PETR PUSTORYJ: kohout už nasíravě kokrhá
je čas popojít a znovu vykecávat luftu / co nikomu živému
Básně věnované, básně oslovující blízké, hospodské spolustolovníky, básníky, výtvarníky, básně rozhovory – tak lze ve zkratce charakterizovat předložený soubor básní Petra Pustoryje. Vybaví se mi Jirous, Homér, Krupa... ale není třeba srovnávat, tahle poezie vyvěrá přímo z řeči, ze zaslechnutých životů, osudů, ze zahlédnutých drobných příznakových situací, z několikrát převrstvených leč nepřekrytelných vzpomínek na dětství. A je v tom fanfarónství: ale vem vás bližní čert / co vlastně očekávat / království nebeské? / a s babama? / apokalypsu? Ale také rezignace: dnes a to je horší / už ho nic nezachrání / protože to co by rád / raději zbaběle propást chce.
Petr Čermáček
A KDYŽ TI CHYBÍ VÁPNÍK
(matce)
takys to mami měla tak?
a co myslíš? – jak jinak!…
a tos ještě šel zadkem
proto jsi měl vykloubené nohy
jako ségra – ta šla normálně hlavou
ale zase neměla dovyvinuté ty čéšky či co
já tehdá trpěla na plíce – ta tubera víš?
a byla ukrutná zima
a jak jsem se uzdravovala
strašně jsem jedla a pila mlíko
všechno to vápno ale šlo na ty plíce
a na ni tam asi scházelo
a pak po letech možná i na tebe –
aha já myslel jestli tě taky tak trápili
jak tu chuderu teď v televizi
doktoři
aby dosáhli svého –
jo tak?!… no taky…
jak bylo potřeba
MOUDROST JE SDĚLENÁ VLASTNOST
(O. Přindišovi)
když mrtvý beuys vysvětluje obrazu zajíce
vzbuzuje nevysvětlitelný smích
dotčeně hodíš okem
zapráskáš knírem
kohout už nasíravě kokrhá
a mrtvý obraz ještě narychlo dovysvětlovává
zajícovi beuyse
ale pozdě bycha honit
obrazem řečeno
každopádně vstáváš
příkazem konat sdíleným
se zaslíbeným zajícem v posteli
posedlý
MERLIN
(O. Holpuchovi & L. Beranovi)
blažené tři obláčky sedí na tenkém nebi
a úplněk buddha hubu jak rohlík
šmatlal mokré listí dokud nezjistil
že je na místě
naproti dědek u červeného
smrdí po olíznuté balicí pásce
počítá drobné
a pinglice ho natáhla a vyštvala do tmy
navzdory křesťanské lásce
ale vem vás bližní čert
co vlastně očekávat
království nebeské?
a s babama?
apokalypsu?
smál se na ty u džuboxu
však po očku
skrze sklíčko piva už už ven
ven!
netřeba se dozvídat
je čas popojít a znovu vykecávat luftu
co nikomu živému
LÁSKA
(V. Shockovi)
zdálo se mu
že s nimi toho dne byla
ve společné domácnosti
jeho bývalá láska
po ránu zjevila se
zůstala i na oběd
a zdálo se že žena ani dcera
si jí vůbec nevšimly
ani tchýně náhle na inspekci došlá
věděla to však bůhví jak
objevivší se matka
atmosféra v obydlí plném žen
rázem zhoustla
co až si s ní začnou povídat?
znají matky vše?
bude to fér?
tratil se jak černý pasažér
žel v tu ránu
gravitací přikované botky
mu znemožnily návrat
na oběžnou dráhu
PISSOIR NOIR
(P. Linhartovi)
vlezl a úslužná hajzlbába v buňce
ó děkuji převelice dí
když vrací mince
a dál se vzdělává v knížce
u pisoárů zleva vedle po očku
tlustej cikán vedrem zasolenej
laská maso klacka ve dlani
a medle vpravo druhej taky nelení…
dochcal dopnul se a odchází
u kasy se pro jistotu ohlíd
cikáni nejsou hned tak hotovi
šetřej na lepší časy
PANICTVÍ
(R. Vitáskovi)
ležel jen tak v trenýrkách
ochmatkával ochmýřené tělíčko
pod houní v kalhotkách
prolíbali celou noc
ona nic
ani prstíčkem
co by za to jen…
nad stanem stála bouře
průtrž mračen
ráno povodeň
na podlážce bláto
pravdu netušící
spiklenecky mrkající kamarádi
záviděli
nechal je při tom
co s nima
nevyspalý
vazkým kolem dole škroben
po pivní snídani teprvá si užili
poezii místa
na matracích hravě sjíždějí
mazáci
dravou svratku
DÈ JA VU
(B. Vaňkovi Úvalskému)
pysky olízla rtěnkou
vstala od stolu
stvol
metr osmdesát
nohy žirafí
kozy kybelé
chlapi jako jeden muž
nevydrželi normálně nečumět
na netvora na míru
štronzo v zahrádce cmrndlých piv
otočka
dusot do prken desatera osudů
křís šteklů o živec dlažby
jde středem
provázena pohledy
které říkají
neva teda že je vypatlaná
ta by mastila…
za rohem sešla z očí
do volného vesmíru
mamrdům se ulevilo
… jako bych to už…
PO LETECH
něco mu to připomíná
ten samej výraz
oči vábivý a pátravý zároveň
jako oči srnky
tehdá to nevinný kvítko
po pár bezvýsledných týdnech
poslal po vodě
mladej fracek
naivní a hloupej
myslel že má pech
že propás špás by se řeklo
jenže ty smutný oči
se mu propalovaly sítnicí
ještě po letech
dnes a to je horší
už ho nic nezachrání
protože to co by rád
raději zbaběle propást chce
ŠICÍ STROJ
(rodičům)
když něco proved řezala ho matka
otec přísný a spravedlivý jako bůh
nad věcí samou o sobě se rozčílil
ale skutek utek
to matka s tváří anděla se činila
gumovým šlauchem přes prdel
aby to sakra už věděl
zatímco popel z astry se tiše snášel luftem
do trávníku pod balkonem
na kterém bůh s pohledem vraženým do nebe
němě zakuřoval nářek oběti
jeho trestem – o to horším
klečíval u šicího stroje
stroje nesčetného času
na hrachu zenu
aby zvěděl
jak se to má dít… a děje se!
děti!
MOTÝL
(J. Dadákovi)
modrásek střihnul křídly
a odlétl v zobáku rehka
stojíme se štopkou šnapsu
mlčky na zápraží
každá otázka je lehká
Petr Pustoryj (vlastním jménem Petr Palarčík) se narodil v roce 1963, Váha. Je knižním grafikem, výtvarníkem, fotografem a básníkem. Publikoval v časopisech Psí víno, Těžkoříct, Host, Dotyky, Salon Právo, Lžička v šuplíku, Týnecké listy, Herberk. V roce 2004 vydal sbírku textů Den a noc (Votobia). Je zastoupen v antologii Vertikální nostalgie (Votobia 2001) a ve sborníku Um pakultury 2014. V šuplíku zůstává sbírka Toulky loutky. Básně hospodské, věnované a jiné. Je ženatý, má dceru. Žije v Olomouci.
