích. Byl to už pán v letech, vždy perfektně oblečený a upravený a s nesmírnou trpělivostí vůči nám, pěveckou techniku někdy pomaleji chápajícím klukům. Mluvil česky, ale s výrazně ruským přízvukem. Když jsme měli čas, mohli jsme sedět ve třídě a sledovat, jak pan profesor pracuje s ostatními adepty pěveckého umění. Pan profesor Karenin byl tenorista a uměl věc, kterou jsme nikdy nedokázali. Vyfoukl dech, provoněný cigaretou (profesoři ve třídách kouřit směli, my ne), a v zápětí odzpíval kus árie. Kdybych to udělal já, za chvilku bych zmodral a za chvíli by byl slyšet jen zvuk sanitky, která by mne vezla do nemocnice.
Karel Gott míval obvykle hodinu po mně. Jednou se na něj Konstantin Borisovič rozčílil kvůli úpravě not, a poměrně dost obsáhlou sbírku národních písní Ferdinanda Sládka po budoucím (tehdy ještě netušeném) slavíkovi od klavíru hodil. Noty se rozlétly po celé učebně.
"Podívej Gott, co ty udělal!" ukázal pan profesor na spoušť na podlaze.
"Za chvilku přříde učit Lída Červinková, a ty todle!"
Pak se otevřely dveře a vešla paní profesorka Červinková. Uviděla dva žáky a úctyhodného pana profesora, jak lezou po čtyřech a snaží se klavírní sešit dostat do původního salátového stavu.
"Hoši, hoši, něco hledáte?"
Noty jsme posbírali, Karel s nimi vyběhl ze třídy a už se neukázal.
Nikdy jsem panu profesorovi nepřiznal, že jsem ty noty Karlovi půjčil já, protože on ty svoje zapomněl doma. Napadá mě, že Karel je má asi ještě pořád u sebe. Takže, Mistře, budu je potřebovat!