Počteníčko: Válka o Absolutno
Bylo, nebylo, při uvedení nového vynálezu do provozu se probudilo Absolutno, aby do světa vneslo nejprve mír, a potom všeobecnou bouři… Zůstává údiv, jak Karel Čapek mohl ve svém satirickém románu, který napsal před 95 lety předejmout tolik dnešních aktualit: od sporu zdravotních pojišťoven až po migrační krizi, organizovanou tureckou armádou…
Čtvrtého dne zrána přijel na H. M. S. Edwin R. H. Sir O‘Patterney, anglický premiér; půl hodiny po něm americký vyslanec Horatio Bumm; následovali – každý na válečné lodi – čínský plnomocník Mr Kei, francouzský premiér Dudieu, carský ruský generál Buchtin, císařský německý kancléř dr. Wurm, italský ministr kníže Trivellino a japonský velvyslanec Jânato. Šestnáct anglických torpédovek křižovalo kolem St Kildy, aby zabránilo přístup zpravodajům novin; neboť tato schůzka Nejvyšší Velmocenské Rady, kterou narychlo svolal všemohoucí Sir O‘Patterney, měla se konat s nejpřísnějším vyloučením veřejnosti.
Vtom vešel šéfredaktor. „Kdopak excerpoval Tribunu? Tadyhle má zprávu a my jsme ji neměli!“ „Jakou zprávu?“ ptal se pan Rejzek. „V Hospodáři. Americké konzorcium skoupilo tichomořské ostrovy a pronajímá je. Takový maličký korálový atol za padesát tisíc dolarů ročně. Veliká poptávka i z evropského kontinentu. Akcie už dva tisíce sedm set. G. H. Bondy účasten sto dvaceti milióny. A my to nemáme v listě,“ huboval šéfredaktor a práskl za sebou dveřmi.
„Psala mně maminka,“ vykládal Cyril Kéval tlumeně. „U nás, jako na Moravě, víte, u Hustopeče a tak kolem, mají hrozný dožer na Čechy; že jsou neznabozi a berani a modláři a že zakládají nové bohy a kdesi cosi. Zastřelili tam hajného, že je z Čech. Povídám, Rejzku, ono to vře všude.”
„Mhm,“ souhlasil pan Rejzek.
„I v synagóze se poprali,“ dodával pan Kéval. „Sionisti strašně nařezali těm, co věří v Baala. Byli tam docela i tři mrtví, člověče. A víte, že se komunisti rozpadli? Koukejte, na to bych byl zapomněl, to vám je mela. Tak vám teď budou mystičtí komunisti, to je jako levice; pak christiani, mariani, scientisti, resurrekcionáři, textilní johanité, železářští johanité, báňští johanité a ještě asi sedm stran. Teď se perou o nemocenské pokladny a dělnické domy. Počkejte, já dnes poletím do Hybernské. Člověče, odpoledne konsignovali posádku; ale zatím vršovické kasárny poslaly ultimátum do černínských kasáren, aby tam uznali vršovické dogma o Třech Stupních Vykoupení. Když prý na to nepřistoupí, ať se dostaví k bitvě na Sandberku. Tak dejvičtí kanonýři šli odzbrojit černínské kasárny. Vršovické kasárny se zabarikádovaly, vojáci vytáhli strojní pušky do oken a vyhlásili válku. Obléhá je sedmý dragounský, hradní stráž a čtyři lehké baterie. Prý se bude po uplynutí šesti hodin střílet. Rejzku, Rejzku, jaká je to radost být teď na světě!“
„Mhm,“ řekl pan Rejzek.
„Jo, a na univerzitě,“ pokračoval potichu pan Kéval, „tam se vám dnes seprala přírodovědecká fakulta s historickou. Víte, přírodovědecká popírá Zjevení, je jaksi panteistická. Profesoři to vedou a děkan Rádl sám nesl prapor. Historikové obsadili univerzitní knihovnu v Klementinu a bránili se zoufale, hlavně knihami. Děkan Rádl dostal do hlavy vázaným Velenovským a byl na místě mrtev. Patrně otřesení mozku. Magnificus Arne Novák byl vážně poraněn jedním svazkem Vynálezů a pokroků. Nakonec historikové zasypali útočníky Sebranými spisy Jana Vrby. Teď tam pracují zákopníci, vyhrabali doposud sedm mrtvol, mezi nimi tři docenty. Myslím, že zasypaných není víc než třicet.“ „Mhm,“ mínil pan Rejzek.
„A Sparta, člověče,“ drmolil Kéval v tichém nadšení, „Sparta prohlásila za jediného boha starořeckého Dia, kdežto Slávie je pro Svantovíta. V neděli bude mač na Letné mezi oběma bohy, oba kluby se ozbrojí krom kopaček také ručními granáty, Slávie má prý mimoto kulomety a Sparta jedno dvanácticentimetrové dělo. Ohromný nával na lístky, stoupenci obou klubů se ozbrojují. Rejzku, to bude kravál! Já myslím, že vyhraje Zeus.“
„Mhm,“ řekl pan Rejzek, „ale teď byste se moh podívat na redakci došlé.“
„No třeba,“ svoloval Cyril Kéval. „Viďte, člověk si zvykne i na Boha. Koukněte se, Rejzku,“ začal, „to máte všecko na jedno brdo. Tak třeba tohle: ‚Hypertrofie stran a církví prý je dědičná choroba česká. O tom nemůže býti nejmenší pochybnosti, jak říkával doktor Kramář. Pročež zapřísaháme Vás, abyste v této hodině dvanácté, kdy ze všech stran hrozí nebezpečenství veliké a děsné, vyzvali národ náš, aby se semkl v celonárodní jednotu na obranu vlasti. Je-li pak této jednotě třeba pojítka církevního, nebuďmež protestanty ani katolíky, ani monisty, aniž snad abstinenty, alebrž přijměme jedinou slovanskou, mocnou a bratrskou víru pravoslavnou, která nás stmelí v jednu velikou rodinu slovanskou a získá nám v bouřlivých dobách těchto ochranu mocného monarchy slovanského. Ti pak, kdo by se nepřidružili svorně a dobrovolně k této slavné myšlence všeslovanské, buďtež státní mocí, ano i každým mimořádnými okolnostmi dovoleným nátlakem přinuceni odložiti své stranické a sektářské zájmy ve prospěch jednoty celonárodní.‘ A tak dále, a podepsán ‚Starý vlastenec‘. Co tomu říkáte?“
„Nic,“ řekl pan Rejzek.
„Já myslím, že na tom něco je,“ začal pan Kéval, ale vtom vešel telefonista a řekl: „Telefonujou z Mnichova. Včera vypukla v Německu nějaká občanská nebo náboženská válka. Stojí to za to dát to do listu?“
To bylo 14. února. Patnáctého došlo k větší bitvě na obou březích Werry, protestantská vojska poněkud ustoupila. Téhož dne padly také první výstřely na hranici belgicko-holandské. Anglie nařídila mobilizaci loďstva.
16. února povolila Itálie volný průchod španělskému vojsku, jež bylo vysláno Bavorům na pomoc. Tyrolští sedláci, ozbrojeni kosami, vrhli se na helvítské Švýcary.
18. února: Vzdoropapež Martin telegraficky požehnal bavorské armádě. Nerozhodná bitva u Meiningen. Rusko vyhlásilo válku polským katolíkům.
19. února: Irsko vyhlásilo válku Anglii. V Brusse se objevil vzdorokalif a rozvinul zelený prapor Prorokův. Mobilizace balkánských států, masakry v Makedonii.
23. února: Prolomena fronta severoněmecká. Obecné povstání v Indii. Vyhlášena svatá válka moslimská proti křesťanům. Anglie bojovala na půdě irské a potom v koloniích; počátkem dubna držela už jen pobřežní pruh Egypta. Ostatní osady ztraceny a kolonisté vyvražděni od domorodců. Turci s pomocí arabských, súdánských a perských vojsk zaplavili celý Balkán a zmocnili se Uher, když tu vypukl mezi nimi rozpor šíitů a sunnitů pro jakousi patrně velmi důležitou otázku čtvrtého kalifa Alího. Obě sekty se honily od Cařihradu po Tatry s křepkostí a krvavostí náramnou, kterou naneštěstí vypíjeli také křesťané. A tak v této části Evropy bylo zase hůře než kdekoliv jinde.
Vybráno a zkráceno z knihy Karla Čapka Továrna na Absolutno (Deváté vydání. Československý spisovatel, Praha, 1962.)