(P)o Kájovi
Pokračování smutnoveselého deníku, jehož první část jsme v KN publikovali před čtyřmi měsíci
24. března
Tak, a je to, Kájo. Všichni tam byli. Všichni, kterýs měl rád a oni Tebe. Někdo mi říkal, žes měl hezkej pohřeb, ale jak se Ti může pohřeb líbit? Poslední litr slivovice je skoro vypitej, vzduchovky zejtra přeleštím, auto projedu, na mopeda se skočím podívat, ať se jim nestejská. Tak se měj, kamaráde a táto v jednom.
29. března
Ahoj Kájo, máma se přemohla a poprvé v životě napsala SMS. Přišla na Tvůj mobil. Bylo tam: "Mocmichybis".
9. dubna
Vyčištěný. Všechny. Byla to fuška. A nejpozději za dva měsíce mě to čeká znovu. Tak Kájo, snad je to v pořádku, snažila jsem se.
26. května
– "Mami, kde mám pyžamo?"
– "Asi jsem ho vyhodila, stejně už bylo starý."
– "Nemám tu v čem spát, mělas ho jen vyprat."
– "Prala jsem taťkovi trička."
– "Táta je tři měsíce mrtvej. Nepotřebuje vypraný trika."
– "On je vždycky měl rád na léto, než je začal po zimě nosit, ještě jednou vypraný, aby voněly."
– "Nikdy jsi to neudělala, on je mrtvej, už je to jedno. Já, brácha a babička jsme živí, a já potřebovala aspoň vědět, žes mi vyhodila pyžamo, nemám v čem spát. Mami!"
– "Tak jsem mu to vyprala, vidíš, krásně to voní."
6. června
Ahoj Kájo, dlouho jsem nepsala, já vím. Ani SMS, nějak nebylo potřeba. Dneska trošku smutním. Máma má narozky, vždycky jsem Ti to musela připomenout, ale je to ok, myslí si, že sis to pamatoval. Taky jsem kvůli Tobě v průšvihu. Ztopila jsem Tvoje retka, aby máma nepřišla na to, že jsi už zase kouřil, nešlo by jí vysvětlit, že jen trochu. A jak jsem je vzala, dala jsem si je do tašky a u babičky jsem v tý tašce něco hledala, a máma, když chce, má oči jako ostříž. Takže:
– "Mirko, Ty kouříš?!"
– "Ne, to nejsou moje." (výborný argument, tomu hned každej věří)
– "To je Pavlovo?" (sakra, dostat z maléru Tebe a namočit do toho bráchu…)
– "Není, to je (Albert promine, v tu chvíli mě nikdo jinej nenapad) Albertovo."
– "Vy spolu chodíte?"
– "NE!" (já vůl, že jsem je radši cestou nevyhodila)
Tak doufám, že jsi tu mou malou oběť ocenil, počítám, že o tom ještě uslyším.
28. června
Kájo! Tolik jsi mi toho řek a tolik naučil, ale jak zvládnout mámu v jednom člověku teda ne. Protože když šlo do tuhýho, vždycky sis zavolal posilu, vždycky jsem přijela. Ale koho si mám zavolat já? Jen seženu mobil, už sháním novej gauč a křeslo, jen to zařídím, už sháním bráchovi klec na papouchy, pak smontuju křeslo, seženu ty papoušky (nerada to přiznávám, ale jsou fakt kouzelní), vyřídím s notářkou dědictví, spravím auto (zlobil spínač brzdovejch světel), pak spálej čerpadlo, a já seženu i to čerpadlo, mezitím vyřídím finančák a mámě vdovskej důchod (takovej výsměch spíš než důchod), tak prej nejsou nabroušený nože! Prej Ty sis je vzal do garáže a za chvíli to bylo… Když mě hlídá na každým kroku, jak jí mám říct a u toho Tě neprásknout, že Tys skočil do auta a nechal je nabrousit u nožíře, a pak ses nechal poklepat na rameno, jak jsou krásně nabroušený?? A vtom začala mluvit o malování a v obýváku chce za gauč i tapetu…
Asi si udělám živnosťák na Ferda Mravenec – práce všeho druhu. Já k tomu mám svoje nože, svoje odpady, svůj byt, svoji práci… Je to občas jen na jednoho vážně moc.