Obživlosti: Diplom na zdi
Další díl seriálu úvah známého autora, který stál mimo jiné u zrodu našeho družstevního média. Vzpomínky na to, co bylo a současně stále je, ale možná trochu jinak. Dnešní téma: O strachu.
K umění přežít patří schopnost předcházet nepříjemnostem. Zpravidla se nevrháme hlavou proti zdi, nehasíme, co nás nepálí, nedráždíme hada bosou nohou. V každé době lze ale nerozumně udělat něco správného, čím si člověk zkomplikuje život. Vždy jsem tušil, a dnes bezpečně vím, že správná strana barikády je ta, na které je pusto.
Koncem roku 1988 jsem podepsal manifest Demokracii pro všechny. Ocitl jsem se ve vybrané společnosti stovky potížistů, kterým nebyl reálný socialismus dost dobrý, a chtěli místo něj občanskou svobodu. Manifest přečetl s velkou slávou včetně seznamu signatářů Ivan Medek na Hlasu Ameriky a v neděli dopoledne mi klepali na dveře tajní.
Pozvání od státní bezpečnosti nešla odmítnout, ale podle mé zkušenosti nebylo nutné se s tajnými bavit. Na všechny otázky se výborně hodila stereotypní reakce, že s odkazem na § 100 odstavec 1 odmítám vypovídat. (Šlo o kličku, že člověk vypovídat nemusí, pokud by tím ohrozil vyjmenované rodinné příslušníky.) Ten den se ale mladí právníci, kteří mne měli na starost, o rozhovor nesnažili a temně mi oznámili, že se mnou chce mluvit šéf.
Šlo o staršího muže, který dával najevo, že mu je nepříjemné být kvůli mně v neděli v práci. Chtěl vědět, kdo mi dal manifest Hnutí za občanskou svobodu podepsat. Průhledně jsem lhal, že si to nepamatuji kvůli opilosti. Vysvětlil mi, že ho doma čeká žena s obědem, že mají dole celu, pokračovat v debatě že můžeme v pondělí ráno a kamsi odběhl. Pamatuji si z té kanceláře diplom na zdi, který můj hostitel obdržel za záchranu lidských životů při povodni v roce 1965. Zaskočilo mne, že tam nevisí diplom za potírání nepřátel socialismu. Když se vrátil, trval jsem na své opilosti a místo do cely mne poslal domů.
Seděl jsem pak v kuchyni u Milana Šimečky a přiznal se mu ke chvilkovému pokušení říct, že mi ten manifest dal podepsat on. Přišlo mi tehdy, že mít strach je skoro stejná ostuda, jako ze strachu promluvit. Díky této zkušenosti nesoudím lidi, kteří nezvítězili nad svým strachem. Také jsem ale od té doby smířen s tím, že vybírat si stranu barikády, na které je pusto, protože nepatří vítězům, je něco, k čemu strach patří. Strach je daň za to, že si člověk nepověsí na zeď diplom za nějaké staré zásluhy. Jenomže, přidávat se k hlavnímu proudu, když člověk ví, že to byla, je a vždy bude cesta do pekel?