PŘEČTENO
Mám, stejně jako většina čtenářů, četné čtenářské dluhy. Dlouhodobé i krátkodobé. Sbírku Sestra duše Sylvy Fischerové jsem si chtěl přečíst již v roce 2015, kdy v Druhém městě vyšla. Stalo se tak ale až nyní, a to jedním dechem, ohromen intenzitou a obrazností, zasažen sdělením i básnickými prostředky, které ho nesou. Ve sbírce se střídají básně sporé, postavené na jednom symptomatickém detailu, situaci, výroku či citátu, s rozsáhlejšími básněmi-mozaikami vytvářejícími živý, emočně silný obraz vyzývající k opakovanému čtení, vyzývající k hlasitému čtení, vyzývající ke sdílení. Samozřejmost, se kterou Fischerová řadí vedle sebe antické citáty se zápisy-vzkazy-dopisy svých blízkých, jistota, se kterou střídá výrazovou i významovou přímočarost se složitými strukturami a se kterou nakládá s velkými slovy jako je duše, osud, láska, soucit, umocňují působivost sdělení, která jsou silná již sama o sobě. Střídání textů různé délky a charakteru vytváří ve sbírce přerývavý rytmus, který čtenáře vtahuje ještě více do textu a za text. Jako bychom jeli vlakem, poslouchali rytmus kolejí a do něho zapadaly, vpadaly dětské vzpomínky, útržky z četby, sny, ze kterých se probouzíme v jiné krajině, než do které jsme usnuli. Je těžké z této skvělé sbírky vybrat jen pár veršů, vybírám z titulní básně: …Běž za mne prosit, sestro, / tvá krásná špičatá prsa, /tvá celodenní mlčenlivá kouření / v křesle, / severní nebe v dešti jsou tvé oči / a váhavá, jasná hudba / je ta aura, která tě obklopuje, / před kterou / zakláním tvář, / jsi konec a přítomnost bez obrysů. / Prázdnoto / mojí krve, / běž za mne prosit a neptej se, / kdy půjdu prosit já za tebe.
Revue Host ustanovilo s novou úpravou titul básník/básnířka čísla. Proč ne. Jen škoda, že autoři nedostávají ještě trochu větší prostor, respektive že kromě jejich textů schází reflexe, něco jako redakční vyznání, proč právě tento autor, čeho si na něm cení… V Hostu 5/2017 je básnířkou čísla Marie Šťastná. Napíši-li, že všech dvanáct otištěných básní je plných života, bude to znít jako klišé. Jenže ve všech básních je údiv i přitakání bezprostředně blízkému světu, stejně jako vyrovnání, vyrovnávání se s ním – neokázalé, založené na minimu metafor, na metafyzice rodinných výroků, na prolínání dětských provinění či křivd a dospělých pochyb, smutků, tužeb. Vyrosteš na tom jako strom / říká na odchodu / Radši zůstanu malá / říkám já / Skřípnu si prst / jak rychle zavírám dveře. A jinde: Nakonec vždycky je možné / vrátit se k něčemu takovému / jako je žehlení květin / je možné obdivovat ty malé destrukce / a pěstovat si při nich lásku ke křehkosti / lásku k sobě. Přesvědčivý a krásný konvolut.
Působivě, programově, ale zejména hravě, snivě, transcendentně se ke zvyklosti sdílené básníky, šamany a světci, totiž promlouvat s živými tvory, přihlásil Pavel Jirásek. Ve výpravné knize Bytosti jménem houba vydané v loňském roce nakladatelstvím Arbor Vitae vede básnický a fotografický dialog s houbami. Zatímco fotografie snímané přes soustavy lup jsou spíše tajnosnubnou hrou barevných a světelných impresí než portréty (viz fotografie v záhlaví – www.jiraskovi.cz), básně jsou poučenými meditativními rozhovory v demlovské tradici (nalézt bychom mohli i další paralely, ale rozkrývá je pregnantně v doslovu Robert Janás, tak je zbytečné nosit houby do lesa). V tlejícím dřevě / se sklepním pachem / vedeš snad Štítovko / marný boj s časem? // I čas jednou zestárne / v iluzi rychlosti // mladý ve snech / starý ve věčnosti… Zatímco s Tomášem Kolocem zarezonovaly fotografie (recenze v KN 19/2017), ke mne promlouvají více texty. Pobývám zároveň na odborném pracovišti houbám se vědecky věnujícímu (přivyknut tedy spíše zobrazením hyperrealistickým) i v básnických textech a knihách (ať již jako čtenář, autor, recenzent nebo redaktor). Možná je tedy touto mou dvojdomostí předurčeno, že mi jsou blíže ostré kontury písmen exaltovaných zvolání i tichých promluv než snový útulek mlžných portrétů. I když jsem si vědom komplementárnosti obojího. Můžeme snad chtít víc / nežli že naše děti námi projdou / jako otevřenými dveřmi? // Slzečníku? // A nám dovnitř mezi rozvrzanými panty / poprvé zavane plíživě vítr ze strnišť // Studený a s vůní nahnilého ovoce / vadnoucího listí a přetěžké ornice / trpce zkrápěné deštěm…
Po řeči mrtvejch, řeči zaříkání promluvil Radek Fridrich Ptačí řečí. V anotaci ke knize se píše, že není určena vyznavačům experimentální poezie a že jde toliko o knižní hříčku, které se lidově říká prdel. Což o to, hra je to velkolepá – vtipná i zvukomalebná. Plně ji lze vychutnat jen nahlas, i proto zároveň vyšla velmi zdařilá audioverze. Nicméně, vyznavači experimentální poezie si také mohou přijít na své. Króó / króó / retsch // Skverr / retsch / Skverr. Těžko u takových básní nevzpomenout na kraklakvakve? koranere! Christiana Morgensterna či lepn /nepl / lepn / nepl Ernsta Jandla. Při D n s ti d n s ti / ryby žáby myši mloky si zase vzpomenu na Pížlovy texty z Vodních her. Na druhou stranu i tohle je pro čtenáře skvělou hrou: hledání vložených i náhodných paralel. Když k tomu připočteme, že sbírka je graficky dotažena do posledního detailu (jak je ostatně u knih dybbuku a stejně tak knih Fridrichových standardem), pak jde o čirou čtenářskou radost. Hravé Fridrichovy kresby v barevné i tvarové harmonii s písmem vybízí k opakovanému listování, a protože i formát je tak akorát do ruky či do kapsy, vezmu si knihu do lesa. Už na mne volá: tiglitt (stehlík), švíír gygygy (zvonek).