Latina, lidskost a humanitní vědy
Meditace nad publikací Wilfrieda Stroha Latina je mrtvá, ať žije latina
Původní hranice humanitního a přírodního
Kniha Wilfrieda Stroha Latina je mrtvá, ať žije latina, je mnohem víc než jen průvodcem po dějinách jazyka Ciceronova a Vergiliova a jeho oslavou. Vede čtenáře i k přemýšlení o lidskosti, vzdělanosti a o "smíření" přírodních a společenských, lépe však humanitních věd. Vědomě pomíjím trochu násilné rozlišování humanitních a společenských věd, s nímž se ostatně mimo Česko setkáváme jen vzácně. Tuto větev budu vstřícně označovat jako humanitní, nikoliv společenské vědy - když už se následkem vývoje musejí označovat za vědy, nikoli za uměny.
Spor společenských a přírodních věd, v posledním více než půlstoletí významně traktovaný zejména na globálním Severu, mi (kromě mnoha jiných svých vhledů a impulsů) Strohova kniha ukázala v jiném světle. Z historického hlediska jde o spor trochu umělý, vždyť to všechno jsou tzv. svobodná umění, vyvinuvší se z někdejší filosofie. To práva, medicína a teologie (které filosofii doplňují do čtveřice původních věd) nejsou svobodné, ale určené k výdělku. Z tohoto pohledu mají práva s medicínou navzájem společného víc než právo se společenskými a medicína s přírodními vědami.
Cvičení jazyka jako základ
Klíčem, který mi Stroh ukázal u Cicerona, Petrarcy, Erasma a Melanchtona, jsou studia humanitatis, prvotně jazykové (latinské) cvičení v poezii a rétorice, respektive spojení moudrosti s výmluvností. Původně (ale v zrcadle všech historických epoch nikoliv nutně) pod jakýmsi patronátem zbožnosti. Jestli to dobře chápu, bylo a je to jen rozvinutí aristotelského pojetí člověka jako tvora společenského. Lidskost (humanitas) je nemyslitelná bez komunikace a bez společenského života.
Německý renesanční učenec Melanchton názorně oddělil res et verba (věci a slova), ale bylo by soudobým barbarstvím toto rozdělení chápat jako obsah a formu. Možná to některý laskavý čtenář této recenze tak necítí, já se ale přistihuji, že - na rozdíl od Melanchtona - se svým soudobým a přírodovědeckým vzděláním podvědomě nadřazuji obsah formě. To je ale chyba a pýcha (přírodo)vědce. Přírodovědně vzdělaní kolegové, na svém poli se soustřeďme na obsah, ale uznejme jeho jakousi neúplnost. Uznejme, že odchovanci humanitního vzdělání se svou orientací na formu (slova) nejsou horší, odvození nebo povrchnější; jsou jiní. Přiznejme si svou nedostatečnost a učme se od nich - v naději, že oni se naopak nebudou angažovat "ve věcech", nebudou konstruovat a vymýšlet vyumělkované abstraktní objekty, které budou považovat za rovné těm našim, jichž je plný svět, který nazvěme - dejme tomu - fyzickým. Tedy pokud nepůjde o vzácné osobnosti, které nazýváme příznačně renesanční.
W. R. Stroh ve své knize nastínil tři důležité argumenty pro návrat k latině jako k základu humanitních věd:
1) V latině nelze planě plácat - je nutné formulovat a držet jádro myšlenky.
2) Přesto kouzlo latiny tkví v logické mluvnici jen z necelé půli. Velevýznamná je naopak i její mnohoznačnost a neurčitost, důležitost slovosledu a podobně.
3) Ideu uměřenosti jako nejvyšší ctnosti a Horatiovu výzvu ke zvážení toho, co stačí (quod satis est) můžeme označit za pramen soudobého konceptu udržitelnosti, už tehdy, v antice, nabízející alternativu (ekonomického) růstu. (Zde už ovšem Strohovy myšlenky dost silně interpretuji.)
Nevím, jestli je to problematické dědictví osvícenství nebo dokonce důsledek krajně sporné a mnohdy zneužívané scientometrie, ale připadá mi škoda a mnohdy směšné, když se "humaniťáci" chovají, či lépe, když jsou nuceni se chovat s despektem ke kořenům vlastního směru. Zdá se mi, že pohrdat latinou nebo ji obcházet je v humanitních vědách podobně problematické (potenciálně omezující), jako chtít se ve vědách přírodních zcela obejít bez matematiky.
Na rozdíl od přírodních věd bude asi obtížné chrlit v té humanitní oblasti něco nové objevy, jak tomu známe z věd přírodních. Veverčí kruh požadavků nových "vynálezů" v této oblasti naopak může udupat ony jiskřičky, z nichž může vzniknout vzácný oheň nového na poli humanitních věd. Prvotní je ovšem cvičení, respektive ponoření se do hloubky jazyka či lépe jazyků (klasických, moderních i všech ostatních druhů lidské komunikace). Bez toho nelze například třistakrát variovat větu "Dokud žiji, budu si na tebe pamatovat" (Semper dum vivam, tui meminero), jako to udělal zmíněný Melanchton ve svém dvoudílném spisu O plnosti slov a věcí (De utraque verborum ac rerum copia). Nikoli bezvýsledně: kdyby už tehdy šlo měřit inteligenční kvocienty, dalo by se jistě prokázat, nakolik to v nejrůznějších směrech prohloubilo jeho intelektuální schopnosti. Důležitou oporou k ovládnutí jazyka je i dobrá znalost lidských dějin a některých oborů filosofie, jako je dialektika. Věřím, že kdo se na zmíněné ovládnutí (což je vlastně trochu zavádějící pojem evokující nadřazenost, ale humanitní kolegové mi tuto redukci, u vědomí mé odbornosti mimo jazyk, jistě odpustí) soustředí, se v důsledku takových humanitních studií, jdoucích ke kořenům, stane i lepším, plnějším člověkem.
Závěr soukromý
Sám mám magisterský gradus v poněkud obskurní ne-vědě zvané ochrana životního prostředí. Považuji se (přesto!) za přírodovědce. Považuji se ovšem také (jde-li o nastavení sebedefinice, skromnost stranou) za intelektuála starého střihu: největší zalíbení totiž nacházím v přemýšlení, čtení a psaní, podpořených terénní prací a diskusemi s přáteli a kolegy. Z těch mých učitelů, kteří mě v první řadě napadají, představují ideál humanitního učence v první řadě Zdeněk Neubauer, Erazim Kohák, ale i přírodovědci s humanitním přesahem Petr Uhl a Jiří Sádlo, který má pro mě navíc status blízkého přítele. Z osobností tvořících v češtině za nejtypičtější reprezentanty tohoto ideálu považuji kralické překladatele bible, Karla Čapka a Karla Hynka Máchu, v ruštině určitě Alexandra Sergejeviče Puškina (snadná volba, patrně v důsledku mé nedostatečné zběhlosti v originální ruské literatuře), v angličtině Williama Shakespeara a snad Rudyarda Kiplinga. Těžko pochopitelný paradox: navzdory kvantu přečtených textů jsem v angličtině jen přetěžko v duchu hledal někoho druhého k W. S. - mimochodem jedním z kandidátů byl opět Erazim Kohák díky svým The Embers and The Stars (tedy Jiskrám a hvězdám).
Závěr praktický
Víte, že už po několik let se v listopadu na pražské Filozofické fakultě koná Den latiny pro veřejnost?
Wilfried Rudolf Stroh: Latina je mrtvá, ať žije latina. Přeložil Jan Janoušek. OIKOYMENH, Praha, 2016.