Počteníčko: Mé hvězdy, mí miláčkové
Před sto třiceti lety, 7. července 1887, se v městečku Ljozna ve Vitebské gubernii narodil Movša Chackelevič Šagalov, pozdější světoznámý malíř Marc Chagall. Ale nebylo to jen tak…
Co mi jako první padlo do oka, byly necky.
Obyčejné, obdélníkové, zpola vydlabané, zpola oválné. Zkrátka necky z tržiště. Jakmile jsem se v nich ocitl, vyplnil jsem skoro celý jejich objem.
Já si to sice moc dobře nepamatuji, vyprávěla mi to máma, ale zrovna když jsem se narodil, nedaleko Vitebsku se v malém domku kousek u cesty, hned za věznicí, rozhořel veliký požár.
Město bylo v jednom ohni, hlavně čtvrť chudých Židů.
Lidé přenesli postýlku i s matrací, matku i dítě na bezpečné místo na druhém konci města.
Jenže já byl především mrtvě narozený.
Nechtělo se mi žít. Představte si bílou bublinu, které se nechce žít. Jako by se přecpala Chagallovými obrazy.
Píchali do ní špendlíky, nořili ji do kádě s vodou. Až pak konečně vydala slabé zakňourání.
Ve své podstatě jsem ale pořád mrtvě narozený.
Přál bych si však, aby z toho psychologové nevyvozovali žádné nevhodné závěry. Buďte od té dobroty!
Ten domek u cesty do Pestkovatiku přesto zůstal neporušený. Viděl jsem ho a není to tak dávno.
Táta ho prodal, sotva zbohatl. Připomíná mi bambuli na hlavě rabína, kterého jsem namaloval zeleně, nebo bramboru hozenou do kádě se slanečky a louhovanou v nálevu. Když jsem se na ten domek podíval z výšky své současné „velikosti“, otřásl jsem se a položil si otázku: „Jak jsem se tady mohl narodit? Vždyť se tu nedá dýchat.“
Když ale důstojně zemřel můj dědeček s dlouhým černým vousem, koupil můj táta za pár rublů jiný dům.
Stál nedaleko, ale už ne tak blízko ústavu pro choromyslné v Pestkovatiku. Okolí, kostely, ohrady, obchody, synagogy, všechno bylo jednoduché a věčné, stejně jako stavby na Giottových freskách.
Kolem mě chodí sem a tam, přicházejí a zase se vracejí, nebo jen tak pobíhají Židé všeho druhu, Javičové i Bejlinové. Žebrák běží k domu, kde mu vždycky dají, boháč se vrací domů. Kluk utíká z chederu domů. Táta jde domů.
Tehdy neexistovala kina.
Chodilo se buď domů, nebo do obchodu. A přesně to si ještě, vyjma oněch necek, pamatuji.
A to nic neříkám o nebi, o hvězdách mého dětství.
Jsou to mé hvězdy, mí miláčkové. Doprovázejí mě ke škole a čekají na mě na ulici, až se vrátím. Chudinky nebohé, odpusťte mi. Nechal jsem vás samotné v tak závratné výšce!
Moje město. Smutné a plné radosti!
Jako dítě jsem se na tebe díval od našeho prahu. Dětinsky, samozřejmě. V chlapeckých očích jsi mi připadalo čisté. Když mi ve výhledu vadila nějaká ohrada, vylezl jsem si na patník. A když jsem tě ani potom neviděl, vyšplhal jsem až na střechu. Proč ne? Děda tam přece lezl také.
Pak jsem si tě mohl prohlížet po libosti.
Tady, v ulici Pokrovské, jsem se narodil podruhé.
Marc Chagall: Můj život. Přeložil Jakub Volný. Metafora, Praha, 2013. S. 7–9