Citlivý člověk (skoro) sám o sobě
Jáchym Topol popisuje úplně jiné Posázaví než dejme tomu Jan Morávek, totiž syrové, temné a divoké. Příslušník pražské liberální elity ovšem má rodové kořeny v Poříčí nad Sázavou, takže "materiál" umělecky přetvořený zůstává autentický. Částečně…
Syrová a surová. Živočišná. Temná, plná smrti, alkoholu a - "petek" (tj. PET lahví). I taková je nová kniha Jáchyma Topola Citlivý člověk. Dovolte, abych tu nepsal, kolik let uplynulo od vydání Chladné země, jak se Citlivý člověk liší nebo neliší od Sestry, ani které rysy a příhody hlavního hrdiny lze považovat za autobiografické.
Kniha se nečte snadno, ať už pro svůj neučesaný styl, zběsilé střídání jazykových vrstev, absenci uvozovek nebo kvůli množství postav, spojených někdy jen stručně naznačenými vztahy. Jazyk jako výrazná složka díla je přitom jaksi důmyslně promačkávaný, zašpiněný perfektně odposlouchanou obecnou mluvou a také ozdobený několika velmi organickými až poetickými novotvary.
Teď snad lépe rozumím (dolnímu) Posázaví, což je, jak se říká, krajina mého srdce. Proto by se mi ovšem Citlivý člověk vlastně ani neměl líbit. Málo platné, lokálpatriotismus obyvatel malých vesnic velí dmout se pýchou, kdykoliv se o nich píše v celostátním tisku nebo dokonce v krásné literatuře, ale témuž v konzervativní podobě se ve mně příčí fakt, že v Městečku nad Sázavou, kde se děj Topolovy knihy odehrává, nemáme Topolův domácký "borďas". I když si teď, pravda, uvědomuji, že v bývalém rekreačním středisku Prefy hned u řeky je něco jako hodinový hotel.
Na skutečných místech a ve skutečných vesnicích se mi teď může zjevovat Topolův fantaskní obraz tak divokých dějů v tak mírné krajině. Je to něco jako technofestival na beskydské salaši anebo některé záběry z Jakubiskovy Nejasné zprávy o konci světa.
A poučit se lze nejen lokálně, ale i globálně, třeba i o tzv. migrační krizi, které můžeme rozumět o něco lépe díky tomu, že Topol popisuje, jak tábořiště "světských", travellers a jiných lidí na okraji společnosti porůznu v Evropě "zabrali" uprchlíci a další migranti, takto noví adepti na marginální postavení.
Dosti neorganické je ovšem zařazení tvrdě groteskních zobrazení východoukrajinských separatistů, Gérarda Depardieu nebo i Miloše Zemana. Čtenář se ptá, proč tam epizody s nimi vůbec jsou? Určitý smysl by dávalo, kdyby se tím nějaký neznámý začátečník ucházel o přízeň pražské kavárny, ale autor jakožto programový ředitel Knihovny Václava Havla to jistě nemá zapotřebí.
Když jsem recenzovanou knihu přečetl, zeptal jsem se trochu školometsky sám sebe: Tak co, jsem lepší člověk? Rozumím teď světu lépe? Rozumím, takže navzdory charakteristikám v úvodu této recenze této knihy to opravdu je i "konvenční" krásná literatura. V kolotoči násilí a primitivity zde probleskují i docela snesitelné a zcela skutečné vlastnosti - venkovanů. Kardinální otázka ovšem zní: Jsou to skutečně venkované? Nejsou to spíš obyvatelé hlavního města? Román Citlivý člověk představuje sebevědomě načrtnutý obraz českého venkova, který je "prolitej", jak Topol prohlásil v rozhovoru pro Salon Práva. Z pohledu člověka, který na venkově žije, musím říct, že taková typologie figur, jakou ve svém díle ukazuje Topol, se už dnes nevyskytuje na venkově ani v odcizených Sudetech, natožpak ve středních Čechách.
Nebo že by se tak při pohledu z Prahy venkov opravdu jevil?
Jáchym Topol: Citlivý člověk. Torst, Praha, 2017.