Umění, to nejsou životopisy, ale přeci jen...
Na návštěvě u Štěpána Vrbického a Jitky Chrištofové, o síle příběhu "za obrazy" a její roli v jejich čtení.
Tohle prodává hlavně příběh, říkáváme někdy s despektem o dílech umělců, kolem nichž je toho hodně k povídání, takže nás uhranou především svým příběhem. Teprve skrze něj si oblíbíme dílo, jako jeho relikvii, svatý ostatek, fetiš, kamínek z cesty, mušli z moře, "to bylo tehdy, jak jsme byli tam…"
Nedávno jsem hovořil s básníkem Luborem Kasalem, mluvil o tom, že báseň stojí sama za sebe, inspirační zdroje jsou jistě důležité pro umělce, ale už ne pro čtenáře, nejsou podstatné pro čtení básně. Zmiňoval u té příležitosti jednoho hudebního kritika, který do recenzí napíše vždycky právě ty nepotřebné informace; ano, je to možná pěkné, že se dozvíme, že Deep purple složili svou skladbu Smoke on the water krátce po tom, co spatřili z oken svého hotelu přes hladinu zálivu požár v přístavu či odkud se to ten dým valil, ale pro samotnou skladbu, pro její vnímání a vyznění je to nepotřebné.
Kdyby příběh tak dobře prodával, byli by Štěpán Vrbický s Jitkou Chrištofovou prodaní hned několikrát. Doba, pro niž se ustavilo označení postmoderní, a která relativizovala prakticky vše, či současnost, charakterizovaná některými jako postpravdivá, v níž nejsou podstatná fakta, ale účelové jednání schopné vyvolat silné emoce, schopnost fakta překroutit, nahrávají na straně druhé touze po autenticitě, po kontinuálním rozvíjení jasných zdrojů, po kořenech oproti vykořenění, po neoromantickém souznění s přírodou a jejím přirozeným cyklickým rytmem. Je znovu vzrušující vypěstovat mrkev nebo rajče. Došlo nám totiž, že máme také postmrkev a postrajče, u nichž nezáleží na tom, jestli jsou skutečně mrkví a rajčetem, ale jak se prezentují a prodají. Jenže tato touha části populace samozřejmě nestačí, aby se proměnila ve skutečnost. Navíc když se současně stává komerční strategií bdělých firem a je tak rozpačitě toužící populaci prodávána zpět coby trend. Kdo má na tohle rozlišování vějiček a skutečnosti furt brát čas? A vůbec, co je tohle za text výtvarné přílohy?
Příběh, který lze kolem díla Štěpána Vrbického a Jitky Chrištofové postfakticky uplést, by měl mít tu "prodejní" sílu relikvie právě proto, že většina populace setrvá ve směru k této neoromantické touze sentimentální. Jinak, co bychom si namlouvali, oba umělci žijí normální nedramatický život ve vlastním domě na venkově. Žádná džungle, ani severská exotika, ale polosamota staré chalupy na Vysočině. Chodí do práce, mají děti, psa a zahradu. Nemají žádnou kompletní sadu talířů, půdní ateliér si zateplili slámou, nefunguje-li jim zrovna sporák, vaří venku na ohni, když k nim chtěli ze vsi zavést pouliční osvětlení, protestovali. Vystudovali Akademii výtvarných umění v Praze. Ve Spáleném Dvoře, který snad kdysi patřil k dnes rozvalenému skalnímu hradu Štarkov, žijí deset let.
Jsme sto se od těchto dat oprostit, když se zaměříme na jejich obrazy? A měli bychom? Je při zkoumání jejich obrazů právě tak nepodstatné, jak dnes Štěpán s Jitkou přemýšlejí a žijí, jako že prošli výtvarným školením u Vladimíra Kokolii?
Vždy se můžeme pokusit vnímat dílo samo o sobě, vyděleno ze souvislostí vzniku. Říkám pokusit se, protože se nám to nikdy zcela nepodaří. I jakýkoliv člověk bez výtvarného či estetického školení si s sebou nese určité předsudky, zkušenosti a světonázor, do nichž vnímané dílo uloží, a skrze něž je tedy, ať už chce nebo nechce, posuzuje a hodnotí. Jinou možností je nezůstat u toho, co už vím, ale pokusit se objevit ty souvislosti, které jsou pro dílo podstatné, z nichž snad jako z humusu vyrůstá. Tato cesta je plná nebezpečí ze selhání; ze špatné interpretace, z falešné síly emocí, z vytváření v úvodním odstavci zmiňovaného fetiše, z nadřazení nepodstatného, ze skoku na špek umně vystavěnému příběhu postfaktické propagandy. Nelze to brát jako pravidlo, a jistě to v mnoha případech není nezbytné, ale dozvědět se víc zpravidla bývá obohacující.
Štěpán Vrbický skutečně nemusí říkat, že na jednom formátu, který by se vešel do školního sešitu, pracuje čtyři měsíce. Ale když už se to dozvíte, stává se čtení jeho díla komplexnějším pohledem. Jeho jemné pastelkové kresby zachycují především interiérová zátiší, většinou zpozorované, někdy doaranžované kompozice věcí, jež jej doma obklopují. Nejen motivem (konvice, plynová bomba, koš na prádlo, dřez), výběrem otisku našeho života, jenž je pro nás takovou samozřejmostí, že se stává neviditelným, ale též formou kresby a kontextem jejího vzniku (životní prostor obou umělců) zvýznamňuje pozornost k obyčejným, přitom základním věcem, schopnost soustředění a nekonzumní prožívání času.
Bylo by velkým nepochopením, kdyby tento text vyzněl jako nějaká óda na staré časy, věci z vetešnictví a zemědělný lid s jeho harmonií s přírodou. Když řeknu, že příznačným ukazatelem současného diktátu je zánik drátenického řemesla, nevolám po devatenáctém století a po pletivu na hrnci, ale mluvím o plýtvání, věcech na jedno použití, jepičí existenci věcí i vztahů v limitu sezóny, a tedy také o našem otroctví. Samozřejmě, zdá se to neškodné a nenápadné, když si necháte narůst plnovous, protože se ve správných časopisech začnou objevovat vousaté tváře, však si to zase příští rok oholíte, jen vám těžko kdo uvěří, že zůstane jen u vousů.
Náš čas je komercializovaný, nemáme čas dělat něco, co se nevyplatí. Reagujeme rychle, tak rychle, že to často ani nestíháme promyslet, není na to čas. Naštěstí spoustu věcí někdo promýšlí za nás, let's go, take it easy.
Na kresbách z posledních dvou let téměř mizí linka, prostor obrazu se pastelově chvěje, tvar zobrazeného předmětu a jeho prostorová sounáležitost získává přednost před konkrétní popisností. Malířskost vstupuje do Štěpánových kreseb nejen se světlem koloristicky rozpouštějícím hrany hrnců, polic a stěn, ale také s vrstvením barevných ploch přes sebe. Představuji si, jak barevná tuha, nikoli ztuha ale zlehka a pomalu opakovaně hladí papír. Ta pomalost hnětení tvaru, vynořování prostoru, přestože s každou z předešlých vrstev bychom se mohli spokojit jako s finální.
Ztratili jsme čas? Duchovní čas? Kdo rozhoduje, čím jej naplníme? Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme? Neslavíme společně sváteční dny, pachuť někdejší organizovanosti svátků zajídáme individuálně všichni podle soudobých představ o volnu grilovaným masem, skousneme u toho i motorovou sekačku na trávu (díky, Milane). Ale vždyť já vím, že to tak neděláte, vždyť také, co je mi do vašeho svátečního dne, ale nějak už musím vytvořit ty silné emoce.
Zátiší Štěpána Vrbického i krajiny Jitky Chrištofové (o nich někdy později) nám ten čas, jímž jako jedinci obdaření vlastní vůlí disponujeme, připomínají. A spolu s tím i rozvažování, co je podstatné, co má jen cenu a co hodnotu.
Když mi Štěpán ukazoval rozestavěný půdní ateliér a odkudsi zpod nábytku, kam se musel proplazit, vytahoval své kresby, netajil jsem se nadšením. Z obojího. "No, jo," povídá Štěpán, "ateliér to třeba bude pěknej, ale víš co, já jsem vždycky kreslil dole v kuchyni, to, co je, ale co mám kreslit v ateliéru?"