Básník plaché české zbožnosti: Josef Václav Sládek
Připomínka symbolické postavy dějin české poezie i novodobých českých dějin vůbec, jejíž tvorbu nelze odbýt žádnou ideologickou nálepkou. Životní osudy, těžké zkoušky ve víře a cesta srdce jsou základem Sládkovy poezie, jejíž poselství má co říci i dnes.
Česká společnost se v posledních dvou stoletích zdá být nábožensky rozpolcená mezi "sekulárními náboženstvími" od nacionalismu po komunismus a antiklerikální až protikřesťanskou ideologií na straně jedné a tradičním, ale stále slábnoucím katolicismem (jenž také někdy nabýval ideologicky zabarvených podob) na straně druhé. Novodobou českou kulturu však nelze vidět takto černobíle, protože mnozí její přední představitelé se neztotožnili ani s tradiční církevní zbožností, ani se žádnou ideologií, ale ve svém životě a díle poctivě hledali existenciální a mravní zakotvení. Tomáš Halík hovoří o fenoménu "plaché české zbožnosti", s nímž spojuje například Havlíčka, Čapka, Holana či Škvoreckého. V následujícím textu bude v tomto kontextu představeno básnické dílo J. V. Sládka, jehož duchovní rozměr bývá v pojednáních o dějinách české literatury ‒ podobně jako u jiných umělců plaché zbožnosti ‒ často neprávem opomíjen.
A naděje svým puklým to srdcem zaplatí
Josef Václav Sládek se narodil dne 27. října 1845 v západočeském Zbirohu jako syn chalupníka a zbožného kostelníka a neméně zbožné matky. Na tu o více než padesát let později ve sbírce V zimním slunci vzpomínal slovy: "Učilas mne se modlit / po prvním dětském slovu / a když jsem zapomínal, / mne učila to znovu."
K modlitbě a zbožnosti se však Sládek vrátil až ve druhé polovině svého života, zatímco v té první víru na čas ztratil. V české vlastenecké a liberální společnosti druhé poloviny devatenáctého století, k jejímž představitelům se zařadil, nebyl v tomto ohledu žádnou výjimkou. Sládek, synovec pražského světícího biskupa Schwarze, se původně měl stát knězem, ale už v době studia na akademickém gymnáziu v Praze na něj začal mít silný vliv jeho spolužák, charismatický aristokrat Václav Kounic. Bojovně antiklerikální Kounic nakonec dosáhl toho, že Sládek místo vstupu do semináře začal studovat na přírodovědecké fakultě a publikovat své rané básně, pod jeho vlivem výrazně volnomyšlenkářské.
Sládkovo tehdejší radikální smýšlení jej přivedlo ke konfliktu se státními úřady, kterému unikl dočasnou emigrací do Ameriky (v letech 1868‒1870 žil ve Spojených státech). Dosáhl výtečné znalosti angličtiny, která mu později umožnila stát se lektorem na univerzitě a překladatelem Shakespeara i mnoha moderních anglických a amerických autorů.
Pro ilustraci Sládkova odklonu od víry a jeho důsledků lze z jeho překladatelské tvorby ocitovat příznačné verše z Tennysonovy skladby Zoufání: "Že zbláznil jsem se, díte, z těch nevěreckých kněh? / Ó tak, ‒ to naše časy, ‒ to osvěty je běh, / když netopýr a sova v den bílý lezou z děr / a pochybnost je paní nad smetím věd a věr, / až slunce naší vědy se v krev nám obrátí, / a naděje svým puklým to srdcem zaplatí…" Sládkovo srdce zbavené křesťanské naděje bylo odsouzeno k zoufalství, které jej poté, co mu rok po svatbě s Emilií Nedvídkovou z roku 1873 žena i s dítětem zemřela při porodu, div nedohnalo k sebevraždě.
Nevěřím
První období Sládkovy básnické tvorby spadající do sedmdesátých let bylo světonázorově spojené s ateismem či agnosticismem. Současně v něm však Sládek už patřil k představitelům mladé generace lumírovců (společně s Vrchlickým a Zeyerem), která spíše než nenáboženský liberalismus reprezentovala duchovní hledačství. Otevírala české společnosti výhled do světové kultury a vymykala se stereotypům typickým pro tehdejší vlasteneckou společnost. Sládek od roku 1877 po více než dvacet let redigoval její časopis Lumír.
Jeho úvodní dvě básnické sbírky (Básně z roku 1875 a Jiskry na moři z roku 1879) jsou sice spojeny s tragickou absurditou světa, který se bez víry a naděje nachází ve stínu smrti, právě jejich existenciální rozměr však vylučuje možnost náboženské lhostejnosti. Ve Sládkově první sbírce, věnované Emiliině památce, se objevuje pozoruhodná báseň Modli se za mne, v níž básník se ztrátou víry zápasí a v refrénu se k Emilii znovu a znovu obrací s naléhavou prosbou: "Modli se za mne, děvče nevinné!"
Sládkova druhá sbírka nicméně obsahuje jeho hlavní manifest nevíry, báseň Nevěřím. Tato skladba, kterou později sám ani nechtěl zařadit do souborného vydání svého díla, představuje v jeho tvorbě ojedinělou ukázku antiklerikální poezie devatenáctého století, typické nikoliv osobně pro Sládka, ale pro jeho dobu: "Já nevěřím tou věroukou, / jež slz a krve potoky / se brodí v ráj a pekel mukou / si z lidí dělá otroky."
Modlitba tichá, v prsou mi dýchá
Druhé období Sládkova básnického díla, které lze ve vztahu k víře označit za ukázkový příklad plaché české zbožnosti, začíná po zklidnění básníkova osobního života druhým sňatkem s Marií Veselou z roku 1879 a následném narození dcery Helenky.
Při pohledu na její dětskou nevinnost šťastný otec znovu nabývá víry v Boha a dobro. Počínaje sbírkou Světlou stopou z roku 1881 se v jeho tvorbě objevují nesmělé modlitby. V básni Neděle v podjaří například Sládek říká: "Modlitbo svatá, / modlitbo tichá, / jež v tomto mžiku / v prsou mi dýchá, / jak také nade mnou, / dítětem zniku, / nebesa zticha / perutě šíří, ‒/ dřímotnou tiší / naplň mi duši, / hřej tam a bydli; / neleť mi k výši, / jediným hlesem, / který se slyší; / nebe tě tuší / pod svými křídly."
Zatímco se J. V. Sládek pozvolna pokorně vracel k víře svého dětství, uvědomoval si současně i význam křesťanské tradice v českých dějinách. Dávno před tím, než se v pohnutých dějinách dvacátého století čeští básníci začali znovu obracet k patronovi české země, jej Sládek roku 1892 v básni Svatý Václave! ze sbírky České písně oslovil verši: "Svatý Václave, / volá tě tvůj lid: / vrať své zemi požehnání, / vrať svým dětem klid! / Vnucen-li však boj, / v záři krvavé / bitvy veď, jak's dědy vodil, / svatý Václave!"
Duchovní motivy se objevují i v další důležité součásti Sládkovy poezie, kterou je jeho tvorba pro děti. Sbírka Zvony a zvonky z roku 1894 například končí básní Důvěra v Boha, v duchu plaché zbožnosti zdůrazňující význam dobrého smýšlení a etických ctností, známých nikoliv lidem, ale jen Bohu: "Jak perla skrytá v ústřici / je ctnost v tvém srdci zářící; / ať neznána, ‒ z tmy bezedné / On k záři své ji pozvedne!"
A člověk věky neskonalé Tě volá ve své bolesti
Ke Sládkově návratu k Bohu nesporně přispělo utrpení, kterého byl jeho život plný. Sotva po ztrátě první manželky a prvorozeného dítěte pookřál v druhém manželství, začala jej trápit nevyléčitelná míšní choroba, doprovázená stále se zhoršujícími bolestmi. V závěrečném období jeho života už bylo Sládkovo utrpení takové, že manželce svého přítele, básníka Antonína Klášterského, jednou řekl: "Kdybych neměl víry v Boha, musil bych tomu sám učiniti konec."Právě znovu nalezená víra mu však podle Klášterského pamětí dodávala nejenom sílu k pokornému snášení bolesti, ale také duchovní vroucnost, projevující se v jeho nejlepších básních.
Vrcholné období Sládkovy tvorby začalo již zmíněnou sbírkou V zimním slunci z roku 1897, v níž básník vzdal hold víře svých rodičů a také babičky, která se podle básně U mé báby pod starým krucifixem ve své světničce obracela ke Kristu a "zřela, jak se k lidem chýlí, / když je lidé opustili".
Další sbírka, Písně smuteční z roku 1901, byla věnována památce v tomto roce zemřelého Julia Zeyera, o kterém Sládek na jejím začátku napsal verše, jež by se daly vztáhnout i na něj samotného: "Byl's velký, a byl zbožný; / šel's k Bohu zpět. / Svět dal Ti proutek hložný, / Ty's dal mu květ." V nejznámější skladbě této sbírky, Písni o městě nebeském, pak Sládek, inspirovaný lidovou slovesností, v příběhu hříšníka, jehož slzami očištěné duši nechá nakonec slitovný Kristus otevřít brány ráje, dospěl ke kořenům jejího i svého křesťanského pohledu na svět.
I v posledním období svého básnického díla může být nicméně J. V. Sládek stále považován za představitele plaché české zbožnosti, která nevychází z rutinního setkávání se s Bohem v prostoru církve a křesťanské tradice, ale spíš z nesmělého tušení Boží přítomnosti ve vlastním srdci a v mnohdy bolestných osobních zkušenostech. Charakteristickým způsobem je to vyjádřeno například v cyklu Za soumraku z roku 1907, ve kterém básníkova modlitba Můj Bože začíná slovy: "Můj Bože, jak jsi neznám stále, / jen jako z mhavé pověsti, / a člověk věky neskonalé / Tě volá ve své bolesti."
Po trapné pouti navždy zas domů
V cyklu Za soumraku a v poslední sbírce Léthe a jiné básně z roku 1909 se Sládkovo dílo uzavírá existenciální reflexí smrti, na jejímž prahu už básník stál. První z těchto knih obsahuje báseň V náruči boží, jejíž verše od té doby mnoha českým lidem usnadňují bolestné chvíle umírání: "Po trapné pouti navždy zas domů, / nikdy, už nikdy v tu chladnou dál! / V náruči boží kdo by se bál?" Ve druhé z nich se Sládek básní Byls kotvou milionů… obrací k Bohu s prosbou, aby byl kotvou také jemu: "Má loď je vetchá, Pane, / jí bouře zmítá teď. ‒ / Ó drž ji a v Svůj přístav / ji po útiší veď!"
Sládkovo nalezení Boha jako odpovědi na otázky po životě, smrti a věčnosti, které si celý život kladl, potvrdil i jeho příkladně křesťanský odchod z tohoto světa. Básníkově smrti z 28. června 1912, jejíž 105. výročí jsme si nedávno připomínali, předcházel jeho plný návrat ke katolické víře spojený s přijímáním svátostí. Přijetí eucharistie Sládek na konci života označil za "svou slavnou poslední večeři". Nešlo o rozmar posledních okamžiků, ale o dovršení dlouhé, s poctivým a hlubokým hledáním procházené cesty, která se odráží v celém jeho básnickém díle.
Josef Václav Sládek představuje symbolickou postavu dějin české poezie i novodobých českých dějin vůbec. Jeho tvorbu nelze odbýt žádnou ideologickou nálepkou. Sládkovy verše naopak zůstávají nadčasovým svědectvím o nalézání smyslu života, který žádná ideologie nemůže naplnit a při jehož hledání se člověk musí nechat vést svým srdcem.